Jezevec lesní

Jezevec lesní
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Podkmen	obratlovci (Vertebrata)
Třída	savci (Mammalia)
Řád	šelmy (Carnivora)
Čeleď	lasicovití (Mustelidae)
Podčeleď	jezevci (Melinae)
Rod	jezevec (Meles)
Binomické jméno
Meles meles Linnaeus, 1758
Mapa rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jezevec lesní (Meles meles) je šelma z čeledi lasicovitých. Obývá kromě severní Skandinávie celou Evropu, Krétu, Blízký východ a odtud je rozšířen až na Dálný východ. Na lovení jezevců bylo vyšlechtěno speciální psí plemeno – jezevčík.

Na území ČR je jezevec největší lasicovitou šelmou, váží 10 až 20 kg, dlouhý je až 85 cm a s ocasem má metr. V porovnání s ostatními lasicovitými šelmami má jezevec zcela odlišný tvar těla, je zavalitý. Má téměř bílou hlavu, jen přes oči má široké černé pruhy. Srst je žlutošedá s černými a bílými konci, hrubá a štětinatá. Došlapuje na celá chodidla (ploskochodec) a tlapy má opatřeny pěti velkými drápy. Uši má malé. Pohybuje se pomalu.

Z jiných než lasicovitých se jezevci podobá nejvíc psík mývalovitý (psovití), jehož populace jsou trvalé již i v ČR. Má však jiný tvar hlavy, větší uši a jinou kresbu na obličeji – tmavé skvrny kolem očí nemají tvar pruhů.^[2]

(c) CiaranG from en.wikipedia.org, CC BY-SA 3.0

Vyhrabává si noru ve vyvýšeném terénu. Chodby o průměru 20–25 cm vedou do hloubky až pěti metrů a mohou být dlouhé několik desítek až 100 metrů.^[3] Nora je vždy hodně členitá, s mnoha chodbami a komorou ve středu, kde jezevec spí. Přes zimu omezuje aktivitu, hodně spí, ale do skutečného zimního spánku se sníženou tělesnou teplotou neupadá^[4] (tzv. nepravý zimní spánek).^[5] Je velmi čistotný – trus ukládá mimo noru, neobjevují se zde ani zbytky potravy na rozdíl třeba od nor lišek.^[3]

Jezevec je typický všežravec. Živí se hmyzem a jeho larvami, jinými bezobratlými, žížalami, měkkýši, drobnými savci (např. hraboši), ptačími mláďaty a vejci, obojživelníky, plody a semeny rostlin, houbami, kořínky a různými zdechlinami.^[3][6] V čelisti má 38 zubů. Trháky a všechny zadní zuby postrádají ostré řezací korunky, což naznačuje, že jezevec je spíše všežravec než masožravec. Hrbolky třenáků a stoliček jsou tupě zaoblené, a proto umožňují lepší žvýkání a drcení rostlinné potravy.^[7]

Jezevec opouští brloh za soumraku a vydává se za potravou. Protože nemá příliš dobrý zrak, využívá výborný čich a dobrý sluch.

Jezevčí páření se nazývá chrutí. Mláďatům, kterých se rodí 1–5, se otevírají oči po třech týdnech. Jsou kojena přibližně 10 týdnů a po pěti měsících se osamostatňují. Dospělosti dosahují ve věku 1,5–2 let.^[8] Jezevci se dožívají věku až 15 let,^[4] v zoo až 20 let.

Počet jedinců v posledních desetiletích na většině míst výskytu buď vzrůstá, nebo je stabilní, což je dáno například redukcí vztekliny. Druh je tedy IUCN veden jako málo dotčený.^[9] V Česku populace rovněž roste a pro roky 1996–1999 byla odhadnuta na 13 500 jedinců.^[10]

Jezevec obývá mírné pásmo Evropy a Asie. Rozšířen je téměř v celé Evropě (včetně britských ostrovů) jižně od polárního kruhu a v celé Asii až po Japonsko na východě, po střední Ob na severu a po Izrael, Írán, Tibet a jižní Čínu na jihu. Rád vyhledává lesy prostoupené poli a loukami, kde nachází dostatek potravy a možnost budovat své složité nory.^[11]

Jezevci se objevují již v počátcích našeho letopočtu v keltské a germánské mytologii. Jezevec byl v Evropě pokládán za symbol odvahy a zmužilosti. V době renesanční byl ochočován a chován jako domácí zvíře na vodítku.

Tradiční skotská tobolka, zvaná sporran, bývá vyráběna z jezevčí kůže. Z chlupů jezevce se vyráběly také holicí štětky. Jezevčí maso je poživatelné, oblíbené bylo hlavně v Rusku.

Jezevci se loví především norováním.

• GAISLER, Jiří a DUNGEL, Jan. Atlas savců České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2002. 150 s. ISBN 80-200-1026-2.
• MATYÁŠTÍK, Tomáš; BIČÍK, Vítězslav; ŘEHÁK, Libor. Jezevec lesní, jeho biologie a význam v ekosystému. Praha: Venator, 2000. 200 s. Dostupné online. ISBN 80-902849-1-4. Se svolením autorů. 
• PELIKÁN, Jaroslav, GAISLER, Jiří a RÖDL, Pavel. Naši savci. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1979. 163 s., 24 nečísl. s. obr. příloh. Živou přírodou.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu jezevec lesní na Wikimedia Commons
• Galerie jezevec lesní na Wikimedia Commons
• Taxon Meles meles ve Wikidruzích
• Jezevec v ZOO Děčín Archivováno 6. 8. 2020 na Wayback Machine.
• Jezevec lesní v myslivosti
• jezevec lesní na BioLibu