Mentální rezervace

Mentální rezervace (lat. reservatio mentalis) je vnitřní výhrada právně jednajícího, kterou neprojeví navenek a kterou tak druhá strana nemůže odhalit. Proto se k ní při posuzování platnosti právního jednání vůbec nepřihlíží. Jde o jeden z případů neshody vůle a jejího vnějšího projevu, podobným případem je simulovaný právní úkon. Ten je však jen předstírán, právně jednající jej učinit vůbec nechtěl, u mentální rezervace ale učiněn být chtěl, byť s vnitřní výhradou, tedy bez vůle způsobit všechny jeho právní následky.[1]

Může jít např. o uzavření smlouvy s tím, že jedna strana si mlčky a sama pro sebe vyhradí právo od ní kdykoli bez dalšího odstoupit. Taková výhrada samozřejmě nemá právních následků, když druhá strana měla vůli uzavřít smlouvu v projeveném znění a o mentální rezervaci nevěděla. Podstatné je totiž jen to, co je možné hodnotit objektivními hledisky, vůle, kterou účastník ve skutečnosti projevil.[2] Pokud by vnitřní výhrada směřovala k podvodu na druhém účastníkovi, jen z tohoto důvodu by nešlo o automaticky neplatný právní úkon. Z principu zachování právní jistoty vyplývá, že záleží pouze na druhém účastníkovi, zda bude trvat na uzavřené smlouvě, nebo zda se dovolá její relativní neplatnosti.[3]

Reference

  1. ↑ Jiří Švestka, Jan Dvořák a kol.: Občanské právo hmotné 1. Wolters Kluwer, 2009, s. 132–133
  2. ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2615/2006
  3. ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005 (R 36/2008)

Externí odkazy