Merkité

Merkiti a jejich sousedi kolem roku 1180

Merkité (mongolsky Мэргид) byl pravděpodobně mongolský nebo turkický, případně samodijský kmen doložený od konce 11. století. Začátkem 13. století byli Merkité násilně začleněni do mongolské říše.[1] Žili v Zabajkalsku, na území současného Burjatska.

Otázka etnické příslušnosti

Většina historiků se přiklání k mongolskému původu Merkitů, tato hypotéza pocházející od Rašíd ad-Dína.[2] Další historici ale Merkity ztotožňují s jinými etniky.

K samodijské hypotéze o původu Merkitů se přiklonil Lev Gumiljov, který je zařadil k východní skupině jihosamodijských kmenů.[3][4] Hypotézu dále rozpracoval V. A. Tugolukov, který si všiml informace o sobech „národa bekri“ u Marca Pola a také přítomnosti etnonym podobných Merkitům u zabajkalských Tunguzů.[5]

V západní historiografii se potom rozšířila hypotéza o tureckém původu.[6][7] Ruský historik A. V. Tivaněnko si ve prospěch této hypotézy všiml přítomností tureckých toponym v místech předpokládaného merkitského osídlení.[8]

Historie

Merkité začali figurovat v historických zápisech jako samostatné etnikum od konce 11. století. Podle čínských „Dějin Kitanů“[9] roku 1093 kitanský vojevůdce Wo-tche-la zaútočil na Merkity a porazil je.

Dělili se na tři větve: Uvas (Choas), Chát a Uduit. Poslední byli nejpočetnější a rozdělovali se na Ujkury, Mudany, Tudakliny a Džijuny.

Podle Tajné kroniky Mongolů byla Höelün, matka Temüdžina (známějšího jako Čingischán), původně zasnoubena Merkitu Čiledovi, ale unesl ji Temüdžinův otec Jesügej-bagatur. O generaci později třísetčlenný oddíl Merkitů podnikl nájezd na rodinu vdovy Höelün a neúspěšně se pokusil zabít Temüdžina. Útočníci alespoň zajali Temüdžinovu ženu Börte. Temüdžin k osvobození manželky zmobilizoval kromě vlastních následovníků spojenecké Kerejty v čele s Wang-chánem a Džadžiraty v čele s Džamuchou. Merkité, neočekávajíce jakoukoliv nepřátelskou akci, byli rozprášeni a Börte osvobozena.[10] Mongolsko–merkitské nepřátelství potom přetrvávalo i v dalších letech.

Při prohlášení Temüdžina Čingischánem roku 1206 už Merkité patrně nepředstavovali samostatnou sílu. Přeživší splynuli s Mongoly nebo odkočovali na západ, kde se smísili s Kypčaky.[11] V letech 1215–1218 Džebe a Sübetej porazili vzdorující Merkity vedené syny jejich bývalého chána Tochta-bekiho. Jejich zbytky přijali Kypčakové, což vyvalo nepřátelství a válku s Mongoly.

Někteří Merkité zaujali přední postavení v Mongolské říši. Merkitky Chulan, Töregene a Ogul-kajmiš se staly ženami Čingischána, Ögedeje a Güjüka. Merkité Bajan, Madžartaj a Togto stáli v čele vlády říše Jüan. Jejich potomci tvořili po vyhnání dynastie Jüan z Číny jeden z mongolských klanů.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Меркиты na ruské Wikipedii.

  1. ↑ WEATHERFORD, Jack. Genghis Khan and the making of the modern world. [s.l.]: Three Rivers Press, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-609-61062-6, ISBN 0-609-61062-7. (anglicky) 
  2. ↑ Rašíd ad-Dín. Sbornik letopisej [Сборник летописей]. Svazek 1. Moskva, Leningrad: Izdatělstvo Akademii Nauk, 1952. S. 93. (rusky) 
  3. ↑ GUMILJOV, L. N. Suďba merkitov [Судьба меркитов]. In: Finno-ugorskije narody i Vostok [Финно-угорские народы и Восток]. Tartu: [s.n.], 1975. (rusky)
  4. ↑ GUMILJOV, Lev Nikolajevič. Mongoly i merkity v XII. v. [Монголы и меркиты в XII в.]. In: [s.l.]: Učenyje zapisky Tartuskogo gos. un-ta – N 416: Studia orlentalla et Antiqua, 1977. Dostupné online. S. 74–116. (rusky)
  5. ↑ TUGOLUKOV, V. A. Korennyje tungusy (Etničeskaja istorija i etnogenez) [Коренные тунгусы (Этническая история и этногенез)]. In: Etnogenez i etničeskaja istorija narodov Severa [Этногенез и этническая история народов Севера]. Moskva: [s.n.], 1975. S. 104–105. (rusky)
  6. ↑ SOUCEK, Svat. A History of Inner Asia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0521657044. S. 104. (anglicky) 
  7. ↑ ATWOOD, Christopher P. Encyclopedia of Mongolia and the Mongol Empire. [s.l.]: Facts on File, 2004. Dostupné online. ISBN 9780816046713. (anglicky) 
  8. ↑ TIVANĚNKO, A. V. Гибель племени меркитов [Gibel plemeni merkitov]. Ulan-Ude: [s.n.], 1992. S. 56–58. (rusky) 
  9. ↑ 辽史 [Liao-š']. Peking: [s.n.], 1987. (čínsky) 
  10. ↑ Tajná kronika Mongolů. [s.l.]: [s.n.] S. §254. 
  11. ↑ SULTANOV, T. I. Opyt analiza tradicionnych spiskov „92 plemen ilatija“ [Опыт анализа традиционных списков «92 племён илатийа»]. In: Srednaja Asija v drevnosti i sredněvěkovje [Средняя Азия в древности и средневековье]. Moskva: [s.n.], 1977. S. 166–167. (rusky)

Média použitá na této stránce

Mongol Empire c.1207.png
Autor: Khiruge, Licence: CC BY-SA 4.0
Map of the homelands of the tribes of the Mongol Empire in 1207 and preceding polities. Based on File:Asia laea relief location map.jpg.