Metodologický individualismus
Metodologický individualismus je ve společenských vědách metodologický princip, který chápe a vykládá povahu a působení sociálních skupin jen jako výslednice motivů a činů jejich jednotlivých členů. Tento princip vychází z předpokladu, že jelikož každou sociální skupinu tvoří jistý počet konkrétních jednotlivců, a jelikož jsou to právě pouze tito jednotlivci, kdo může účelně jednat, pro pochopení povahy a tendencí kolektivu stačí studovat a pochopit motivy těchto členů. Metodologický individualismus stojí v kontrastu s metodologickým holismem – přesvědčením, že nadřazený celek nestačí interpretovat jen jako souhrn jeho dílčích částí.
Pojetí Maxe Webera
Termín metodologický individualismus poprvé použil Josef Schumpeter roku 1909, v odkazu na metodologický předpoklad svého učitele Maxe Webera. Weber v první kapitole svého díla Hospodářství a společnost (Wirtschaft und Gesellschaft) píše:
- "[…] může být pohodlné přistupovat k sociálním kolektivům, jako jsou státy, asociace, obchodní firmy, sdružení, jako by byly jednotlivými osobami. […] Avšak pro subjektivní interpretaci v sociologické práci je k těmto kolektivům nutné přistupovat čistě jako k výslednicím vyvstávajícím z jednání jednotlivých osob, jelikož pouze ty mohou mohou hrát roli agentů na poli subjektivně pochopitelných akcí."
I když může být například v právu užitečné uvažovat o kolektivitách ("stát", "sdružení") jako o jedincích, jejich "jednání" nemůžeme podle Webera porozumět jinak, než že pochopíme jednání jejich členů.
- "Jednání jako co do smyslu srozumitelná orientace vlastního chování existuje pro nás vždy jen jako chování jedné osoby nebo většího počtu jednotlivých osob."[1]
Slovem „akce“ Weber míní výhradně vědomé a účelné lidské jednání. Z principu metodologického individualismu Weber vycházel v průběhu veškerého svého sociologického výzkumu, založeného na metodě „rozumějící sociologie“ (verstehende Soziologie). Ta si klade za cíl subjektivně pochopit motivy, situace a akce jednotlivců – bez nich podle Webera není možné plně rozumět výsledným tendencím člověka ani kolektivu.
Tato metoda silně zjednodušuje zkoumání společností a skupin, protože vynechává vztahy mezi jejich členy. Pokud se navíc zanedbají i rozdíly mezi jednotlivci, umožňuje také kvantitativní vyšetřování a vytváření statistik. Proto se ve společenských vědách velmi rozšířila a často se i mlčky používá jako téměř samozřejmá.
Metodologický individualismus v ekonomii
Metodologický individualismus výrazně ovlivnil neoklasickou mikroekonomii, například skrze teorii racionální volby, která předpokládá, že každý člověk vždy hodnotí své možnosti a racionálně z nich vybírá ty zdánlivě nejlepší (koncept homo economicus). Na teorii racionální volby dále staví také ekvilibristická teorie nabídky a poptávky, která tvoří pevný základ veškeré moderní ekonomické teorie. Většina ekonomických proudů přitom ale není přesně metodologicky vyhraněná a pro různé účely používá odlišné metody. V kontrastu k základům mikroekonomie stojí makroekonomie, která pojímá realitu převážně holisticky.
Naprosto klíčovou roli metodologický individualismus naopak hraje v metodologii Rakouské ekonomické školy, počínaje samotným zakladatelem Carlem Mengerem. Jako první z rakouské školy se k tomuto termínu přímo přihlásil Friedrich August von Hayek. Ludwig von Mises na této metodologii pak spolu s metodickým singularismem, metodickým individualismem a axiomaticko-deduktivní metodou vystavěl praxeologii, objektivní vědu o lidském jednání, která je dodnes hlavním předmětem zájmu této školy.
Další osobností často spojovanou s metodickým individualismem je Karl Raimund Popper. V jeho pojetí se však nejedná o prostředek k „pochopení“ ve weberovském slova smyslu. Ve své knize Bída historicismu nerozlišuje společenskovědní a přírodovědní metody,jelikož podle něj ve skutečnosti plní stejný účel (testování, hledání a vysvětlování vzájemných vztahů a následná predikce), a dokonce popírá že by podle něj weberovské „pochopení“ hrálo ve společenských vědách důležitou roli. Popper se soustředil na jednotlivce z toho důvodu, že jsou na rozdíl od abstraktních pojmů jako je „skupina“ reální.
Metodologický spor mezi individualismem a holismem uvedl do vzájemného kontextu filosof a Popperův žák John W. N. Watkins, který rozlišoval společenskovědní hypotézy uvažující tendence kolektivu na „základní“, v souladu s metodologickým idividualismem vysvětlené skrze tendence jednotlivých aktérů, a „neúplné“, vyvozující z obecných tendencí skupiny bez návaznosti na motivy jejich členů. Watkins tvrdil, že ačkoliv „neúplné“ hypotézy často nejsou s to vysvětlit veškeré souvislosti, nemusí být nutně zbytečné, nebo snad nepravdivé.
Odkazy
Reference
- ↑ M. Weber, Metodologie, sociologie a politika, str. 145. Zdůraznění je autorovo.
Literatura
- PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický slovník I., Heslo Individualismus metodologický. Praha: Karolinum, 1998. S. 422.
- Max Weber, Metodologie, sociologie a politika. Vybral a přeložil M. Havelka. Praha: Oikumené 1998