Meziknihovní výpůjční služba

Meziknihovní výpůjční služba (zkráceně MVS, anglicky Interlibrary loan, německy Fernleihe) je knihovnická služba, která umožňuje uživateli (registrovanému čtenáři) zapůjčení dokumentu, který není ve fondu dotazované knihovny, prostřednictvím jiné knihovny.

V současné době patří MVS spolu s meziknihovní informační službou (MIS) a meziknihovní reprografickou službou (MRS) do souboru meziknihovních služeb.

Podstata MVS

Požádaná knihovna je povinna žádající knihovně dokument zprostředkovat ze svého fondu formou výpůjčky nebo vytvořením kopie dokumentu. Jedná se o vzájemnou dohodu mezi knihovnami, které své lokální vlastnictví dokumentů využívají pro zasílání dokumentů dalším knihovnám, jednotlivým uživatelům a organizacím.

Meziknihovní výpůjční služby představují jednu ze základních složek kooperace mezi knihovnami a ostatními informačními institucemi při zajišťování pohotového a rovnoprávného přístupu uživatelů k informacím a dokumentům. Jejich podstata spočívá v povinnosti každé knihovny obstarat pro své uživatele informační prameny, které nejsou ve fondu knihovny z kterékoli jiné knihovny, která je pak povinna půjčit tyto prameny ze svých fondů.

Legislativa

Podmínky meziknihovní výpůjční služby stanovuje zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon) v paragrafu 14.[1] MVS je ze zákona poskytována bezplatně, za poskytnutí kopie dokumentu v rámci meziknihovních reprografických služeb může knihovna požadovat úhradu za vynaložené náklady. Provozovatelé knihoven mohou požadovat úhradu nákladů na dopravu knihovního dokumentu, ovšem výše nákladů zákonem stanovena není a různí se u jednotlivých knihoven.

Náležitosti žádosti o zprostředkování knihovního dokumentu určuje vyhláška Ministerstva kultury č. 88/2002 Sb., k provedení zákona č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon).[2]

Historický vývoj MVS

Meziknihovní výpůjční službu na území tehdejšího Československa poprvé definoval zákon č. 53/1959 Sb., O jednotné soustavě knihoven (tzv. druhý knihovnický zákon) v paragrafu 3. „Aby se zlepšily a prohloubily služby čtenářům, knihovny jednotné soustavy a) jsou povinny půjčit a obstarat na požádání jednotlivé knihy, časopisy a jiné sbírkové materiály nebo jejich soubory (meziknihovní výpůjční služba), pokud tomu nebrání zvláštní důvody, b) kde se to jeví účelné, spolupracují, popř. poskytují si vzájemně pomoc při doplňování knihovních sbírek při nákupu nebo výměně literatury, dále v oblasti informační a bibliografické činnosti, v otázkách metodických, při dovozu literatury ze zahraničí a při propagaci literatury, c) mají přednostní právo při získávání knih, časopisů a jiných sbírkových materiálů.“[3]

Směr spolupráce mezi knihovnami dále naznačila Vyhláška ministerstva školství a kultury č. 51/1963 Sb., která v paragrafu 5 uvedla: „... k zajištění a prohloubení služby čtenářům jsou knihovny povinny půjčit a obstarat na požádání knihy a jednotlivá čísla novin a časopisů kterékoli jiné knihovně v ČSSR, pokud tomu nebrání zvláštní důvody“.[4]

S růstem meziknihovní spolupráce v 60. letech 20. stol. nastala potřeba definovat ty služby, které byly s meziknihovními výpůjčními službami spjaté, a tak vznikla v roce 1965 následující vymezení:[5]

  • Služby bibliograficko-informační meziknihovní - slouží k poskytování informací opírajících se o knihovní fondy, katalogy a bibliografický aparát jedné knihovny knihovně druhé;
  • Služby fotoreprodukční meziknihovní - zahrnují poskytování fotokopií, mikrofilmů, mikrokaret, apod. z fondu jedné knihovny knihovně druhé. Daného typu služeb se používá místo přímé meziknihovní výpůjční služby v těch případech, jde-li o žádosti o zapůjčení unikátních, vzácných nebo pro půjčující knihovnu nepostradatelných děl;
  • Meziknihovní výpůjční služby - opatření, jež umožňují, aby si každá knihovna mohla na základě určitých pravidel vypůjčit buď jednotlivé publikace, nebo soubory knih z kterékoli jiné knihovny a naopak půjčovat z vlastního fondu ostatním knihovnám.

Další zlom v definování meziknihovních výpůjčních služeb nastal po roce 1989, počátkem 90. let 20. stol. docházelo k značným změnám i v oboru knihovnictví. Principy meziknihovní výpůjční služby zůstaly v podstatě nezměněné a bylo lze je definovat jako „komplex služeb zaměřených na spolupráci při zpřístupňování informací a při zabezpečování dostupnosti požadovaných dokumentů nebo jejich kopií rychlými a ekonomicky efektivními způsoby [6]“.

Postup objednávky MVS

Možnost objednat si dokumenty, které knihovna nemá ve svém fondu, prostřednictvím meziknihovní výpůjční služby mají výhradně registrovaní uživatelé dané knihovny. Postupy objednávky MVS se v knihovnách různí, ve velkých knihovnách se objednávka provádí pomocí nabídky objednávky v on-line katalogu, která vypadá zhruba následovně:

  • Přihlaste se do svého čtenářského konta
  • Přesvědčte se, zda knihovna nemá požadovaný dokument ve fondu - pokud ne, zadejte tlačítko MVS
  • Vypište žádanku MVS a odešlete do knihovny
  • Knihovna zašle oznámení o vyzvednutí dokumentu (e-mailem).

V případě, že knihovna nenabízí nabídku MVS ve svém on-line katalogu nebo nemá-li knihovna on-line katalog, lze objednávku vyřídit s knihovníkem u výpůjčního pultu.

Projekt Meziknihovní výpůjční systém

Elektronický systém M. V. S. byl projekt Regionální knihovny Karviná[7]. Umožňoval českým a slovenským veřejným knihovnám a institucím registraci do elektronického systému, který následně zajišťoval kooperaci při vyhledávání jednotlivých záznamů pro potřeby MVS. Služba M. V. S. získala v roce 2000 1. cenu INFORUM 2000 za nejvýznamnější český a slovenský produkt, službu nebo čin spojený s elektronickými informačními zdroji s významem pro českou resp. slovenskou informační scénu.

V roce 2018 se na webové adrese projektu objevila informace, že projekt byl ukončen.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Česko. Zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon). In Sbírka zákonů, Česká republika. 2001, částka 98, s. 5683-5688. Dostupný také ve formátu PDF z WWW: < https://web.archive.org/web/20091014175009/http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/2001/sb098-01.pdf >. ISSN 1211-1244.
  2. ↑ Česko. Vyhláška Ministerstva kultury k provedení zákona č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb. In Sbírka zákonů, Česká republika. 2002, částka 39, s. 1843-1844. Dostupný také ve formátu PDF z WWW: <https://web.archive.org/web/20090205050028/http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/2002/sb039-02.pdf >. ISSN 1211-1244.
  3. ↑ Československo. Zákon ze dne 9. července 1959 č. 53/1959 Sb., O jednotné soustavě knihoven (knihovnický zákon). In Sbírka zákonů Republiky československé. 1959, částka 22, s. 170-173. Dostupný také na WWW: <https://www.e-sbirka.cz/sb/1959/53?zalozka=text>
  4. ↑ Československo. Vyhláška ministerstva školství a kultury ze dne 25. června 1963 č. 51/1963 Sb., O evidenci knihoven jednotné soustavy, o meziknihovní výpůjční službě a o přednostním právu knihoven při získávání literatury, časopisů a jiných sbírkových materiálů. In Sbírka zákonů Československé socialistické republiky. 1963, částka 30, s. 209-212. Dostupný také ve formátu PDF z WWW: < http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1963/sb30-63.pdf>.
  5. ↑ VODIČKOVÁ, Hana; CEJPEK, Jiří. Terminologický slovník knihovnický a bibliografický. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1965. 104 s.
  6. ↑ ČERNÁ, Milena; STÖCKLOVÁ, Anna. Služby knihoven a informačních středisek. 1. vyd. Praha : Univerzita Karlova, 1992. 98 s. ISBN 80-7066-703-6.
  7. ↑ Meziknihovní výpůjční systém [online]. Karviná : Regionální knihovna Karviná, c2010 [cit. 2010-12-10]. Dostupný z WWW: <http://www.mvs.cz/>.

Literatura

  • Planková, Jindra. Tradiční metody užití knihovních materiálů. Ikaros [online]. 2007, roč. 11, č. 1. Dostupný z WWW: <http://www.ikaros.cz/node/3801>. URN-NBN:cz-ik3801. ISSN 1212-5075.

Související články

Externí odkazy