Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (International Covenant on Civil and Political Rights) je mezinárodní smlouvou přijatou na zasedání Organizace spojených národů v New Yorku dne 19. prosince 1966. Pakt vstoupil v platnost 23. března 1976. Doposud k paktu přistoupilo 168 států.[1] Pakt svým obsahem navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv. Spolu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech vznikl také Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Struktura a obsah

Občanská a politická práva patří mezi základní lidská práva. Pakt právně závazným způsobem rozvíjí a konkretizuje práva uvedená ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Dokument je tvořen preambulí a šesti částmi, které zahrnují celkem 53 článků.[2]

V prvním článku se vymezuje právo všech národů na sebeurčení.[3]

Ve druhé části (články 2 až 5) se státy, které jsou smluvními stranami paktu, zavazují k tomu, že podniknou všechna možná opatření k tomu, aby byla všechna zmíněná práva zajištěna, a to bez jakékoliv formy diskriminace. Dále je věnována pozornost tématu rovnosti žen a mužů v souvislosti s danými právy.[4]

Třetí část vyjmenovává konkrétní občanská a politická práva, jako je právo na život, zákaz mučení nebo krutého a nelidského zacházení, zákaz otroctví a nevolnictví, právo na svobodu a osobní bezpečnost, právo na rovné zacházení před soudy, právo na zastávání svého názoru, atd.[5]

Čtvrtá část upravuje zřízení osmnáctičlenného Výboru pro lidská práva. Dále jsou v této části rozpracovány způsob volby členů Výboru, délka volebního období a další podrobnosti fungování tohoto orgánu.[6]

Předposlední část se zabývá výkladem obsahu Paktu.[7]

Poslední šestá část se věnuje tématům ratifikace, nabytí účinnosti, apod.[8]

Konkrétní práva a omezení obsažená v Paktu

Čl. 3

  • Právo na rovné zajištění práv uvedených v Paktu pro muže a ženy.

Čl. 6

  • Právo na život.
  • Omezení trestu smrti pouze na nejtěžší trestné činy. Dále zákaz uložení trestu smrti osobám mladším 18 let a těhotným ženám v zemích, kde trest smrti nebyl zrušen.

Čl. 7

  • Zákaz mučení nebo podrobování krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání.
  • Zákaz podrobování osob lékařským nebo vědeckým pokusům bez jejich svobodného souhlasu.

Čl. 8

  • Zákaz všech forem otroctví, obchodu s otroky a nevolnictví.
  • Zákaz vyžadování nucené a povinné práce mimo práci nebo službu spojenou s výkonem trestu podle pravomocného rozhodnutí soudu, dále mimo službu vojenské povahy, službu vynucenou mimořádnými případy a službu, která vyplývá z běžných občanských povinností.

Čl. 9

  • Právo na svobodu a osobní bezpečnost – zákaz svévolného zatčení nebo zadržení osoby, není-li zbavena svobody na základě zákona.
  • Právo zatčené osoby na neprodlené informování o důvodech zatčení a obviněních vznesených proti ní a neprodlené předvedení před soudce.
  • Právo na takové řízení před soudem, aby soud mohl rozhodnout bez prodlení o právoplatnosti jeho zadržení.
  • Vymahatelné právo na náhradu pro oběti nezákonného zatčení.

Čl. 10

  • Právo osob zbavených osobní svobody na lidské jednání s úctou k přirozené důstojnosti lidské bytosti.

Čl. 11

  • Zákaz trestu odnětí svobody jako trestu za neschopnost dostát smluvnímu závazku.

Čl. 12

  • Právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
  • Právo vstoupit do své vlastní země.

Čl. 13

  • Zákaz svévolného vyhoštění a právo vyhoštěného na podání námitky proti vyhoštění.

Čl. 14

  • Právo na rovnost před soudem.
  • Právo na spravedlivé a veřejné vyslechnutí nezávislým a nestranným soudem.

Čl. 15

  • Zákaz trestání za čin, který v době jeho spáchání nebyl podle zákona trestný.
  • Zákaz uložit pachateli vyšší trest, než jaký byl uložen zákonem účinným v době, kdy byl trestný čin spáchán.

Čl. 16

  • Právo každého na uznávání jeho právní osobnosti.

Čl. 17

  • Právo na zákonnou ochranu proti zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence.
  • Právo na ochranu proti útokům na svou čest a pověst.

Čl. 18

  • Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství.

Čl. 19

Čl. 20

  • Zákaz válečné propagandy.
  • Zákaz národní, rasové nebo náboženské nenávisti podněcující k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí.

Čl. 21

  • Právo na pokojné shromažďování.

Čl. 22

  • Právo na svobodu shromažďovat se s druhými.
  • Právo zakládat na ochranu svých zájmů odborové organizace a přistupovat k nim.

Čl. 23

  • Právo rodiny na poskytnutí ochrany ze strany společnosti a státu.
  • Právo mužů a žen uzavřít v přiměřeném věku sňatek a založit rodinu.

Čl. 24

  • Právo na ochranu dítěte ze strany rodiny, společnosti a státu, vycházející z jeho postavení nezletilce, a to bez jakékoliv diskriminace.
  • Právo dítěte na jméno a státní příslušnost.

Čl. 25

  • Právo a možnost podílet se na vedení veřejných záležitostí.
  • Právo volit a být volen v pravidelných volbách konaných na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva.
  • Právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země.

Čl. 26

  • Právo na rovnost před zákonem a právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace.
  • Zákaz jakékoli formy diskriminace a zaručení ochrany proti ní všem osobám.

Čl. 27

  • Právo etnických, náboženských nebo jazykových menšin na užívání vlastní kultury, vyznávání a projevování vlastního náboženství nebo používání vlastního jazyka.


Opční protokoly

K Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech byly přijaty dva opční protokoly:

První opční protokol (1966)

První opční protokol řeší přiznání práva jednotlivce podat stížnost na stát a přistoupilo k němu 115 států.[9]

Druhý opční protokol (1989)

K druhému protokolu, který se snaží o zrušení trestu smrti, se zatím přiklonilo 81 států.[10]

Podání stížnosti podle Prvního opčního protokolu

Tím, že se státy, které jsou smluvními stranami Paktu stanou také smluvními stranami Protokolu, uznávají kompetence Výboru, zřízeného podle čtvrté části Paktu, přijímat a posuzovat oznámení od jednotlivců, kteří se stali oběťmi porušení některého z práv stanovených v Paktu. Tito jednotlivci mohou podat oznámení Výboru o porušení jejich práv, přičemž:

  • porušení se musí týkat státu, který je nejen smluvní stranou Paktu, ale také Protokolu,
  • toto oznámení musí být podáno písemně a
  • daný jedinec již vyčerpal dostupné vnitrostátní prostředky pro řešení tohoto problému.

Výbor dále nepřijímá k posouzení taková oznámení, která:

  • jsou anonymní,
  • zneužívají práva předkládat oznámení,
  • jejichž obsah je neslučitelný s ustanovením Paktu nebo
  • pokud je tato záležitost je již projednávána v jiným mezinárodním orgánem.

Pokud Výbor přijme oznámení od jednotlivce, upozorní následně příslušný stát, kterého se toto oznámení týká. Tento stát poté do šesti měsíců podává písemné vysvětlení nebo prohlášení o případu. Výbor následně zkoumá vyjádření obou stran a prošetřuje celý případ na neveřejném zasedání. Svůj názor sdělí příslušnému státu a jednotlivci, který oznámení podal. Záznam o své činnosti Výbor zahrne do výroční zprávy.[11]

Související dokumenty

Dalšími dokumenty, na které lze v souvislosti s Paktem poukázat, jsou:

První dva zmíněné dokumenty spolu s Paktem o občanských a politických právech tvoří Mezinárodní listinu lidských práv (International Bill of Human Rights).

Pakt v kontextu československých událostí

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech byl jménem Československé socialistické republiky podepsán roku 1968. Souhlas s paktem byl vyhlášen Federálním shromážděním dne 11. listopadu 1975, a to u příležitosti Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě, konané v Helsinkách, kde došlo k podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.[12] V platnost v ČSSR pakt vstoupil 23. března 1976. Spolu se smlouvou o právech občanských a politických byl také přijat Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.[13]

Po přijetí těchto mezinárodních paktů, se vzedmula v tehdejší ČSSR vlna odporu proti jejich nedodržování. Porušování práv garantovaných v přijatých dokumentech se stalo jedním z hlavních oficiálních důvodů pro vznik neformální československé občanské iniciativy známé jako Charta 77.[14]

Mimo Chartu 77 vznikaly i další organizace, které upozorňovaly na nedodržování úmluv přijatých v Helsinkách. Jedná se například o Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS, 1978) nebo Český helsinský výbor (pův. Československý helsinský výbor/ Čs. HV, 1988).

Odkazy

Reference

  1. ↑ UNTC - International Covenant on Civil and Political Rights [online]. United Nations [cit. 2015-05-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-09-01. 
  2. ↑ Mezinárodní pakt č. ze dne 19.12.1966, o politických a občanských právech. [cit. 2015-05-13]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  3. ↑ Mezinárodní pakt č. ze dne 19.12.1966, o politických a občanských právech (Část I, článek 1)Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  4. ↑ Mezinárodní pakt č. ze dne 19.12.1966, o politických a občanských právech (Část II, článek 2-5)Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  5. ↑ Mezinárodní pakt č. ze dne 19.12.1966, o politických a občanských právech (Část III, článek 6-27)Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  6. ↑ Mezinárodní pakt č. ze dne 19.12.1966, o politických a občanských právech (Část IV, článek 28-45)Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  7. ↑ Mezinárodní pakt č. ze dne 19.12.1966, o politických a občanských právech (Část V, článek 46-47)Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  8. ↑ Mezinárodní pakt č. ze dne 19.12.1966, o politických a občanských právech (Část VI, článek 48-53)Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  9. ↑ UNTC - Optional Protocol to the International Covenant on Civil and Political Rights [online]. United Nations [cit. 2015-05-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-24. 
  10. ↑ UNTC - Second Optional Protocol to the International Covenant on Civil and Political Rights, aiming at the abolition of the death penalty [online]. United Nations [cit. 2015-05-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-04. 
  11. ↑ Předpis č. 169 ze dne 16.12.1991, Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o uložení listiny o přístupu České a Slovenské Federativní Republiky k Opčnímu protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, sjednanému v New Yorku dne 16. prosince 1966Dostupné online.
  12. ↑ Organizace v působnosti mise - OBSE [online]. Stálá mise České republiky při OSN, OBSE a ostatních mezinárodních organizacích ve Vídni [cit. 2015-05-13]. Dostupné online. 
  13. ↑ Předpis č. 120/1976 Sb., Vyhláška ministra zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. In: Sbírka zákonů. 1976. Dostupné online. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
  14. ↑ Prohlášení Charty 77 [online]. Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 2015-05-13]. Dostupné online. 

Externí odkazy