MiG-1

MiG-1
Určení	stíhací letadlo
Původ	Sovětský svaz
Výrobce	Závod č. 1
Konstruktérská skupina	Mikojan-Gurevič
Šéfkonstruktér	Arťom Mikojan, Michail Gurevič
První let	5. dubna 1940
Vyřazeno	1943
Uživatel	Sovětské letectvo
Vyrobeno kusů	100 ks + 3 prototypy
Další vývoj	MiG-3
Některá data mohou pocházet z datové položky.

MiG-1 byl sovětský jednomístný jednomotorový stíhací letoun smíšené konstrukce, který patřil do nové generace moderních sovětských dolnoplošníků s kapalinou chlazeným motorem a zatahovacím podvozkem.

Vývoj

Konstruktéři Mikojan a Gurevič, jejichž kariéra byla původně spjatá s Polikarpovem, do stroje včlenili mnoho ze zkušeností, které získali v této konstrukční kanceláři. Jako pohonnou jednotku zvolili kapalinou chlazený dvanáctiválcový vidlicový motor AM-35A, upravený z M-34NRG, který sliboval větší výkony s jednorychlostním kompresorem ve vyšších letových hladinách.

Sériové výrobě předcházely tři prototypy označené I-200. První (s. č. 01) byl nejprve testován v aerodynamickém tunelu v CAGI bez výzbroje nad motorem. Pozemní zkoušky zahájil v Chodynce se zkušebním pilotem Arkadijem Nikiforovičem Jekatovem 30. března 1940. První let proběhl 5. dubna 1940.^[1]

Zálet druhého I-200, určeného ke zkouškám výzbroje, byl proveden 9. května, třetí prototyp pro testy letových výkonů měl letovou premiéru 6. června 1940. Během zkoušek bylo zaznamenáno 112 nedostatků, mimo jiné přehřívání oleje a glykolu, požáry motorů, tuhé řízení a nedostatečný výhled z kokpitu.

Výroba však pod označením MiG-1 běžela již od prosince 1940, proto byla zahájena série urgentních modifikací, které měly vést k odstranění závad. Mezi nejdůležitější patřila montáž slotů na náběžnou hranu křídla pro zlepšení stability a zvětšení velikosti pneumatik. Další úpravou prošly zvětšené palivové nádrže a chladicí systém motoru, vše provedeno na třetím prototypu I-200 (s. č. 03).^[1]

Koncem roku 1940 byl do prototypu I-200 (s. č. 02) zabudován původně zamýšlený motor AM-37 a takto přebudovaný stroj byl 6. ledna 1941 zkušebním pilotem I. Žukovem zalétán. Motor však trpěl nad hladinou 4000 m značnými vibracemi.^[1] Po provedených úpravách v závodu č. 24 ve Frunze byly 7. května obnoveny zkoušky, při nichž došlo za letu k poruše pohonné jednotky a letoun havaroval. Pilot I. T. Ivaščenko vyvázl bez zranění.

Služba

Prvních 25 MiGů-1 obdržel 146. IAP pod vedením majora Orlova v Jevpatorii na Krymu, kde se hodnotily operační možnosti nového stroje. V únoru 1941 se přesunuly do vojenského učiliště v Kačinsku. Po přepadení SSSR nacistickým Německem se ukázalo, že sovětští piloti nejsou zcela připraveni na obsluhu těchto nových strojů, jejichž ovládání a chování se zcela odlišovalo od letadel starší generace. Piloti MiG-1 příliš nechválili, což korespondovalo s poznámkou na závěrečné zprávě z testů prototypů, že letoun nemůže být svěřen do rukou „jen tak někomu“.^[1] Letadel typu MiG-1 bylo vyrobeno přibližně 100 ks,^[2] poté se začal vyrábět vylepšený MiG-3.

Specifikace

Údaje dle^[1]

Technické údaje

• Délka: 8,155 m
• Rozpětí: 10,20 m
• Nosná plocha: 17,44 m²
• Prázdná hmotnost: 2 475 kg
• Maximální vzletová hmotnost: 2 968 kg
• Pohonná jednotka: 1 × dvanáctiválcový vidlicový motor Mikulin AM-35A
• Výkon pohonné jednotky: 1 007 kW

Výkony

• Maximální rychlost: 651 km/h ve výšce 6990 m
• Dolet: 730 km
• Dostup: 12 000 m

Výzbroj

• 1× kulomet UBS ráže 12,7 mm
• 2× kulomet ŠKAS ráže 7,62 mm
• 6× neřízené rakety RS-82 nebo až 500 kg bomb FAB ráže 50, nebo 100 kg

Odkazy

Reference

Literatura

• Zbyněk Válka – Stíhací letadla 1939/45 ISBN 80-7198-396-9

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu MiG-1 na Wikimedia Commons
• Mikojan-Gurevič MiG-1