MiG-17

MiG-17
Určení	Stíhací letoun
Původ	Sovětský svaz
Výrobce	Závod č. 1 (Kujbyšev) Závod č. 21 (Gorkij) Závod č. 31 (Tbilisi) Závod č. 126 (Komsomolsk) Závod č. 153 (Novosibirsk)
Konstruktérská skupina	Mikojan-Gurevič
První let	14. ledna 1950[1]
Zařazeno	říjen 1952
Charakter	Několik ve službě
Uživatel	Sovětské letectvo (dříve) Československé letectvo (dříve) Letectvo ČLR (dříve) Vietnamské letectvo (dříve)
Vyrobeno kusů	10 603 ks
Vyvinuto z typu	MiG-15
Varianty	PZL-Mielec Lim-6 Šenjang J-5
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mikojan-Gurevič MiG-17 (rusky: Микоян и Гуревич МиГ-17, v kódu NATO „Fresco“) je proudový stíhací letoun vyvinutý v Sovětském svazu na přelomu 40. a 50. let a vyráběný od roku 1952. Sloužil v četných leteckých silách v mnoha variantách. Jedná se o pokročilý vývoj podobný typu MiG-15 z dob korejské války. Licenční výroba probíhala i v Polsku (jako PZL-Mielec Lim-6) a Číně (jako Šenjang J-5).

Také byl krátce americkým letectvem značen jako „Type 38“ před tím, než se začaly používat kódy NATO.^[2] Poprvé byl nasazen v roce 1956 během Suezské krize a později se během vietnamské války ukázal jako účinná hrozba proti modernějším americkým nadzvukovým letounům.

MiG-17 vznikl jako celokovový samonosný středoplošník se šípovitým křídlem a jeho design byl založený na předchůdci – MiGu-15bis, přičemž největší změnou oproti MiGu-15 byla konstrukce křídel. Ta měla u kořene šípovitost 45° a na vnější části 42°. Dalšími viditelnými změnami byly tři aerodynamické plůtky na každém křídle (MiG-15 měl jen dva), prodloužená zadní část, kýlový hřeben – pro zvýšení podélné stability – s patkou chránící trup letadla při přistávání. Celková konstrukce MiGu-17 byla podobná MiGu-15 a obě letadla používala stejný motor Klimov VK-1. Nové letadlo dostalo označení I-330 (SI).

První prototyp SI-01 poprvé vzlétl 14. ledna 1950 a jeho pilotem byl Ivan Ivaščenko. V únoru 1950 na něm tento pilot ve vodorovném letu dosáhl rychlosti 1 114 km/h (M=1,03) ve výšce 2200 m. Po havárii tohoto prototypu 17. března 1950 (I. Ivaščenko při něm zahynul) začaly zkoušky druhého prototypu SI-02 až po víc než roce. Ty skončily 20. června 1951 rozhodnutím zařadit letadlo pod označením MiG-17 do sériové výroby. Odhadovalo se, že při použití stejného motoru bude MiG-17 rychlejší o 40–50 km/h oproti MiGu-15 a bude mít i lepší ovladatelnost ve větších výškách. Po začátku sériové produkce bylo letadlo několikrát modifikované a vylepšované.

Základní verze MiGu-17 bylo víceúčelové stíhací letadlo vyzbrojené třemi kanóny. Mohlo sloužit i jako stíhací bombardér i když jeho pumová zátěž byla v porovnání s ostatními tehdejšími podobnými letadly menší. Místo pum nesl častěji přídavné nádrže.

Z druhé verze prototypu SI-02 později vznikla verze MiG-17P do každého počasí, vybavená radarem RP-1 Izumrud. Na jaře 1953 vstoupila do výroby verze MiG-17F s motorem VK-1F s přídavným spalováním, které dopomohlo k celkovému vyššímu výkonu (nový motor zvyšoval výkon po dobu tří minut o 25 %). Další výrobní verzí byl MiG-17PF s motorem VK-1F spolu s radarem Izumrud.

V roce 1956 vznikla z malé série 47 letadel verze MiG-17PM vyzbrojená čtyřmi střelami vzduch-vzduch Kaliningrad K-5 (RS-2U nebo AA-1 Alkali pod označením NATO). Také vznikla i malá série průzkumné verze MiG-17R s motorem VK-1F. Celkově bylo v SSSR do zastavení výroby roku 1958 vyrobeno několik tisíc kusů různých verzí MiGu-17.

Verze pro denní provoz (MiG-17 a MiG-17F) byly vyzbrojeny dvěma kanóny Nudelman-Richtěr NR-23 ráže 23 mm (každý s 80 náboji) a jedním kanónem Nudelman N-37 (se 40 náboji) umístěnými na společné lafetě pod nasávacím otvorem. Pro zaměřování palby sloužil automatický gyroskopický zaměřovač ASP-4NM. Verze vybavené radarem Izumrud (MiG-17P a MiG-17PF) nesly místo kanónu N-37 třetí kanón NR-23 se zvýšeným počtem nábojů 100 pro každý kanón. Takto se měla kompenzovat hmotnost samotného radaru ale hmotnost letadla i tak vzrostla o víc než 200 kg oproti „čisté“ verzi MiG-17 což mělo za následek pokles výkonu a zhoršení letových vlastností. Toto vyřešila až instalace nového motoru VK-1F s přídavným spalováním. Všechny varianty mohly nést 50 kg až 250 kg pum na nosnících pod křídly. Nosníky byly ale většinou využívané pro 400litrové přídavné nádrže. Průzkumná verze MiG-17R byla vyzbrojena jen dvěma 23mm kanóny NR-23.

Jediná verze MiGu-17 schopná nést rakety vzduch-vzduch byla MiG-17PM (nebo MiG-17PFU), která nesla čtyři rakety Kaliningrad K-5. Tato verze ale nenesla žádné kanóny.

Některé země své MiGy upravily na nesení neřízených střel nebo bomb na přídavných nosnících. Kubánské MiGy-17 mohly nést i rakety AA-2 Atoll.

V roce 1955 obdržela Polská lidová republika licenci na výrobu MiGu-17. Takto byly vyráběné MiGy-17F továrnou WSK-Mielec pod označením Lim-5. První stroj byl vyroben 28. listopadu 1956 a do roku 1960 fabrika vyprodukovala 477 kusů. Pod označením Lim-5R se vyráběla i průzkumná verze s kamerou AFA-39. V letech 1959–1960 bylo vyrobeno 129 kusů MiGu-17PF pod označením Lim-5P. Fabrika také produkovala několik variant pro pozemní podporu: Lim-5M od roku 1960, Lim-6bis od roku 1963 a Lim-6M (přestavěný v 70. letech) a i dvě průzkumné verze Lim-6R a MR.

V ČLR byl první MiG-17F sestavený v roce 1956 z dílů dovezených z SSSR, následovaný licenční výrobou v Šenjangu od roku 1957. Verze vyrobené v Číně byly označované jako Šenjang J-5 nebo F-5 (pro export). Od roku 1964 byly vyráběné verze s radarem podobné MiGu-17PF pod označením J-5A (nebo F-5A). Číňané vyvinuli i dvousedadlovou cvičnou verzi JJ-5 (FT-5 pro export) s použitím kabiny ze stroje JJ-2 (licence MiGu-15UTI). Tato verze vyráběná v letech 1966–1986, byla poslední vyráběnou verzí MiGu-17 a zároveň jedinou dvousedadlovou.

Úlohou MiGu-17 a mnoha jiných sovětských stíhaček bylo hlavně sestřelování amerických bombardérů a ne souboje s nepřátelskými stíhači. Podzvukový MiG-17 měl být efektivní proti pomalejším, těžkým nákladem vyzbrojeným americkým stíhacím bombardérům a strategickým bombardérům (jako B-50 Superfortress a B-36 Peacemaker, které byly ještě poháněny pístovými motory). Když USAF zavedlo do výzbroje strategické bombardéry schopné letu nadzvukovou rychlostí jako B-58 Hustler nebo General Dynamics FB-111 musely typ MiG-17 vystřídat nadzvukové typy MiG-21 a MiG-23.

MiG-17 se na přelomu 50. a 60. let stal standardním stíhacím letounem ve všech zemích Varšavského paktu. Byly používány i mnoha jinými státy hlavně v Africe a Asii. Celkově sloužil ve vzdušných silách víc než 30 zemí. Mnoho vyrobených MiGů-17 bylo ještě na začátku 21. století stále ve službě (např. v Angole, Mali, Mosambiku, Severní Koreji, Súdánu či Tanzanii) i když ne všechny v aktivní. Toto činí z MiGu-17 jedno z nejdéle sloužících stíhacích letadel.

Bojovou premiéru MiGy-17 absolvovaly během Suezské krize v roce 1956^[3] a od té doby se zúčastnily třech dalších válek a jiných menších konfliktů mezi arabskými státy a Izraelem.

V roce 1958 se během druhé krize v Tchajwanské úžině dostaly do potyček nad Tchajwanským průlivem, když 17-tky ČLR narazily na F-86 Sabre sloužící v Letectvu Čínské republiky.

MiGy-17 byly hlavním stíhačem ve výzbroji vzdušných sil vietnamské lidové armády v roce 1965. Ve Vietnamské válce, kde sloužily po boku MiGů-19 a MiGů-21, zaznamenaly i svá první vítězství. Někteří severovietnamští piloti preferovali obratnost MiGu-17 před rychlostí MiGu-21. MiGy-17 se tu prosadily např. proti americkým nadzvukovým stíhacím bombardérům F-105 Thunderchief.

Byly použity i během Nigerijské občanské války v letech 1967 až 1970, pilotované nigerijskými nebo žoldnéřskými piloty z NDR, SSSR, Jižní Afriky, Velké Británie či Austrálie.

I-330

Prototyp

MiG-17

Základní verze s motorem Klimov VK-1

MiG-17A

Verze s motorem Klimov VK-1A s delší dobou životnosti

MiG-17P

Verze do každého počasí vybavená radarem Izumrud

MiG-17F (Lim-5)

Základní stíhací verze s motorem Klimov VK-1F s přídavným spalovaním

MiG-17PF (Lim-5P)

Verze do každého počasí vybavená radarem Izumrud a motorem Klimov VK-1F s přídavným spalovaním

MiG-17PM/PFU

Verze vybavená radarem Izumrud a čtyřmi raketami RS-2U

MiG-17R

Průzkumná verze s motorem Klimov VK-1F a kamerou

KLDR

• Letectvo Korejské lidové armády – 106 letounů Shenyang F-5 a 135 Shenyang FT-5 ve službě. ^[4] Zprávy o špatné úrovni provozuschopnosti však naznačují míru letové způsobilosti nižší než 50 %^[5]

• Afghánistán Afghánistán
• Albánie Albánie
• Alžírsko Alžírsko
• Angola Angola
• Bangladéš Bangladéš
• Bulharsko Bulharsko
• Burkina Faso Burkina Faso
• Československo Československo
• Čína Čína
• Egypt Egypt
• Etiopie Etiopie
• Guinea-Bissau Guinea-Bissau
• Indonésie Indonésie
• Irák Irák
• Jemen Jemen
• Kambodža Kambodža
• Kongo
• Kuba Kuba
• Libye Libye
• Madagaskar Madagaskar
• Maďarsko Maďarsko
• Mali Mali
• Maroko Maroko
• Mongolsko Mongolsko
• Mosambik Mosambik
• NDR
• Nigérie Nigérie
• Pákistán Pákistán
• Polsko Polsko
• Rumunsko Rumunsko
• Somálsko Somálsko
• Sovětský svaz
• Srí Lanka Srí Lanka
• Súdán Súdán
• Sýrie Sýrie
• Tanzanie
• Uganda Uganda
• Vietnam Vietnam
• Zimbabwe Zimbabwe

Data podle: Vraný, Hurt^[6]

• Posádka: 1 (pilot)
• Rozpětí: 9,628 m
• Délka: 11,360 m
• Výška: 3,800 m
• Nosná plocha: 22,600 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 3798 kg
• Vzletová hmotnost : 5340 kg
• Max. vzletová hmotnost : 6076 kg
• Pohonná jednotka: 1 × turbokompresorový motor Klimov VK-1A
• Výkon pohonné jednotky: 2700 kp (26,478 kN)

• Maximální rychlost: 1085 km/h ve výšce 5000 m
• Dostup: 14 700 m
• Čas výstupu do výšky 5000 m: 2 minuty 30 sekund
• Čas výstupu do výšky 10 000 m: 6 minut 36 sekund
• Dolet: 1165 km (bez přídavných nádrží)
• Max. dolet s příd. nádržemi: 1735 km

• 1 × 37mm kanón N-37D se zásobou munice 40 nábojů, dva 23mm kanóny NR-23 s 80 náboji na zbraň
• 2 × 250kg letecká puma

• Posádka: 1 (pilot)
• Rozpětí: 9,628 m
• Délka: 11,360 m
• Výška: 3,800 m
• Nosná plocha: 22,600 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 3950 kg
• Vzletová hmotnost : 5354 kg
• Pohonná jednotka: 1 × turbokompresorový motor Klimov VK-1F
• Max. výkon (s příd. spalováním): 3380 kp (33,146 kN)
• Max. vzletová hmotnost : 6286 kg

• Maximální rychlost: 1154 km/h ve výšce 3000 m
• Dostup: 16 470 m
• Čas výstupu do výšky 5000 m: 2 minuty 36 sekund
  • 1 minuta 48 sekund (s přídavným spalováním)
• Čas výstupu do výšky 10 000 m: 5 minut 48 sekund
  • 4 minuty 6 sekund (s přídavným spalováním)
• Dolet: 1080 km (bez přídavných nádrží)
• Max. dolet s příd. nádržemi: 1670 km

• 1 × 37mm kanón N-37D se zásobou munice 40 nábojů, dva 23mm kanóny NR-23 s 80 náboji na zbraň
• 2 × 250kg puma

• Posádka: 1 (pilot)
• Rozpětí: 9,628 m
• Délka: 11,680 m
• Výška: 3,800 m
• Nosná plocha: 22,600 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 4234 kg
• Vzletová hmotnost : 5620 kg
• Max. vzletová hmotnost : 6552 kg
• Pohonná jednotka: 1 × turbokompresorový motor Klimov VK-1F
• Max. výkon (s příd. spalováním): 3380 kp (33,146 kN)

• Maximální rychlost: 1123 km/h ve výšce 3000 m
• Dostup: 16 300 m
• Čas výstupu do výšky 5000 m: 3 minuty 6 sekund
  • 1 minuta 54 sekund (s přídavným spalováním)
• Čas výstupu do výšky 10 000 m: 7 minut 36 sekund
  • 4 minuty 30 sekund (s přídavným spalováním)
• Dolet: 1100 km (bez přídavných nádrží)
• Max. dolet s příd. nádržemi: 1730 km

• 3 × 23mm kanón NR-23
• 2 × 250kg puma

• GORDON, Yefim, 2002. MiG-17: The Soviet Union's Jet Fighter of the Fifties. Earl Shilton, Leicester, England: Midland Publishing. 143 s. (Aerofax). ISBN 1-85780-107-5. (anglicky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mikojan-Gurevič MiG-17 na Wikimedia Commons
• MiG-17 FRESCO na Global Security.org
• MiG-17 Fresco na Global Aircraft
• mig17.com
• Military.cz