Michael Psellos
| Michael Psellos | |
|---|---|
 Michael Psellos (vlevo) a jeho žák, byzantský císař Michael VII. Dukas | |
| Narození | 1018 Konstantinopol |
| Úmrtí | květen 1078 (ve věku 59–60 let) Konstantinopol |
| Povolání | filozof, spisovatel, politik, historik, básník, lékař a astronom |
| Významná díla | Chronographia |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Michael Psellos (1017 nebo 1018 – kolem 1078), původním jménem Konstantin,[1] byl byzantský spisovatel, filozof, politik a historik. Svými filozofickými názory byl blízký idealismu novoplatóniků.[2] Za vlády Konstantina IX. se domohl vlivného postavení na císařském dvoře a později sloužil jako vysoce postavený rádce několika dalších panovníků.
Život a dílo
Psellos byl žákem Ioanna Mauropa, významného učitele a vzdělance.[3] Jeho zájem zasahoval do mnoha směrů, mimo jiné se zabýval filosofií a přírodními vědami. Zkoumal a pochopil zásadní vliv novoplatonismu na křesťanství, během svého bádání se zaměřoval na matematiku a logiku. Byl přesvědčen, že všechny pozemské jevy se dají vysvětlit za pomoci lidského rozumu.[4] Neunikl však ani pověrčivosti typické pro tehdejší dobu. V tomto ohledu pěstoval jako jeden z prvních i zálibu o lidovou tvorbu, zejména přísloví a pořekadla.[5] V některých svých názorech se vracel k antickému myšlení, například oceňoval krásu lidského těla a stavěl jí po bok kráse duševní.[6][7] Jeho estetické ideály pak připomínají pozdější dobu renesance.[8]
Mezi jeho největší díla patří velký soubor pojednání s encyklopedickým charakterem zvaný Didaskalia pantodapé (Všelijaké učení) zahrnující témata z teologie, filosofie, psychologie, fyziologie, astronomie, lékařství a zemědělství.[8] Psellos se zde snaží o hierarchické členění světa v duchu novoplatonismu.[9] Další výraznou prací je jeho historické dílo Chronographia (Letopisy), v němž zachytil období vymezené vládou Basileia II. a Michaela VII., tedy roky 976-1077. Jeho historická práce je považována za stylisticky jedno z nejzdařilejších byzantských děl v tomto oboru. Výrazně se v nich projevuje živý popis byzantského dvora a jeho příslušníků.[6] Pozoruhodné jsou také Psellovy epitafy, neboli pohřební řeči, na jeho matku a dále na patriarchy Michaela Kerullaria, Konstantina Leichuda a Ioanna Xifilina.[10]
Vedle toho působil od roku 1045 také jako učitel v Konstantinopoli, kde se s císařem uděleným titulem hypatos tón filosofón (konzul filozofů)[3] věnoval výkladu gramatiky, rétoriky, stylistiky, četby antických autorů, dialektiky, aritmetiky, geometrii, astronomii, hudbě, fyzice, metafyzice a teologii. V mnoha ohledech se jednalo o paralelu k západoevropskému systému studia, tedy trivia a kvadrivia.[11]
V oblasti politiky hrál Psellos zejména ve třetí čtvrtině 11. století významnou roli jakožto jeden z vrcholných představitelů státního aparátu byzantské říše.[12] Dopomohl k trůnu císaři Izákovi I. Komenovi, aby jej následně zase svrhl a zasloužil se o nástup Konstantina X. Duky. Po smrti tohoto císaře a během regentské vlády císařovny Eudokie opět držel na chvíli otěže moci on spolu s kaisarem Ioannem Dukou, nebezpečná situace ze strany seldžuckých Turků však vedla roku 1068 k novému převratu a nastolení císaře Romana IV. Diogena, pocházejícího z prostředí pozemkové aristokracie. Císař se o tři roky později s Turky střetl v neslavné bitvě u Mantzikertu, po níž byl vítěznými Seldžuky zajat. Toho Psellos využil, s Ioannem Dukou zorganizoval další převrat a dosadil na trůn mladého syna Konstantina X. Michaela Duku.[13] Roman po svém propuštění z tureckého zajetí rozpoutal proti těmto uzurpátorům občanskou válku, byl však opakovaně poražen a nakonec zajat a oslepen. Záhy nato, roku 1072, zemřel. Ani Psellos však nezůstal u moci příliš dlouho. Brzy upadl v nemilost a byl donucen opustit císařský dvůr.[14] Není zcela jasné, kdy zemřel, pravděpodobně kolem roku 1078.
Vydání v češtině
- PSELLOS, Michael. Byzantské letopisy. Překlad Růžena Dostálová. Praha: Odeon, 1982. 350 s.
Reference
- ↑ DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Vyšehrad: Praha, 2003. 416 s. ISBN 80-7021-409-0. S. 189.
- ↑ Makovelskij, Mamedov, s. 95.
- ↑ a b ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8. S. 218. Dále jen Dějiny Byzance.
- ↑ Byzantská vzdělanost, s. 189-190
- ↑ Byzantská vzdělanost, s. 247
- ↑ a b Byzantská vzdělanost, s. 192
- ↑ Dějiny Byzance, s. 381
- ↑ a b Byzantská vzdělanost, s. 191
- ↑ Dějiny Byzance, s. 380
- ↑ Byzantská vzdělanost, s. 226
- ↑ Byzantská vzdělanost, s. 186
- ↑ Dějiny Byzance, s. 240
- ↑ Dějiny Byzance, s. 245
- ↑ Dějiny Byzance, s. 246
Literatura
- v češtině
- DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Praha: Vyšehrad, 2003. 416 s. ISBN 80-7021-409-0.
- MAKOVELSKIJ, Alexandr; MAMEDOV, Šejdabek, 1976. Filosofické myšlení v Byzanci. In: JOVČUK, M. T.; OJZERMAN, T. I.; ŠČIPANOV, I. J. Dějiny filosofie. 2., přepracované vyd. Praha: Svoboda. S. 95–96.
- v cizích jazycích
- ANGOLD, Michael. The Autobiographical Impulse in Byzantium. Dumbarton Oaks Papers. 1998, roč. 52, s. 225–257. Dostupné online.
- BROWNING, Robert. Enlightenment and Repression in Byzantium in the Eleventh and Twelfth Centuries. Past & Present. November 1975, roč. 69, s. 3–23. Dostupné online.
- HUSSEY, Joan. Michael Psellus, the Byzantine Historian. Speculum. January 1935, roč. 10, čís. 1, s. 81–90. Dostupné online.
- PAPAIOANNOU, Stratis. Michael Psellos on friendship and love: erotic discourse in eleventh-century Constantinople. Early Medieval Europe. 2011, roč. 19, čís. 1, s. 225–257.
- A. Kaldellis, Anthony Kaldellis: The argument of Psellos' Chronographia, Boston 1999.
- E. Pietsch: Die "Chronographia" des Michael Psellos: Kaisergeschichte, Autobiographie und Apologie, Wiesbaden 2005.
- S. Papaioannou, Michael Psellos: Rhetoric and Authorship in Byzantium, Cambridge 2013.
- F. Lauritzen, Depiction of Character in the Chronographia of Michael Psellos, Turnhout 2013.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Michael Psellos na Wikimedia Commons 
Osoba Michael Psellos ve Wikicitátech
Média použitá na této stránce
Michaelis Pselli Compendium mathematicum, aliaque tractatus eodem pertinentes. - Lugd. Batav. : ex officina Elzeviriorum, 1647. - [16], 252, [4] p. ; 8º. - Contiene opere di Federico Commandino, Aristotele, Francesco Maurolico, Konrad Dasypodius e Willebrord Snell come figura sul verso di carta 2 .