Mikuláš Antonín Pálffy

Mikuláš Antonín 4. kníže Pálffy z Erdödu
Nejvyšší štolba císařského dvora
Ve funkci: 1917 – 1918
Předchůdce	Ferdinand Vincenc Kinský
Nástupce	zánik úřadu
Nejvyšší maršálek Uherského království
Ve funkci: 1910 – 1917
Předchůdce	Ludvík Apponyi
Nástupce	Nikolaus Szécsen
Stranická příslušnost
Členství	nezávislý politik
Narození	11. listopadu 1861 Malacky
Úmrtí	6. března 1935 (ve věku 73 let) Vídeň
Titul	kníže (1879)
Rodiče	Pál Pálffy
Profese	velkostatkář a politik
Ocenění	Řád zlatého rouna
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mikuláš Antonín 4. kníže Pálffy z Erdödu (uváděn též jako Mikuláš XIII. Pálffy) (německy Nikolaus Anton Maria Fürst Pálffy ab Erdöd, maďarsky Erdödi herceg Pálffy Miklós) (11. listopadu 1861 Malacky – 6. března 1935 Vídeň) byl uherský šlechtic, rakousko-uherský politik a dvořan. Pocházel z rodu Pálffyů, v osmnácti letech se stal dědicem knížecího titulu a rozsáhlého majetku v Uhrách a Rakousku. Po krátké službě v rakousko-uherské armádě se jako člen Sněmovny magnátů zapojil aktivně do politiky, později zastával čestné funkce a nakonec byl v letech 1917–1918 nejvyšším štolbou u císařského dvora. Původně trvale sídlil ve svém rodišti na zámku Malacky, kde patřil k vlivným osobnostem veřejného života, po roce 1918 přesídlil na zámek Marchegg v Rakousku. Byl rytířem Řádu zlatého rouna.

Pocházel ze šlechtického rodu Pálffyů,^[1] patřil k linii, která od roku 1807 užívala rakouský knížecí titul.^[2] Narodil se na zámku Malacky jako starší syn hraběte Pavla Pálffyho (1827–1866) a jeho manželky Geraldiny, rozené hraběnky Károlyiové (1836–1915).^[3] První vzdělání získal pod dohledem františkánského kněze v Malackách, poté studoval ve Vídni a jako předurčený dědic knížecího titulu byl již ve čtrnácti letech zvolen předsedou dobrovolného sboru hasičů v Malackách. Titul knížete spolu s rozsáhlým rodovým majetkem zdědil v roce 1879 po prastrýci Antonínovi (1793–1879). Sloužil v rakousko-uherské armádě a v roce 1883 byl povýšen na nadporučíka jezdectva,^[4] krátce poté odešel do zálohy a později mimo aktivní službu byl povýšen na majora u uherské zeměbrany. V roce 1885 byl jmenován c. k. komořím a jako dědičný člen zasedal ve Sněmovně magnátů,^[5] kde se zúčastnil práce v legislativním výboru. V 1902 byl jmenován c. k. tajným radou a začal zastávat čestné hodnosti v Uherském království. V letech 1910–1917 byl nejvyšším maršálkem Uherského království,^[6] v této funkci do jeho kompetencí spadala péče o královský palác v Budapešti a zámek Gödöllö. V roce 1916 byl účastníkem korunovace Karla I. uherským králem, kam jej doprovázela také delegace z rodných Malacek. Nakonec v letech 1917–1918 zastával úřad nejvyššího štolby císařského dvora. V době monarchie pobýval často na zámku v Malackách, patřil k významným osobnostem společenského života a mecenášům umění, po roce 1918 přesídlil na nedaleký zámek Marchegg a žil v soukromí.

Zemřel ve Vídni 6. března 1935 ve věku 73 let, pohřben byl v rodovém mauzoleu v Marcheggu, jeho hrob byl vyrabován v závěru druhé světové války v roce 1945.^[7]

Od roku 1879 byl nositelem knížecího titulu s nárokem na oslovení Jasnost, jako uživatel funkce c. k. tajného rady mu zároveň příslušelo označení Excelence. V roce 1900 obdržel prestižní Řád zlatého rouna^[8] Dále byl nositelem velkokříže Leopoldova řádu a Vojenské záslužné medaile. Vzhledem ke svému působení u dvora obdržel také několik vyznamenání od zahraničních panovníků, byl nositelem velkokříže španělského Řádu Karla III., pruského Řádu červené orlice a Královského hohenzollernského domácího řádu, bulharského Řádu sv. Alexandra, černohorského Řádu knížete Danila a nositelem ruského Řádu sv. Anny I. třídy.^[9] Kromě toho byl uživatelem čestných hodností kapitána Prešpurského hradu a prešpurského župana, které náležely dědičně všem členům rodu Pálffyů od 17. století.^[10]

Jako představitel knížecí linie Pálffyů patřil k velkým pozemkovým vlastníkům v Rakousku-Uhersku, v Uhrách a Dolním Rakousku mu patřilo 57 800 hektarů půdy.^[11] Z toho největší podíl o rozloze 42 000 hektarů půdy připadal na Prešpurskou župu se zámky Malacky a Stupava.^[12] V Uhrách mu další menší statky patřily v oblasti Komárna a Ostřihomi. V Dolním Rakousku vlastnil velkostatek Heidenreichstein se starobylým vodním hradem a pozemky o rozloze přes 5 000 hektarů půdy. Dalším rakouským velkostatkem byl Marchegg s pozemky o rozsahu přes 2 200 hektarů půdy (Marchegg byl přes hranici Uher a Rakouska v podstatě v sousedství jeho majetků na Slovensku v Malackách a Stupavě).^[13] Vlastnil také nemovitosti v Budapešti, Bratislavě a Vídni.^[14] Po rozpadu monarchie a vzniku nástupnických států zasáhla do rozsahu jeho majetku československá pozemková reforma. Zámek Malacky zabral v roce 1924 stát pro potřeby československé armády, později byl Mikuláši Pálffymu vrácen, ale ten postupně přesídlil na zámek Marchegg, kam také z Malacek nechal přemístit mobiliář. Zámek v Malackách se stal na konci 20. let předmětem tzv. Pálffyho aféry, při které byl učiněn pokus uplatit vojenskou správu a prodat pozemky u zámku státu za nevýhodnou cenu. Armáda totiž zamýšlela zřídit v Malackách na Pálffyho pozemcích střelnici.^[15] Protože Mikuláš Pálffy neměl potomstvo, malacký zámek nakonec krátce před smrtí přenechal řádu františkánů (1934), který zde zřídil internát.^[16]

V roce 1885 se v Budapešti oženil s hraběnkou Margit Zichyovou (1857–1925), která byla c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Manželství zůstalo bez potomstva, knížecí titul a majetek zdědil Mikulášův bratranec Ladislav (László) (1867–1947).

Mikulášův mladší bratr Alexandr (Sándor) (1865–1921) vystudoval práva a působil ve službách rakousko-uherského ministerstva zahraničí, na nižších diplomatických postech pobýval v Istanbulu, Londýně a Paříži, později se věnoval charitě, zemřel svobodný a bezdětný ve Vídni.^[17]

• Biografie knížete Mikuláše Pálffyho