Mikuláš Lobkowicz

Prof. Dr. Mikuláš Lobkowicz
Narození9. července 1931
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí19. září 2019 (ve věku 88 let)
Starnberg
NěmeckoNěmecko Německo
Místo pohřbeníDrahenice
Povolánípolitolog, vysokoškolský učitel, teolog, filozof a spisovatel
Tématafilozofie a politologie
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm II. třída (1998)
Manžel(ka)(1953) Josefina Waldburg zu Zeil (1929–1999)
Děti1. Johannes (* 1954)
2. Erich (* 1955)
3. Franz (* 1957)
4. Monika (* 1958)
5. Miriam (* 1961)
RodičeJan Adolf Lobkowicz (1885–1952)
Marie Anna Czerninová (1899–1965)
Příbuzníbratr: Otakar Lobkowicz (1922–1995)
bratr: Bedřich Lobkowicz (1932–1998)
děd: Jiří Kristián Lobkowicz (1835–1908)
babička: Anna z Liechtensteinu (1846–1924)
děd: Otakar Czernin (1872–1932)
babička: Marie Kinská (1878–1945)
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Mikuláš Lobkowicz (9. července 1931, Praha19. září 2019[1] Starnberg)[2] byl český katolický filosof a politolog, který působil v exilu v USA a v Německu. Byl rektorem univerzit v Mnichově a v Eichstättu a v roce 2002 administrátorem Katolické teologické fakulty UK. Pocházel z mělnicko-hořínské větve šlechtického rodu Lobkoviců.

Rodina

Mikuláš Lobkowicz se poprvé oženil v roce 1953 a se svými dvěma manželkami měl 5 dětí. Jedním ze synů je Johannes Lobkowicz (* 1954), který po roce 1992 získal zpět zámek v Drahenicích a další majetky v okolí. Další syn Erich Lobkowicz (* 1955) žije v Německu.

Život

V mládí prošel skautskou výchovou a roku 1948 odešel do exilu nejprve do USA a pak do Švýcarska, kde roku 1950 maturoval. Studoval filosofii na univerzitách v Erlangenu a ve Freiburgu, kde roku 1958 promoval a pak působil na Institutu pro Východní Evropu. V letech 1960–1967 byl profesorem filosofie na University of Notre Dame (Indiana, USA), kde se blíže seznámil s analytickou filosofií. V letech 1967–1983 byl profesorem politické teorie a filosofie na Mnichovské univerzitě, v letech 1971–1976 jejím rektorem a v letech 1977–1983 presidentem. Od roku 1984 do roku 1996 byl presidentem univerzity v Eichstättu, kde do roku 2011 působil jako ředitel Institutu pro středoevropská a východoevropská studia. V roce 2002 za krize na Katolické teologické fakultě UK působil jako její administrátor.

V roce 1978 získal řád Zlatého rouna. V letech 1982–1993 byl členem Papežské rady pro kulturu v Římě a v letech 1990–2011 zakládajícím členem Evropské akademie věd a umění v Salcburku. Je členem vědecké rady institutu Maecenata pro filantropii a občanskou společnost při Humboldtově univerzitě v Berlíně.

Myšlení a působení

Vyšel ze scholastické filosofie, za svého působení v USA byl ovlivněn analytickou filosofií. Studoval také marxismus-leninismus, po celý život pozorně sledoval dění ve Východní Evropě a úzce spolupracoval s dalšími odborníky, zejména s profesorem a rektorem Freiburské univerzity Josefem Bochenskim. Jako děkan a rektor v Mnichově musel čelit bouřlivým studentským nepokojům, které nakonec vyřešila až policie. Jako svobodomyslný člověk toho později litoval a vehementně hájil univerzitní svobodu a autonomii. V Eichstättu hostil řadu mladých českých filosofů a v roce 2002 na pozvání rektora UK pomohl překonat krizi ve vedení KTF UK.

Dílo

Z jeho četných publikací:

  • Das Widerspruchsprinzip in der neueren sowjetischen Philosophie. (Princip sporu v novější sovětské filosofii) Reidel, Dordrecht 1959, ISBN 90-277-0059-1.
  • Marxismus-Leninismus in der ČSR. Die tschechoslowakische Philosophie seit 1945. (Marxismus-leninismus v ČSR. Československá filosofie po roce 1945) Reidel, Dordrecht 1961, ISBN 90-277-0058-3.
  • Theory and Practice: History of a concept from Aristotle to Marx. (Teorie a praxe: dějiny pojmu od Aristotela po Marxe) Notre Dame 1967.
  • (s Anselmem Hertzem): Am Ende aller Religion? Ein Streitgespräch. (Konec náboženství? Polemika) Edition Interfrom, Zürich 1976, ISBN 3-7201-5077-1.
  • Marxismus und Machtergreifung. Der kommunistische Weg zur Herrschaft. (Marxismus a uchopení moci. Cesta komunistů k moci) Edition Interfrom, Zürich 1978, ISBN 3-7201-5101-8.
  • (s F. Prinzem): Die Tschechoslowakei 1945–1970. (Československo 1945–1970) Oldenbourg, München/ Wien 1978, ISBN 3-486-48561-X.
  • Ist Bildung noch aktuell? (Je vzdělání ještě aktuální?) Adamas-Verlag, Köln 1984, ISBN 3-920007-84-0.
  • Das Menschenbild des Zweiten Vatikanum. (Obraz člověka na Druhém Vaticanu) Helbig und Lichtenhahn, Basel/ Frankfurt 1989, ISBN 3-7190-1047-3.
  • Thomas von Aquin. Leben, Werk und Wirkung. (Tomáš Akvinský. Život, dílo a působení) Verlag Wirtschaft und Finanzen, Düsseldorf 1991, ISBN 3-87881-060-1.
  • Wendezeit. Gedanken zur postkommunistischen Epoche. (Čas obratu. Myšlenky k postkomunistické době) Naumann, Würzburg 1993, ISBN 3-88567-067-4.

Jako vydavatel:

  • Ideologie und Philosophie. (Ideologie a filosofie) Herder und Herder, Frankfurt/ New York 1973.
    • Sv. 1: Abstraktion bis Hegel.
    • Sv. 2: Historischer Materialismus bis Möglichkeit und Wirklichkeit. ISBN 3-585-32022-8.
    • Sv. 3: Naturphilosophie bis Wissenschaft. ISBN 3-585-32023-6.
  • s Urs Altermattem a H. Hürtenem: Moderne als Problem des Katholizismus. (Moderna jako problém katolicismu) Pustet, Regensburg 1995, ISBN 3-7917-1457-0.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nikolaus Lobkowicz na německé Wikipedii.

  1. Nikolaus Lobkowicz gestorben. www.sueddeutsche.de [online]. Süddeutsche Zeitung, 2019-09-20 [cit. 2019-09-20]. Dostupné online. (německy) 
  2. Traueranzeige [online]. FAZ, 2019-09-23 [cit. 2019-12-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-24. (německy) 

Literatura

  • Filosofický slovník. Olomouc: FIN 1998. Heslo Lobkowicz Mikuláš, str. 240.
  • M. Lobkowicz, Duše Evropy. Praha: Vyšehrad 2001
  • M. Lobkowicz, Demokratizace univerzit a křesťanská kultura: tři přednášky. Praha: Omnipress 1991
  • Vladimír Votýpka, Paradoxy české šlechty. Paseka, Praha a Litomyšl 2005, 2013, ISBN 978-80-7432-351-5, stran 371, 2. vydání, kap. 8

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
CZE Rad T-G-Masaryka 2tr (1994) BAR.svg
Stužka: Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy – Česká republika (od roku 1994).