Milan Hübl

doc. PhDr. Milan Hübl, CSc.
Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1969 – 1969
Poslanec České národní rady
Ve funkci:
1969 – 1969
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ
Narození27. ledna 1927
Nitra
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí28. října 1989
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materMasarykova univerzita
Profesepolitik, pedagog, historik a učitel
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Milan Hübl (27. ledna 1927 Nitra – 28. října 1989 Praha[1]) byl český a československý historik, vysokoškolský učitel, akademik a politik Komunistické strany Československa, představitel reformního proudu v KSČ během pražského jara, poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění a poslanec České národní rady na počátku normalizace. Pak odstaven z veřejných funkcí, v 70. a 80. letech aktivní v opozici, signatář Charty 77.

Biografie

Původním povoláním byl dělník. V letech 1947–1950 vystudoval Vysokou školu sociální v Brně (podle jiného zdroje byl absolventem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity[2]). V letech 1950–1964 působil jako učitel na Vysoké škole politické ústředního výboru Komunistické strany Československa, od roku 1961 jako docent. Pak mezi roky 1964 a 1968 působil jako vědecký pracovník Ústavu dějin evropských socialistických zemí při ČSAV. Specializoval se na dějiny dělnického hnutí a otázky soudobého socialismu. Patřil mezi hlavní představitele reformního myšlenkového proudu v KSČ během 60. let.[3] V roce 1965 se zastal slovenského historika Daniela Rapanta, který byl napaden maďarskou marxistickou historičkou Erzsébet Andicsovou za revizionistické nemarxistické pojetí novodobých slovenských dějin. Spor se vedl o slovenské národní hnutí v době revoluce v letech 1848-1849, kde Andicsová ve shodě s tehdejšími postoji Karla Marxe hodnotila toto hnutí jako konzervativní. Hübl argumentoval tím, že západní polovina habsburské monarchie byla tehdy nadána většími občanskými ale i národními právy, a proto byl příklon Slováků k Vídni logický.[4]

Jeho politická kariéra vyvrcholila během pražského jara. V letech 1968–1969 byl rektorem Vysoké školy politické ústředního výboru Komunistické strany Československa.[3] Koncem 60. let se také uvádí jako člen Městského výboru KSČ v Praze, bytem Praha.[2] V českých zemích patřil v roce 1968 mezi hlavní propagátory pochopení pro slovenské národní aspirace. Zapojil se do debat o novém státoprávním uspořádání Československa. Obhajoval dvoučlennou federaci a odmítal návrhy na trojfederaci (Čechy, Morava, Slovensko), kterou považoval jen za reprízu překonaného zemského uspořádání. Zasedal ve vládním výboru pro otázky federalizace.[5]

Jeho kariéra pak skončila po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Vysočanský sjezd KSČ ho sice ještě hned po okupaci v srpnu 1968 zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. 31. srpna pak byl do této funkce oficiálně kooptován. Během srpna 1968 byl zároveň členem předsednictva ÚV KSČ. Z ÚV KSČ byl ovšem vyloučen v září 1969.[6] Po provedení federalizace Československa usedl také v lednu 1969 do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Do federálního parlamentu ho nominovala Česká národní rada, v níž rovněž zasedal. Ve FS setrval jen do prosince 1969, kdy rezignoval. Předtím byl v listopadu 1969 zbaven rozhodnutím Národní fronty mandátu v ČNR. V hlasování se všichni přítomní poslanci vyjádřili pro vyloučení Milana Hübla z ČNR, nikdo nebyl proti a nikdo se nezdržel hlasování.[7][8] Ústřední výbor Komunistické strany Československa ho tehdy zařadil na seznam „představitelů a exponentů pravice“.[9]

Ačkoliv koncem 60. let patřil mezi stoupence a obhájce Gustáva Husáka v českých zemích a ještě v dubnu 1969 se přičinil o jeho nástup do čela KSČ, po zostření kádrové politiky s nástupem tvrdé fáze normalizace byl profesně a politicky pronásledován. Husák mu nijak nepomohl.[10] V roce 1970 byl vyloučen z KSČ. Během normalizace se angažoval v opozičních strukturách. Počátkem 70. let okolo něj vzniklo Socialistické hnutí československých občanů jako platforma tvořená zejména stoupenci reforem z roku 1968.[11] V letech 1972–1976 byl dokonce vězněn. Husák v roce 1974 zakázal Lubomíru Štrougalovi, který zastupoval nemocného prezidenta Ludvíka Svobodu, udělit Hüblovi milost a po svém nástupu na post prezidenta ji opět odmítl udělit, a to i přes kladné doporučení premiéra Štrougala.[12] V roce 1977 se Hübl stal signatářem Charty 77. Podílel se na vydávání samizdatových materiálů a v letech 1987–1989 byl redaktorem ilegálních Lidových novin. Během 80. let ho ovšem Státní bezpečnost evidovala jako spolupracovníka (krycí jméno TOMÁŠ).[3]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Milan Hübl [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-16]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b Návrh poslanců dr. Štrougala, dr. Kučery, Pospíšila, Erbana, dr. Císaře a druhů na volbu sedmdesáti pěti poslanců Sněmovny národů Federálního shromáždění podle čl. 147 písm. b) ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-16]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c Milan HÜBL [online]. totalita.cz [cit. 2012-03-16]. Dostupné online. 
  4. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 450–451. 
  5. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 483, 485–486, 488–489. 
  6. ↑ Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 – 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-03-18]. Dostupné online. 
  7. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-16]. Dostupné online. 
  8. ↑ 5. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-16]. Dostupné online. 
  9. ↑ Seznam osob doporučených k zařazení do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice ústředním výborem KSČ [online]. totalita.cz [cit. 2012-03-18]. Dostupné online. 
  10. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 545. 
  11. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1268. 
  12. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 545–546. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“