Milan Svoboda (režisér)

Milan Svoboda
Milan Svoboda
Milan Svoboda
Narození29. prosince 1883
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí27. dubna 1948 (ve věku 64 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníherec, režisér, dramatik, překladatel a učitel
DětiEva Svobodová
PříbuzníJiří Stivín a Zuzana Stivínová starší (vnoučata)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Milan Svoboda (29. prosince 1883 Praha[1] – 27. dubna 1948 Praha) byl český divadelní režisér, pedagog a překladatel.

Mládí, divadelní začátky

Studoval na univerzitě v Praze filozofii a moderní filologii a získal titul PhDr. Od roku 1912 byl profesorem na gymnáziu v Roudnici nad Labem[2]. Zde také hrál a režíroval v ochotnickém spolku Hálek. Později byl profesorem na gymnáziu v Praze v Křemencové ulici, k jeho žákům patřil mj. Ladislav Boháč, kterého přivedl na konzervatoř a k divadlu[3]. Od roku 1919 pracoval v divadelním odboru Ministerstva školství a národní osvěty[4].

Angažmá

V roce 1921 se stal prvním šéfem činohry Slovenského národního divadla[5]. V roce 1923 se vrátil do Prahy a zde byl v letech 1925 až 1935 angažován jako stálý hostující režisér v činohře Národního divadla v Praze[6].

Od roku 1939 byl režisérem a uměleckým šéfem Divadla Anny Sedláčkové, které ji také pomáhal zakládat. Uvedl zde dvě hry Karla Čapka – Loupežník a Věc Makropulos, což upoutalo pozornost kolaborantského tisku (např. článek ve Vlajce dne 19. září 1941[7]) a byl nucen v roce 1942 divadlo opustit[4];[8].

K divadlu se vrátil až po válce a v letech 1945/1946 vedl činohru v Mostě, v další sezóně byl hostujícím režisérem činohry v Teplicích[9]. V roce 1947 se stal šéfem činohry v Kladně, kde působil až do své smrti.

Pedagogická činnost

V letech 1924[10] – 1941 byl profesorem na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze. Po penzionování Jaroslava Hurta se Svoboda ujal organizace výuky, přičemž vychovával posluchače v realistické divadelní tradici kvapilovského typu[11]. K jeho žákům patřili např. Svatopluk Beneš[12] a také Jan Pivec a Ota Ornest[13]. Kromě dějin divadla a herectví a režie[14] vyučoval také slovesnost, českou a všeobecnou literaturu, rozbor českých a světových dramat a dějiny výtvarných umění[15]. Současně vyučoval jako externí lektor deklamaci a recitaci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Další činnost

Byl autorem několika dramatických skic na témata Aloise Jiráska (U Butteauů; V České expedici) a také se zabýval překlady, zvláště z francouzštiny a latiny. Založil a redigoval v Praze a v Roudnici nad Labem beletristickou edici Kytice, která v letech 1911–1913 a 1921–1929 vydala řadu titulů, mj. Kytici K. H. Máchy, českou prózu a poezii Boženy Němcové, K. H. Borovského, Edvarda Béma a dalších[16].

Část literární pozůstalosti je uložena v Památníku národního písemnictví v Praze[17].

Rodina

Jeho dcerou byla herečka Eva Svobodová (1907–1992) a synem byl herec Miroslav Svoboda (1910–1988)[2].

Citát

„Dějiny českého a světového divadla a umění režisérské přednášel profesor Milan Svoboda, který s námi také studoval všechna školní představení. Byl to bývalý profesor na střední škole, režisérskou průpravu získal na Slovensku i v pražském Národním.“
— Jan Pivec [18]

Divadelní režie, výběr

  • 1913 N. V. Gogol: Revizor, Podřipský ochotnický a vzdělávací spolek Hálek
  • 1922 William Shakespeare: Romeo a Julie, Slovenské národní divadlo
  • 1925 Edmond Rostand: Cyrano de Bergerac, Stavovské divadlo
  • 1926 Edouard Bourdet: V zajetí, Stavovské divadlo
  • 1926 G. B. Shaw: Živnost paní Warrenové, Stavovské divadlo
  • 1927 Klabund: Křídový kruh, Stavovské divadlo
  • 1930 Zofia Nalkowska: Dům žen, Stavovské divadlo
  • 1930 F. A. Šubert: Velkostatkář, představení absolventů Konzervatoře Praha v Karlových Varech
  • 1931 Paul Osborn: Kyselé hrozny, Národní divadlo
  • 1932 Jean Websterová: Táta dlouhán, Stavovské divadlo
  • 1933 F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání, Národní divadlo
  • 1935 F. X. Svoboda: Poslední muž, Stavovské divadlo
  • 1937 William Shakespeare: Romeo a Julie, Komorní divadlo (představení Konzervatoře Praha)
  • 1940 Vítězslav Novák: Lucerna (opera), Národní divadlo (dirigent Václav Talich)
  • 1940 Karel Čapek: Věc Makropulos, Divadlo Anny Sedláčkové
  • 1941 Karel Čapek: Loupežník, Divadlo Anny Sedláčkové

Uvedení divadelních her se spoluautorstvím

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském
  2. ↑ a b Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 150, ISBN 80-7023-118-1
  3. ↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 17
  4. ↑ a b Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 475
  5. ↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 178
  6. ↑ Národní divadlo: http://archiv.narodni-divadlo.cz/
  7. ↑ František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str.&násp: 410, obr. 41
  8. ↑ Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str. 182, 191
  9. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 103, ISBN 978-80-200-1502-0
  10. ↑ Milan Svoboda: Dramatická škola pražské konservatoře, In: Miroslav Rutte, Josef Kodíček: Nové české divadlo 1928–1929, vyd. Dr.Ot.Štorch-Marien, Aventinum, Praha, 1929, str. 103
  11. ↑ Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str. 21
  12. ↑ Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 15, ISBN 80-7023-118-1
  13. ↑ Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 159, ISBN 80-85625-19-9
  14. ↑ Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 463
  15. ↑ B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 202
  16. ↑ Slovník českých nakladatelství 1849–1949: http://www.slovnik-nakladatelstvi.cz/nakladatelstvi/kytice.html
  17. ↑ Archivovaná kopie. www.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz [online]. [cit. 2015-05-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-07-15. 
  18. ↑ B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 56

Literatura

  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 15, 150, ISBN 80-7023-118-1
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 56, 59, 202–3, 246
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 17–20, 29, 30, 37, 61, 192, 305, foto 126
  • Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 140, 141, 148, 245, 283, 463
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 29, 35, 195, 219, 227
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str.&násp: 360, 376, 410
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 103, 471, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 523
  • Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 119–123
  • Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987, str. 208, 258, 267, foto 155
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 145
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 112, 124, 165, 178, 180, 417, 518, 600, 631, 646
  • Kolektiv autorů: Divadlo nové doby (1945–1948), Panorama, Praha, 1990, str. 32, ISBN 80-7038-140-X
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 475
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 173, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str. 21–2, 182–3, 191
  • Milan Svoboda: Dramatická škola pražské konservatoře, In: Miroslav Rutte, Josef Kodíček: Nové české divadlo 1928–1929, vyd. Dr. Ot. Štorch-Marien, Aventinum, Praha, 1929, str. 103–5
  • Josef Träger a red.: Divadelní zápisník, ročník I., 1945–1946, vyd. Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, Praha, str. 443–7
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 159, 161, 163, 167–8, 171–2, 174–5, 202, 208, 324, ISBN 80-85625-19-9

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Milan Svoboda (1883-1948).jpg
Milan Svoboda (1883-1948), český divadelní režisér, pedagog a překladatel