Milena Šimsová

PhDr. Milena Šimsová
Rodné jménoProcházková
Narození5. října 1932
Turčianský Svätý Martin,ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí21. února 2022 (ve věku 89 let)
Brno,ČeskoČesko Česko
BydlištěVolfova
Praha
Klášter nad Dědinou
Čáslav
Martin
Prosetín
VzděláníReálné gymnázium v Brně (maturita 1951),[1]
filozofická fakulta MU v Brně (1951–1956)[1]
Alma materFilozofická fakulta Masarykovy univerzity (1951–1956)
gymnázium
Povoláníarchivářka a historička
TitulPhDr. (doktorát na Filozofické fakultě 1968)
Nábož. vyznáníČeskobratrská církev evangelická (od 1956)
Choťevangelický farář Jan Šimsa[2]
DětiMartin Šimsa, Anna Hrudková, Jiří Šimsa[2][1]
RodičeJaromír Procházka[2]
Příbuzní2 bratři: jeden z nich po otci též Jaromír[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Milena Šimsová (5. října 1932 Turčianský Svätý Martin – 21. února 2022 Brno)[3] byla česká archivářka a historička, laureátka ceny „Prix Irene“ za rok 2006.

Stručný životopis

Dětství

Milena se narodila jako nejmladší dcera Jaromíra Procházky. Její otec byl bývalý důstojník československých legií a jako odborník – geometr (geodet) pracoval nejprve na Podkarpatské Rusi. S rodinou poté působil ve Zvolenu, Turčianském Svätém Martině a nakonec v Košicích.[2] Po podepsání Mnichovské dohody (30. září 1938) byl s rodinou nucen opustit Slovensko a přesunout se do Brna.[2] [p 1]

Studia, sňatek a působení v církvi

Milena Procházková maturovala na reálném gymnáziu v Brně. Od roku 1951 studovala na filozofické fakultě Masarykovy univerzity (MU) v Brně obor archivnictví – historie. S červeným diplomem ukončila studia v roce 1956 a ještě téhož roku (23. června 1956) se provdala. Jejím mužem se stal evangelický farář Jan Šimsa, teolog, autor kulturně historických úvah, novinář, básník a disident – jeden z prvních signatářů Charty 77 (jeden ze dvou synů novináře Jaroslava Šimsy).[4][2]

Milena svému muži ve výkonu jeho poslání účinně pomáhala. Následovala ho do míst, kde působil: sbory Českobratrské církve evangelické v Pardubicích (zde působil jako pomocný duchovní asi jeden rok[5]), v Praze na Vinohradech (dva roky), v Klášteře nad Dědinou (1957 až 1963) [p 2], v Prosetíně (nedaleko Žďáru nad Sázavou) (1963 až 1975).[2] [p 3]

Období let 1968 až 1989

Po uvolnění politické situace v roce 1968 si Milena Šimsová dodělala doktorát. Vztah k historii a archivnictví si realizovala shromažďováním textů, dokumentů a záznamem vyprávění pamětníků. Věnovala se historii evangelických sborů, ve kterých s Janem Šimsou působili a také rodinné historii.[2]

Literární tvorba

Shromážděné dokumenty po sametové revoluci (1989) zpracovala pro knižní vydání.[2]

  • Spolu s manželem připravila k vydání "dopisy, úvahy a kázání z vězení" jako vzpomínku na svého tchána
    • Šimsa, Jaroslav, Šimsa, Jan, ed. a Šimsová, Milena, ed. Úzkost a naděje: Dopisy, sny, události 1940–1945. 1. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1969. 209, [2] s. Kalich.[6]
    • Šimsa, Jaroslav. Úzkost a naděje: dopisy, sny, události, traktáty 1940–1945. 2., dopl. vyd. Benešov: YMCA v ČR v nakl. EMAN, 2003. 255 s., [16] s. obr. příl. ISBN 80-86211-31-2.[7] (2. vydání spolu s německou verzí „Angst und Hoffnung“)[2]
  • Kniha o evangelících během druhé světové války[2]
    • Šimsová, Milena, ed. Prošli jsme v jeho síle: evangelíci v čase druhé světové války. 1. vyd. Praha: Kalich, 2003. 271 s., [32] s. obr. příl. ISBN 80-7017-949-X.[8]
  • O dva roky později (2005) vyšla její kniha o lidech z okruhu Akademické Ymky v době války.[2]
    • Šimsová, Milena. V šat bílý odění: zápasy a oběti Akademické Ymky 1938–1945: vzpomínky, svědectví a záznamy vyprávění. 1. vyd. Benešov: EMAN, 2005. 255 s. ISBN 80-86211-45-2.[9]
  • Šimsová, Milena. Svět Jaroslava Šimsy. 1. vyd. Benešov: Ve spolupráci s YMCA Brno vydalo [nakl.] EMAN, 2013. 620 s. ISBN 978-80-86211-91-6.[10][11]
  • ŠIMSOVÁ, Milena. Dlouhý běh Jana Šimsy. Vzpomínky, články, rozhovory, dokumenty, dopisy. Praha: Eman, 2020. 400 s. ISBN 978-80-88060-22-2. 

Pittrův archiv

Archivářským počinem Mileny Šimsové bylo uspořádání archivu Přemysla Pittra [p 4] a Olgy Fierzové. Po smrti Přemysla Pittra (1976) pokračovala ve vydávání sešitů "Hovory s pisateli" i jeho dlouholetá (od roku 1927[12]) spolupracovnice Olga Fierzová. Po její smrti (v červnu 1990) zdědil pozůstalost švýcarský spolek MILIDU,[12] který ji v září 1991 zapůjčil do správy Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze, aby k ní měla přístup česká odborná veřejnost.[12] Archiv do Prahy převezla Milena Šimsová a tento fond pomohla následně i uspořádat. [p 5] Archiv je umístěný v Pedagogickém muzeu Jana Amose Komenského v Praze ve Valdštejnské ulici 20, Praha 1, kde je také veřejnosti zpřístupněn.[12][2]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Ke konci války dne 27. února 1945 byl otec Mileny Šimsové – Jaromír Procházka zatčen (angažoval se v protiněmeckém odboji) gestapem, vyslýchán a nakonec ubit v Kounicových kolejích v Brně.[2]
  2. ↑ Z Kláštera nad Dědinou byl Jan Šimsa kvůli sporům s církevním tajemníkem v roce 1963 přeložen do Prosetína.[5]
  3. ↑ Jan Šimsa byl zbaven státního souhlasu k vykonávání evangelické pastorační služby v roce 1973, později se stal jedním z prvních signatářů Charty 77 a byl též vězněn.[2]
  4. ↑ Přemysl Pitter (* 1895–1976) byl český protestantsky orientovaný kazatel, spisovatel, publicista, radikální pacifista a sociální pracovník. Jako pedagog a teolog pracoval ve prospěch dělnických dětí na Žižkově, pomáhal za války Židům, po válce zorganizoval rozsáhlou záchrannou akci nejen pro židovské děti z koncentračních táborů, ale i pro německé děti z internačních táborů pro Němce. Po únorovém převratu (v roce 1948) odešel do zahraničí (v Německu jako sociální pracovník a kazatel pracoval v táboře pro emigranty z komunistických zemí). Posledních čtrnáct let svého exilu strávil Přemysl Pitter ve Švýcarsku, kde vydával sešity „Hovory s pisateli“. Zemřel v roce 1978 v Curychu.[2]
  5. ↑ Větší část archivu tvoří 243 kartonů systematicky uspořádaných dokumentů (uspořádání bylo provedeno ještě ve Švýcarsku), menší část archivu je tvořena dalšími 34 kartony doprovodných písemností (jedná se např. o listinné materiály darované Přemyslu Pittrovi a Olze Fierzové jejich přáteli, kteří žili v Čechách; o dokumentaci ke konferencím a výstavám věnovaným Přemyslu Pittrovi a Olze Fierzové, které pocházejí z činnosti Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze; o seminární, absolventské a diplomové práce, vzniklé sekundárně na základě studia primárních zdrojů Pittrova archivu apod.). Součástí fondu je i knihovna obsahující více než 1100 svazků. Jedná se většinou o knihy náboženské, díla životopisná, teoretická a historická (psaná převážně česky a německy, některá také anglicky a francouzsky).[12]

Reference

  1. ↑ a b c MENŠÍKOVÁ, Miroslava, PhDr. PhDr. Milena Šimsová (* 5. 10. 1932 Martin) [online]. Brno: Encyklopedie Brna (encyklopedie.brna.cz), rev. 2015-01-24 [cit. 2016-01-07]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q ŽÁRSKÁ, Monika. Laudatio pro Milenu Šimsovou (k 13. říjnu 2006) [online]. PROTESTANT - nezávislý evangelický měsíčník, 2006-09-01 [cit. 2015-12-26]. Dostupné online. 
  3. ↑ Profil v databázi Národních autorit ČR. [cit. 26. 2. 2022]
  4. ↑ HLAVATÝ, Pavel. Jan Šimsa – „Nepodepíšu nic, s čím nesouhlasím“ [online]. www.rozhlas.cz, 2014-10-02 [cit. 2015-12-30]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b Jan Šimsa (1929) [online]. Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 2016-01-07]. Dostupné online. 
  6. ↑ Úzkost a naděje (1969); Národní knihovna České republiky
  7. ↑ Úzkost a naděje (2003); Národní knihovna České republiky
  8. ↑ Prošli jsme v jeho síle; Národní knihovna České republiky
  9. ↑ V šat bílý odění; Národní knihovna České republiky
  10. ↑ Svět Jaroslava Šimsy; Národní knihovna České republiky
  11. ↑ NECHUTOVÁ, Jana. Milena Šimsová, Svět Jaroslava Šimsy (RECENZE) [online]. Obzory literatury, Český časopis historický, 2014, 4, 2014-04-01 [cit. 2015-12-27]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b c d e Archiv Přemysla Pittra (1895–1976) a Olgy Fierzové (1900–1990) [online]. Národní pedagogické muzeum a knihovna J.A. Komenského [cit. 2015-12-28]. Dostupné online. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“