Milena Honzíková

PhDr. Milena Honzíková
Rodné jménoMilena Bláhová
Narození28. listopadu 1925
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí22. srpna 2001 (ve věku 75 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Povoláníspisovatelka, vysokoškolská učitelka, překladatelka, dramaturgyně, učitelka a scenáristka
StátČeskoČesko Česko
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Manžel(ka)
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Milena Honzíková, rodným jménem Milena Bláhová (28. listopadu 1925, Praha – 22. srpna 2001, Praha) byla česká partyzánka, spisovatelka, literární historička, kulturní publicistka, dramaturgyně, překladatelka, scenáristka a vysokoškolská pedagožka. Byla také manželkou překladatele a literárního historika Jiřího Honzíka.

Studovala na jihlavském gymnáziu, její středoškolské studium přerušila druhá světová válka, během níž byla v letech 1941 až 1942 nacisty vězněna. Po propuštění působila až do konce války v partyzánské skupině. Střední školu dokončila maturitou v roce 1945. Poté následovala studia na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde v roce 1949 obhájila doktorát filosofie. Profesně působila na akademické půdě a dramaturgicky se podílela na divadelní a filmové tvorbě. Mezi roky 1948 a 1970 byla členkou KSČ, do 60. let působila v nižších stranických funkcích a pracovala v podpůrném aparátu státní moci. Později byla ze strany vyškrtnuta, došlo k zamítnutí její habilitace a nucenému odchodu z Filozofické fakulty UK.

Rodina a dětství

Dětství prožila v Jihlavě. Její otec byl lékař, přední činovník Československé obce sokolské a pozdější politik Československé sociální demokracie František Bláha (1896-1979). Matka Františka Bláhová, rozená Chmelová (1901-1974) byla absolventkou obchodní školy, cvičitelka Sokola v Jihlavě a později rozhodčí a zapisovatelka v oddílech sportovní gymnastiky. Milena Honzíková v letech 1931-1936 navštěvovala obecnou školu v Jihlavě, po které tamtéž studovala reformní reálné gymnázium. Po uzavření gymnázia v roce 1941 odešla do Prahy k rodině sestřenice svého otce. Studovala tu francouzštinu, angličtinu a němčinu. V té době byl její otec za svoji činnost vězněn v koncentračním táboře Dachau. Na jaře 1942 byla v Praze po udání zatčena gestapem i ona. Byla propuštěna, ale při heydrichiádě ji opět zatkli a do konce roku 1942 věznili v Táboře.[1]

Partyzánská činnost

Po zotavení byla Milena Honzíková nasazena do jihlavské výtopny, kde prostřednictvím dvou železničářů získala kontakt na oddíly partyzánů. Na podzim roku 1944 se dostala do kontaktu s partyzánskou jednotkou Jermak, která od konce září 1944 působila v oblasti Českomoravské vrchoviny, a v níž Honzíková bojovala jako zdravotnice a spojka. V dubnu 1945 se například účastnila poškození mostu a vyhození do povětří německého vojenského vlaku u Helenína. Dle oficiálních údajů v jednotce působila do 9. 5. 1945 (celkem 4 měsíce a 9 dní). 13. května 1946 jí prezident republiky Edvard Beneš udělil medaili Za chrabrost.[1]

Studium

  • 1945 maturita na reálném gymnáziu v Jihlavě
  • 1945-1949 studium na Filozofické fakultě UK (zejm. slovanská literatura a české dějiny). Studium ukončeno doktorátem s prací s názvem "Dítě v díle F. M. Dostojevského"

Profesní dráha

Dílo

Beletrie a práce o literatuře

  • 1946 Bojovala jsem (paměti, vydáno pod rodným jménem Milena Bláhová)
  • 1953 Jiří Wolker (popularizační studie)
  • 1962 A když byl čas
  • 1967 Život po italsku (cestopis)
  • 1968 Ohlédnutí
  • 1971 Julius Zeyer a Vilém Mrštík, dvě možnosti moderní české prózy
  • 1980 Naplněný čas života (pod pseudonymem Miloslav Chmela)
  • 2003 Dopis zmizelému

Učebnice a studijní texty

  • 1950 Čítanka pro 4. třídu gymnázií, společně s dalšími autory
  • 1950 Z literatury naší vlasti (výbor české literatury 19. a 20. století, společně s J. Pfefferovou a F. Nečáskem)
  • 1950 S. K. Neumann: Ve jménu života, radosti a krásy
  • 1952 S. K. Neumann; Jiří Wolker – úvod do studia jeho poezie (instruktivní materiály ČSM)
  • 1954 J. Wolker: Z díla
  • 1972 Antologie české poezie 20. století 1, 2 (skripta s J. Nejedlou)
  • 1977 V. Mrštík: Okouzlené putování
  • 1990 J. Svoboda: Tajemství divadelního prostoru (i literární spolupráce)

Překlady

z italštiny

  • Cassola, Carlo: Učitelka (La maestra; P, Světová literatura, 6/1967)
  • Malaparte, Curzio: Oběd u generála Clarka ([neuvedeno], P [z knihy La pelle], Host do domu, 3/1967)

ruštiny

  • Paděrin, Ivan: Hlavním směrem (Na glavnom napravlennii; LF, Praha, Naše vojsko 1952, + Jiří Honzík)
  • Panova /Panovová/, Vera: Souputníci (Sputniki; N, Praha, Mladá fronta 1949)

Laterna Magika (dramaturgie)

  • 1975 Láska v barvách karnevalu
  • 1977 Kouzelný cirkus
  • 1979 Sněhová královna
  • 1981 Noční zkouška
  • 1982 Jednoho dne v Praze
  • 1983 Černý mnich
  • 1983 Žvanivý slimejš
  • 1987 Vivisekce
  • 1987 a 1993 Odysseus
  • 1990 Minotaurus
  • 1992 Hra o kouzelné flétně
  • 1996 Casanova
  • 1996 Hádanky
  • 2000 Past

Externí odkazy

Reference

  1. ↑ a b HONZÍKOVÁ, Milena. Dopis zemřelému. 1. vyd. Praha: Torst, 2003. 159 s., Radka Denemarková: Ohlédnutí za Milenou Honzíkovou; Kalendárium; Práce Mileny Honzíkové. ISBN 80-7215-186-X. S. 104–139; 140-147; 148-159. 

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“