Miroslav Krčmář

JUDr. Miroslav Krčmář
Narození31. července 1910
Velké Meziříčí
Úmrtí9. listopadu 1992 (ve věku 82 let)
Praha
Místo pohřbeníVinohradské hřbitovy, Praha (jihovýchodní roh bloku 27)
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy
Povoláníprávník
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Miroslav Krčmář (31. července 1910 Velké Meziříčí[1]9. listopadu 1992 Praha, Břevnov) byl český právník, aktivní člen české YMCA, vězeň nacistického koncentračního tábora a komunistických vězení.

Život

Mládí a studia

Miroslav Krčmář se narodil v rodině profesora vyšší reálky ve Velkém Meziříčí Vojtěcha Krčmáře (1878–1957) a jeho manželky Marie, rozené Porupkové (* 1878). Otec Vojtěch Krčmář byl v roce 1955 s údajnou ilegální skupinou sociálních demokratů z Velkého Meziříčí odsouzen ke čtyřem rokům vězení, propadnutí majetku (rodinné vily) a byl zbaven na pět let občanských práv. V roce 1969 byl rehabilitován.[2])

V mládí byl aktivním skautem a účastnil se jednoho z prvních skautských táborů v Jugoslávii (pobřeží Chorvatska)

Miroslav Krčmář vystudoval práva, dne 30. října 1934 byl na Masarykově univerzitě v Brně promován.[3]

První republika a německá okupace

Registrační karta Miroslava Krčmáře jako vězně v koncentračním táboře Dachau

Za první republiky byl důstojníkem dělostřelectva čsl. armády. Jako důstojník jezdil tehdy i na koni. Po obsazení Československa patřil k členům brněnské Akademické YMCA, kteří byli mezi prvními zatčenými gestapem.[4] Po zatčení byl deportován do pobočky koncentračního tábora Sachsenhausen Neuengamme a koncentračního tábora Dachau. Po smrti spoluvězně Ladislava Vozábala dokončil jeho vzpomínkovou knihu Přežil jsem Cap Arconu a napsal k ní předmluvu.[5] V knize Jana Buriana Nežádoucí návraty E. F. Buriana jsou citovány Krčmářovy vzpomínky na tohoto spoluvězně.[6] O útrapách v koncentračních táborech nacistů nehovořil, zmínil jen pár slov o statečnosti "jehovistů" či o bydlení v barácích. Na předloktí ruky měl vytetováno od nacistů vězeňské číslo.

Po roce 1948

Po válce pracoval Miroslav Krčmář na ministerstvu spravedlnosti, byl sociálním demokratem. V padesátých letech 20. století byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotí.[zdroj?] Meziválečný sociálně demokratický ministr Ivan Dérer, který byl v roce 1955 souzen pro velezradu, uvedl ve své výpovědi, že se měl od Krčmáře dozvědět o chystaném pokusu o zničení lidově–demokratického státního zřízení a společenského řádu republiky. (V roce 1969 byl Dérer rehabilitován, protože doznání bylo vynuceno nedovoleným způsobem.)[7] Po osmi letech komunistického věznění a lágrů , kde strávil 2x více let než v koncentračním táboře nacistů, byl Miroslav Krčmář na základě amnestie prezidenta Novotného propuštěn.

Po propuštění pracoval jako stavební dělník (stavěl např. pavilony v pražské zoo), po několika letech a po úrazu na stavbě byl zaměstnán jako referent na majetkovém odboru tehdejšího Národního výboru na Praze 2 na dnešní Korunní třídě.

Překládal [zdroj?!] zejména ze švédštiny a němčiny, a to především soudní dokumenty, často byl také zván jako tlumočník k soudním řízením i svatbám, tu u soudu na Karlově náměstí, jindy na Karlštejn, později ho po roce 1989 o tlumočení často žádala i pražská policie. Kromě dalších sedmi[zdroj?!] jazyků se po amnestování naučil i maďarsky (k jazyku měl blízko, v maďarském Aradu - později Oradea, se narodil jeho otec). Byl podobně jako jeho tchán, odbojář Pavel Glos, členem Svazu protifašistických bojovníků, který jej i delegoval na oslavy jubilea vylodění Spojenců v Normandii.

Je pochován na pražském Vinohradském hřbitově při hlavní vstupní cestě vpravo, blízko brány.

Rodinný život

Miroslav Krčmář se oženil po osvobození koncentračního tábora, ve kterém byl vězněn, se švédskou ošetřovatelkou Červeného kříže Ullou z významné švédské lékařské rodiny, s níž se seznámil při její péči o tyfem nakažené osvobozené vězně. S první manželkou měl dvě děti, Hanku (Anki) a Petra (Per), bydleli ve vinohradské Polské ulici u Riegrových sadů v Praze. V době jeho věznění komunisty Ulla s dětmi emigrovala zpět do Švédska, a to za významné pomoci švédské ambasády. Jednalo se o dobrodružný útěk kdy děti byly ukryty v kufru diplomatického vozu. Po propuštění z kriminálu, kde velkou část strávil v uranových dolech, např. na Bytízu u Příbrami, žil u své příbuzné paní Slezákové v Praze Břevnově na Bělohorské ulici, posléze pak s rodinou na pražských Vinohradech v ulici Rumunská.

Poté, co opustil komunistické vězení, se oženil s učitelkou Blahuškou, rozenou Glosovou, dcerou svého přítele Pavla Glose, turnovského faráře Jednoty bratrské. Vychoval s ní dva syny, Pavla a Jaroslava, které v roce 1967 přivedl do obnovujícího se skautu (ještě v ilegalitě pod názvem Psohlavci, středisko Ostříž, vinohradský oddíl Dakota). Navštěvoval s nimi pravidelně bohoslužby Jednoty bratrské v Hálkově ulici i sbor Českobratrské církve evangelické v Korunní třídě, též týdenní setkání tzv. padesátníků v ČCE. S rodinou často jezdíval do jizerskohorské roubenky v Kořenově. Rád se věnoval studiu starověkých civilizací, středověku a biblické historii a literatuře. S rodinou navštěvoval i hornolužický Ochranov (Herrnhut) a Petershain, kde měli s farářem Glosem přátele z bratrského a luterského prostředí. Opakovaně s manželkou Blahoslavou jezdil za příbuzenstvem do Švédska do Hillsta, Kullaviku a Nordkopingu. V době Pražského jara přijel do Prahy studovat medicínu jeho syn Petr, jenž se brzy opět naučil česky, přestože emigroval cca ve svých 4 letech.. Miroslav Krčmář vždy zůstal hrdým demokratem a Moravanem, nadšeně vítal přicházející změny již v roce 1967, zajímal se o aktivity KAN. Blízké mu bylo moravské Slovácko se svou kulturou, s Blahoslavou rád navštěvoval každoroční Moravský ples v Národním domě na Náměstí Míru. Hrál na kytaru, dobře zpíval, měl rád přírodu a hory. Měl přátele v literárním, evangelickém a židovském prostředí. Mezi lidmi byl mezi lidmi oblíbený pro svou srdečnost ,vzdělanost i jako dobrý společník. Přátelé ho rádi nazývali moravským "Mirko". Dlouhodobě se věnoval s láskou i vážně ochrnutému příteli na lůžku. Každý týden chodil pravidelně cvičit do nejstarší vinohradské sokolovny (ul. Sokolská, Ječná). Měl rád přesnost, preciznost a byl nesmírně pracovitý, dlouho do noci sedával u svého psacího stroje a překládal.

Jeho bývalá manželka Ulla, která se po emigraci z ČSR znovu provdala do rodiny Hanner, Prahu ještě navštívila, stejně jako vícekrát syn Petr a vnuk Christian s rodinou.

Zemřel nečekaně, na vážné onemocnění, které mohlo souviset i s dlouhodobou radiací jíž byl v uranových dolech vystaven. Odešel však v pokoji, smířen s Bohem ve břevnovské ÚVN. Ještě před smrtí si vyžádal, aby mu rodina znovu přečetla novozákonní verš týkající se věčného života. Zůstal příkladem pro mnohé.

Odkazy

Reference

  1. Matrika narozených, Velké Meziříčí, 1904–1914, snímek 153, Záznam o narození a křtu
  2. Rehabilitace nevinně odsouzených. Rudé právo. 5. 5. 1969, s. 2. Dostupné online. 
  3. Promoce. Lidové noviny. 31. 10. 1934, s. 6. Dostupné online. 
  4. ŠIKLOVÁ, Jiřina. Stručný přehled dějin Akademické Ymky. In: HYNEK, Jaroslav V. YMCA v proměnách času. Praha: YMCA v ČR Dostupné online. S. 30. Archivováno 23. 2. 2019 na Wayback Machine.
  5. VOZÁBAL, Ladislav. Přežil jsem Cap Arconu. České Budějovice: Jihočeské nakladatelství, 1980. 
  6. BURIAN, Jan. Nežádoucí návraty E. F. Buriana. Praha: Galén, 2012. Dostupné online. ISBN 978-80-7262-847-6. 
  7. JUDr. I. Dérer rehabilitován. Rudé právo. 3. 1. 1969, s. 2. Dostupné online. 

Média použitá na této stránce

Miroslav Krčmář Dachau Arolsen Archives.jpg
Autor: Arolsen Archives, Licence: CC BY-SA 4.0
Registration card of Miroslav Krčmář as a prisoner at Dachau Nazi Concentration Camp. Arolsen Archives' DocID: 128667556