Miroslav Zavadil

Miroslav Zavadil
Poslanec Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1964 – 1968
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969 – 1986
Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1988 – 1989
Poslanec České národní rady
Ve funkci:
1971 – 1976
Předseda Ústřední rady odborů
Ve funkci:
1987 – 1989
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ

Narození9. ledna 1932
Přerov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí15. listopadu 2005 (ve věku 73 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Profesepolitik a havíř
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Miroslav Zavadil (9. ledna 1932[1] Přerov[2]15. listopadu 2005 Praha[3]) byl český a československý politik Komunistické strany Československa, poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a poslanec České národní rady a Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění za normalizace. V roce 1968 i 1989 představitel konzervativního křídla KSČ.

Biografie

Pocházel z dělnické rodiny. Narodil se v Přerově. Pracoval jako horník v dolech v ostravsko-karvinském revíru.[2]

V letech 19631968 působil jako předseda Ústředního výboru Československého svazu mládeže. Zvolen byl na sjezdu ČSM v roce 1963 a opět v roce 1967.[4][5] Byl zetěm vlivného politika éry před rokem 1968 Drahomíra Koldera.[6]

Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za Severomoravský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968.[7][8]

Vrchol jeho politické kariéry nastal po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa za normalizace. Během srpna 1968 a v měsících bezprostředně po něm patřil do ultralevicové kolaborační frakce KSČ zvané jodasovci (podle politika Josefa Jodase). Tato skupina ale postupně ztrácela pozice s tím, jak se sovětská místa reorientovala na spolupráci s centrističtějšími představiteli KSČ.[9] Zastával po dvacet let četné stranické a státní posty. V letech 19701971 byl vedoucím tajemníkem Ústředního výboru Národní fronty v České socialistické republice. V období let 19721975 působil jako generální ředitel cestovní kanceláře Čedok. V letech 19751984 zastával post ústředního tajemníka Ústředního výboru Svazu československo–sovětského přátelství. V letech 19841987 byl velvyslancem Československa v SSSR. Roku 1982 mu byl udělen Řád práce.[4]

Na XI. všeodborovém sjezdu v dubnu 1987 byl zvolen předsedou Ústřední rady odborů.[10]

K roku 1968 se zmiňuje coby politický pracovník ÚV KSČ z volebního obvodu Přerov.[11] XIII. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. XIV. sjezd KSČ ho zvolil kandidátem ÚV KSČ. Členem ÚV KSČ ho opětovně zvolil XV. sjezd KSČ, XVI. sjezd KSČ a XVII. sjezd KSČ. V období duben–říjen 1988 byl kandidátem předsednictva ÚV KSČ, od října 1988 do listopadu 1989 členem předsednictva ÚV KSČ. Předtím od února 1987 do dubna 1988 zastával post člena sekretariátu ÚV KSČ.[4]

Dlouhodobě působil i v nejvyšších zákonodárných sborech. Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Přerov). Zde setrval až do konce volebního období v roce 1971.[12] Ve volbách roku 1971 byl zvolen do České národní rady, kde zasedal do konce funkčního období ČNR v roce 1976. Pak byl ve volbách v roce 1976 a opět ve volbách v roce 1981 znovu zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Po volbách v roce 1986 se stal poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění. Mandát nabyl až dodatečně v roce 1988 v doplňovací volbě poté, co zemřel poslanec Antonín Himl. Ve Federálním shromáždění setrval do prosince 1989, kdy rezignoval na poslanecký post v rámci procesu kooptace do Federálního shromáždění po sametové revoluci.[13][14][15][16][17]

V prvních dnech po vypuknutí sametové revoluce patřil v rámci vládnoucích struktur komunistického režimu ke stoupencům tvrdého kurzu a podporoval silové získání vlivu na Československou televizí. Prohlásil: „na nás se hrne kontrarevoluce a tady si budeme vykládat, kdo co, na jakou kompetenci, kdo co může, nebo nemůže….Jde o naši existenci, o naše životy, o tuto komunistickou stranu, o socialismus. Tak jednejme.“[18]

Roku 1990 odešel do předčasného důchodu a zůstal přesvědčeným komunistou s kritickým pohledem na polistopadový politický vývoj. Až do smrti však zůstal po vyloučení z KSČ v únoru 1990 nestraníkem.[3]

Odkazy

Reference

  1. Miroslav Zavadil [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-26]. Dostupné online. 
  2. a b World Marxist Review. [s.l.]: Progress Books, 1988. Dostupné online. S. 65. (anglicky) 
  3. a b Petr Anev, Matěj Bílý (eds): Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921-1989) L-Z ; Nakladatelství Academia, 2018, ISBN 978-80-200-2960-7, str. 553-555
  4. a b c Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-02-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-29. 
  5. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 528, 536. 
  6. Miroslav Sígl: Zasvěceně o Mladém světě a Josefu Hollerovi [online]. pozitivni-noviny.cz [cit. 2012-02-26]. Dostupné online. 
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-26]. Dostupné online. 
  8. BOX-FOLDER-REPORT: 17-1-99 TITLE:On the Eve of Elections [online]. osaarchivum.org [cit. 2012-02-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. (anglicky) 
  9. Josef JODAS (tzv. Jodasova skupina) [online]. totalita.cz [cit. 2012-02-26]. Dostupné online. 
  10. Skončil XI. všeodborový sjezd. Rudé právo. Duben 1987, roč. 67, čís. 91, s. 1. Dostupné online. 
  11. 26. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-26]. Dostupné online. 
  12. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-26]. Dostupné online. 
  13. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-26]. Dostupné online. 
  14. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-26]. Dostupné online. 
  15. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-26]. Dostupné online. 
  16. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-26]. Dostupné online. 
  17. 4. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-16]. Dostupné online. 
  18. Šmíd, Milan: Česká média a jejich role v procesu politické změny roku 1989 [online]. louc.cz [cit. 2012-02-26]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“