Mlhovina Carina
| Mlhovina Carina | |
|---|---|
 Emisní mlhovina Carina na snímku z amatérského astronomického dalekohledu. | |
| Pozorovací údaje (Ekvinokcium J2000,0) | |
| Typ | Emisní mlhovina |
| Objevitel | Nicolas-Louis de Lacaille[1] |
| Datum objevu | 1851[1] |
| Rektascenze | 10h 44m 19s[2] |
| Deklinace | -59°53′21″[2] |
| Souhvězdí | Lodní kýl (lat. Car) |
| Zdánlivá magnituda (V) | 3,0[1] |
| Úhlová velikost | 120' × 120'[1] |
| Vzdálenost | 7 500 ± 300 ly 2 300 ± 100 pc[3] |
| Fyzikální charakteristiky | |
| Poloměr | ~460 [4] ly |
| Označení v katalozích | |
| New General Catalogue | NGC 3372 |
| Gumův katalog | GUM 33 |
| Jiná označení | ESO 128-EN013,[1] Caldwell 92 |
| (V) – měření provedena ve viditelném světle | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Mlhovina Carina (NGC 3372, také známá jako mlhovina Eta Carinae, mlhovina Klíčová dírka nebo Caldwell 92) je velká a jasná emisní mlhovina v souhvězdí Lodního kýlu. Objevil ji francouzský astronom abbé Nicolas-Louis de Lacaille v roce 1751.[1] Její součástí je několik souvisejících otevřených hvězdokup, mnoho hvězd spektrální klasifikace O a známá hvězda Eta Carinae. Odhadovaná vzdálenost hvězdokupy je 7 500 světelných let[3] a leží v rameni Střelce Mléčné dráhy. Její celková magnituda je 3,0. Je to jedna z největších známých HII oblastí v Mléčné dráze. Je jasnější a 4x větší než Mlhovina v Orionu, ale kvůli své poloze na jižní obloze je méně známá.
Pozorování
Mlhovina Carina je rozsáhlá oblast jasného ionizovaného plynu, viditelná pouhým okem jako jasná skvrna. Uvnitř mlhoviny se nachází známá hvězda Eta Carinae, hvězda obrovských rozměrů, u které se podle věrohodných teorií během příštích několika milionů let očekává výbuch jako supernova.
Mlhovina leží v nejjižnější části Mléčné dráhy, a proto není vůbec pozorovatelná z velké části severní polokoule. Nejvhodnější období k jejímu pozorování je jižní podzim (na severní polokouli jaro), tedy od března do června. Ovšem na jižní polokouli může být pozorována mnohem déle, protože její jižní deklinace způsobuje, že je na velké části jižní polokoule cirkumpolární.[5][6]
Na obloze se nachází 12° západně od Jižního kříže, uprostřed mezi hvězdami 3,5 magnitudy Yprilon Carinae a PP Carinae. Při pozorování triedrem je ihned viditelná jako jasná skvrna protažená severo-jižním směrem, se zřetelným tmavým pásem, který se táhne východo-západním směrem, uprostřed se zužuje a mlhovinu rozděluje na dvě části. Okolí mlhoviny je velmi bohaté na hvězdy, protože část Mléčné dráhy, ve které se mlhovina nachází, patří mezi její nejjasnější a nejmohutnější oblasti z celé oblohy, takže je viditelná i z míst se středním světelným znečištěním, tak jako oblast středu Galaxie a oblast v souhvězdí Labutě. V amatérském astronomickém dalekohledu mlhovina vypadá docela rozsáhlá. Při velkém zvětšení je možné uvidět mírně na sever od středu mlhoviny zvláštní tvar, tvořený mlhovinu překrývajícím tmavým pásem, který je protažený od severu na jih a pro svůj tvar dostal název Klíčová dírka.[7]
Objekty
Eta Carinae
Eta Carinae je velmi zářivý hvězdný hyperobr. Odhady její hmotnosti se pohybují v rozsahu od 100 do 150 hmotností Slunce a její svítivost je přibližně 4 miliony zářivostí Slunce.
Jde o nejhmotnější hvězdu, která může být podrobně zkoumána, protože se nachází blízko a je velmi velká. Několik dalších hvězd může být zářivějších nebo těžších, ale údaje o nich jsou méně spolehlivé, což je potřeba mít na paměti při prohlížení seznamů nejzářivějších a nejtěžších hvězd. Například zpřesněné údaje o Pistolové hvězdě ji na seznamu výrazně posunuly dolů. Eta Carinae má v roce 2006 nejvyšší potvrzenou zářivost, což dokládají údaje napříč širokým spektrem vlnových délek. Hvězdy mající více než 80 hmotností Slunce vydávají více než milionkrát více světla než Slunce. Jsou poměrně vzácné - je jich pouze pár desítek v galaxiích velkých jako ta naše - a blízko Eddingtonovy svítivosti se pohybují na hranici zhroucení, protože jejich tlak záření je tak silný, že se skoro vyrovná gravitaci držící hvězdu pohromadě. Hvězdy přesahující 120 hmotností Slunce jsou za hranicí Eddingtonovy svítivosti a jejich záření je vůči gravitaci silnější, takže mohou brzy vybuchnout jako supernova nebo hypernova.
Vliv Eta Carinae na okolní mlhovinu může být přímo pozorován. Tmavé bokovy globule a další méně viditelné objekty mají na podrobných snímcích mlhoviny ocasy směřující přímo pryč od této hmotné hvězdy. Celá mlhovina mohla před velkou erupcí z roku 1840 vypadat úplně jinak, protože vyvržený mrak obklopil hvězdu prachem, který výrazně omezil množství mlhovinu budícího ultrafialového světla.
Mlhovina Homunculus
Uvnitř velké mlhoviny se nachází mnohem menší objekt, který přímo obklopuje hvězdu Eta Carinae a nazývá se mlhovina Homunculus (z latiny, česky Človíček). Předpokládá se, že mlhovina vznikla při ohromném výbuchu v roce 1841, který krátce učinil z Eta Carinae druhou nejjasnější hvězdu na obloze.
Mlhovina Klíčová dírka
V severní části mlhoviny se nachází tmavá část, kterou John Herschel v 19. století pojmenoval Klíčová dírka. Někdy se označení mlhovina Klíčová dírka používá pro celou mlhovinu Carina a chce se tím říct "mlhovina obsahující klíčovou dírku".[8] Klíčová dírka je malý a tmavý oblak chladných molekul a prachu v mlhovině Carina, který obsahuje jasná vlákna svítícího plynu a jeho obrys je ozařován mnohem jasnějším pozadím mlhoviny. Skutečný rozměr tohoto útvaru je přibližně 7 světelných let.
Klíčová dírka nemá vlastní NGC označení, ale někdy bývá chybně nazývána NGC 3324,[9] což je ale označení pro reflexní a emisní mlhovinu (nebo v ní vnořenou hvězdokupu) v severozápadním výběžku mlhoviny Carina.[10][11][12]
Tajemná hora
Tajemná hora (anglicky Mystic Mountain) je snímek pracho-plynového sloupu v mlhovině Carina, který zachytil HST při svém 20. výročí. Oblast byla zachycena přístrojem Wide Field Camera 3 ve dnech 1. a 2. února 2010. Délka sloupu je 3 světelné roky a v něm se rodící hvězdy vystřelují plynné výtrysky, které proudí z vrcholu sloupu.
Galerie obrázků
Celkový pohled na mlhovinu Carina. Tmavá Klíčová dírka leží uprostřed horní světlé oblasti, Eta Carinae je jasná hvězda vlevo od ní. Autor: ESO.
Mlhovina Eta Carinae. Autor: ESO.
Mlhovina Carina na snímku z observatoře OALM (Montevideo, Uruguay). Jih je nahoře; mlhovina NGC 3324 je vidět v levém dolním rohu.
Část mlhoviny Carina okolo Wolf–Rayetovy hvězdy WR 22. Autor: ESO.
Snímek mlhoviny Carina v nepravých barvách z HST (přiblížitelná verze); Autor: HST/NASA/ESA.
Velmi hmotná hvězda Eta Carinae uvnitř mlhoviny Homunculus na snímku z HST.
Snímek rozbouřeného okolí vybuchující hvězdy.
Infračervený snímek Tajemné hory (HST).
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Carina Nebula na anglické Wikipedii a Nebulosa della Carena na italské Wikipedii.
- ↑ a b c d e f The NGC/IC Project: Results for NGC 3372 [online]. [cit. 2016-05-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-28. (anglicky)
- ↑ a b SIMBAD Astronomical Database: Results for NGC 3372 [online]. [cit. 2016-05-10]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Smith, Nathan. A census of the Carina Nebula - I. Cumulative energy input from massive stars. S. 763–772. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society [online]. Duben 2006 [cit. 2016-05-10]. Roč. 367, čís. 2, s. 763–772. Dostupné online. DOI:10.1111/j.1365-2966.2006.10007.x. Bibcode:2006MNRAS.367..763S. (anglicky)
- ↑ Atlas of the Universe: NGC 3372 - The Eta Carinae Nebula [online]. [cit. 2016-05-10]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Sky Atlas 2000.0 - Second Edition. [s.l.]: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0-521-62762-1.
- ↑ Deklinace 60° jižním směrem odpovídá úhlové vzdálenosti 30° od jižního nebeského pólu. Jižně od 30° jižní šířky je tedy tato hvězdokupa cirkumpolární (nikdy nezapadá), zatímco severně od 30° severní šířky objekt vůbec nevychází nad obzor.
- ↑ Stephen James O'Meara. The Caldwell Objects. [s.l.]: Cambridge University Press, 2003. Dostupné online. ISBN 0-521-55332-6.
- ↑ viz např. Burnham's Celestial Handbook, Dover, 1978, s. 467.
- ↑ Například APOD - NGC 3324.
- ↑ KEPPLE, et al. The Night Sky Observer's Guide. Svazek 3. [s.l.]: Willman Bell, Inc., 2008. ISBN 9780943396897. S. 52.
- ↑ The NGC/IC Project: Results for NGC 3324 [online]. [cit. 2014-05-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-28. (anglicky)
- ↑ SIMBAD Astronomical Database: Results for NGC 3324 [online]. [cit. 2014-05-12]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mlhovina Carina na Wikimedia Commons - Simbad – NGC 3372
- APOD (2008-12-01) Massive Stars Resolved in the Carina Nebula
- APOD (2008-06-17) Eta Carinae and the Homunculus Nebula
- APOD (1999-07-19) NGC 3372: The Great Nebula in Carina
- SEDS: NGC 3372 (mlhovina Carina)
- Snímky mlhoviny Carina získané pomocí HST
- constellation-guide.com: Články o mlhovině Carina
Média použitá na této stránce
To commemorate Hubble Telescope's 20th Birthday, NASA, along with ESA and M. Livio and the Hubble 20th Anniversary Team (STScI), released several of Hubble's findings.
This is a NASA Hubble Space Telescope near-infrared-light image of a three-light-year-tall pillar of gas and dust that is being eaten away by the brilliant light from nearby stars in the tempestuous stellar nursery called the Carina Nebula, located 7,500 light-years away in the southern constellation Carina. The image marks the 20th anniversary of Hubble's launch and deployment into an orbit around Earth. The image reveals a plethora of stars behind the gaseous veil of the nebula's wall of hydrogen, laced with dust. The foreground pillar becomes semi-transparent because infrared light from background stars penetrates through much of the dust. A few stars inside the pillar also become visible. The false colors are assigned to three different infrared wavelength ranges.
This labeled image identifies some of the significant features in the Carina Nebula region. The rectangles outline the details in the accompanying photographs. Several of the brightest stars are identified by their catalog numbers (CPD=Cape Observatory Photographic Durchmusterung, HD, HDE=Henry Draper Catalog), among the hottest, heaviest stars known. The brighter stars outside of the compact cluster Trumpler 14 belong to another larger cluster, Trumpler 16, which also includes the peculiar star Eta Carinae. Several of these are multiple systems: HD 93129 includes three stars. HD 93160 and HD 39161 are a binary system and HD 93161 is itself binary.
.jpg)
Autor: ESO/IDA/Danish 1.5 m/R.Gendler, J-E. Ovaldsen, C. Thöne, and C. Feron., Licence: CC BY 4.0
The Carina Nebula is a large bright nebula that surrounds several clusters of stars. It contains two of the most massive and luminous stars in our Milky Way galaxy, Eta Carinae and HD 93129A. Located 7500 light years away, the nebula itself spans some 260 light years across, about 7 times the size of the Orion Nebula, and is shown in all its glory in this mosaic. It is based on images collected with the 1.5-m Danish telescope at ESO's La Silla Observatory. Being brighter than one million Suns, Eta Carinae (the brightest star in this image) is the most luminous star known in the Galaxy, and has most likely a mass over 100 times that of the Sun. It is the closest example of a luminous blue variable, the last phase in the life of a very massive star before it explodes in a fiery supernova. Eta Carinae is surrounded by an expanding bipolar cloud of dust and gas known as the Homunculus (little man in Latin), which astronomers believe was expelled from the star during a great outburst seen in 1843.
Autor: Fedaro (Fernando da Rosa) y Santiago Roland, Licence: CC BY-SA 3.0
Pohled na Velkou mlhovinu v Lodním kýlu , objekt č. NGC 3372, snímek z observatoře Astronomy Observatory of Los Molinos (OALM) v Montevideu, Uruguay.
Autor: ESO/H. Sana, Licence: CC BY-SA 3.0
This impressive image of the open cluster known as Trumpler 14 was obtained with the Multi-conjugate Adaptive optics Demonstrator (MAD) mounted on ESO’s Very Large Telescope. The cluster, which is found to be only 500 000 years old — a blink of an eye in the Universe’s history — resides at the outskirts of the central region of the Carina Nebula, located some 8000 light-years away towards the constellation of Carina (the Keel). Trumpler 14 is not only the youngest, but also one of the most populous clusters within the nebula. Astronomers counted about 2000 stars in the very central parts of this cluster. The MAD instrument allows astronomers to obtain very sharp images over a wide area and this image is the adaptive optics image that so far covers the widest area on the sky. The field of view is about 2 arcminutes across and the image is based on data obtained through two different filters (K and H).
.jpg)
(c) ESA/Hubble, CC BY 4.0
At the turn of the 19th century, the binary star system Eta Carinae was faint and undistinguished. In the first decades of the century, it became brighter and brighter, until, by April 1843, it was the second brightest star in the sky, outshone only by Sirius (which is almost a thousand times closer to Earth). In the years that followed, it gradually dimmed again and by the 20th century was totally invisible to the naked eye.
The star has continued to vary in brightness ever since, and while it is once again visible to the naked eye on a dark night, it has never again come close to its peak of 1843.
The larger of the two stars in the Eta Carinae system is a huge and unstable star that is nearing the end of its life, and the event that the 19th century astronomers observed was a stellar near-death experience. Scientists call these outbursts supernova impostor events, because they appear similar to supernovae but stop just short of destroying their star.
Although 19th century astronomers did not have telescopes powerful enough to see the 1843 outburst in detail, its effects can be studied today. The huge clouds of matter thrown out a century and a half ago, known as the Homunculus Nebula, have been a regular target for Hubble since its launch in 1990. This image, taken with the Advanced Camera for Surveys High Resolution Channel is the most detailed yet, and shows how the material from the star was not thrown out in a uniform manner, but forms a huge dumbbell shape.
Eta Carinae is not only interesting because of its past, but also because of its future. It is one of the closest stars to Earth that is likely to explode in a supernova in the relatively near future (though in astronomical timescales the “near future” could still be a million years away). When it does, expect an impressive view from Earth, far brighter still than its last outburst: SN 2006gy, the brightest supernova ever observed, came from a star of the same type.
This image consists of ultraviolet and visible light images from the High Resolution Channel of Hubble’s Advanced Camera for Surveys. The field of view is approximately 30 arcseconds across.
Autor: ESO, Licence: CC BY 4.0
This image of part of the Carina Nebula was created from images taken through red, green and blue filters with the Wide Field Imager on the MPG/ESO 2.2-metre telescope at ESO’s La Silla Observatory in Chile. It is centred on the unusual hot massive young star WR 22, a member of the rare class of Wolf–Rayet stars. The field of view is 0.55 x 0.55 degrees, covering a 72 x 72 light-year region at the distance of the nebula.
(NASA News Release) A small portion of the rough-and-tumble neighborhood of swirling dust and gas near one of the most massive and eruptive stars in our galaxy is seen in this NASA Hubble Space Telescope image. This close-up view shows only a three light-year-wide portion of the entire Carina Nebula, which has a diameter of over 200 light-years. Located 8,000 light-years from Earth, the nebula can be seen in the southern sky with the naked eye.
Dramatic dark dust knots and complex structures are sculpted by the high-velocity stellar winds and high-energy radiation from the ultra-luminous variable star called Eta Carinae, or Eta Car (located outside the picture). This image shows a region in the Carina Nebula between two large clusters of some of the most massive and hottest known stars.
The filamentary structure is caused by turbulence in the circumstellar gas, which in turn was caused by several stars shedding their outer layers. Cold gas mixes with hot gas, leaving a veil of denser, opaque material in the foreground. The chemical elements in the surroundings create a potential reservoir for new star formation. Areas in the brightest parts of the image at the top show elephant-trunk shaped dust clouds that may form into embryonic solar systems.
This Hubble image was taken in July 2002 as part of a parallel observing program. The Hubble telescope has several instruments that can be simultaneously used to look at slightly different portions of the sky. In this case, the Space Telescope Imaging Spectrograph was used to study Eta Carinae itself, while the Wide Field Planetary Camera 2 was used to take this image of the nebulosity near Eta Car. This parallel observing mode increases Hubble's efficiency and allows astronomers to probe parts of the sky that they would not otherwise be able to investigate.
Produced by the Hubble Heritage team, this color image is a composite of ultraviolet, visible, and infrared filters that have been assigned the colors blue, green, and red, respectively.Autor: ESO, Licence: CC BY 4.0
Colour-composite image of the Carina Nebula, revealing exquisite details in the stars and dust of the region. Several well known astronomical objects can be seen in this wide field image : to the bottom left of the image is one of the most impressive binary stars in the Universe, Eta Carinae, with the famous Keyhole Nebula just adjacent to the star. The collection of very bright, young stars above and to the right of Eta Carinae is the open star cluster Trumpler 14. A second open star cluster, Collinder 228 is also seen in the image, just below Eta Carinae. The Carina Nebula also bears the NGC 3372 designation. On this image, North is up and East is to the left. The field of view is 0.55 x 0.55 degrees, covering a 72 x 72 light-year region at the distance of the nebula.
Autor: ESO, Licence: CC BY 4.0
Detailní záběr mlhoviny Carina (Klíčová dírka) pořízená teleskopem VLT Survey Telescope v Evropské jižní observatoři ESO, , jižní Chile.
A huge, billowing pair of gas and dust clouds are captured in this stunning NASA Hubble Space Telescope image of the supermassive star Eta Carinae. Eta Carinae was observed by Hubble in September 1995 with the Wide Field and Planetary Camera 2 (WFPC2). Images taken through red and near-ultraviolet filters were subsequently combined to produce the color image shown. A sequence of eight exposures was necessary to cover the object's huge dynamic range: the outer ejecta blobs are 100,000 times fainter than the brilliant central star. Eta Carinae suffered a giant outburst about 160 years ago, when it became one of the brightest stars in the southern sky. Though the star released as much visible light as a supernova explosion, it survived the outburst. The explosion produced two lobes and a large, thin equatorial disk, all moving outward at about 1 million kilometers per hour.
Eta Carinae Nebula
- Takahashi FSQ-106 refractor
- SBIG ST-11000 CCD camera