Mlhovina Tarantule
| Tarantule | |
|---|---|
 Fotografie ze Spitzerova vesmírného dalekohledu. | |
| Pozorovací údaje (Ekvinokcium J2000,0) | |
| Typ | emisní mlhovina |
| Objevitel | Nicolas Louis de Lacaille |
| Datum objevu | 1751 |
| Rektascenze | 05h 38m 42s[1] |
| Deklinace | -69°06′00″[1] |
| Souhvězdí | Mečoun (lat. Dorado) |
| Zdánlivá magnituda (V) | 8[2] |
| Úhlová velikost | 40'×25'[2] |
| Vzdálenost | 179 000[2] ly |
| Fyzikální charakteristiky | |
| Poloměr | ~500[3] ly |
| Označení v katalozích | |
| Jiná označení | NGC 2070, 30 Doradus[2] |
| (V) – měření provedena ve viditelném světle | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Mlhovina Tarantule (známá také jako 30 Doradus, NGC 2070) je velmi velká, pouhým okem viditelná emisní mlhovina.[4] Nachází se v severovýchodní části Velkého Magellanova oblaku, jde o nejjasnější objekt v této nepravidelné galaxii.[4] Název dostala podle svého vzhledu, připomíná pavouka – tarantuli. Nejprve byla kategorizována jako hvězda; že jde o mlhovinu, určil 5. prosince 1751 francouzský astronom Nicolas-Louis de Lacaille.[2]
Je součástí rozsáhlého komplexu ionizovaného vodíku o hmotnosti asi 800 000 M☉. Její skutečný rozměr je přibližně 1000 ly. Jde o tak rozsáhlý objekt, že pokud by se tato mlhovina nacházela od Sluneční soustavy stejně daleko jako známá Mlhovina v Orionu, pokrývala by na nebeské sféře oblast asi 30° (60 měsíčních úplňků).[3]
Vodík v mlhovině je ionizován horkými a mladými hvězdami a modrými veleobry v jejím jádru. Součástí mlhoviny je řada mladých hvězdokup, v mlhovině se také nachází nejaktivnější oblast překotného zrodu hvězd v celé Místní skupině galaxií.[4]
V roce 1987 na okraji hvězdokupy vzplála supernova SN 1987A – první blízká supernova pozorovaná moderní technikou.[4]
Hvězdokupa R136
V mlhovině Tarantule se, kromě mnoha jiných, také nachází velmi mladá hvězdokupa R136. V září roku 2001 v ní objevili astronomové Philip Massey, Laura R. Pennyová a Julia Vukovichová hvězdu, která byla v té době považována za nejtěžší známou ve vesmíru. Tato hvězda spektrální třídy O3 je jedna ze složek spektroskopické a zákrytové dvojhvězdy R136-38.
Pomocí spektrografu umístěném na Hubbleově vesmírném dalekohledu byly přesně změřeny parametry vzájemného oběhu obou složek této dvojhvězdy a z nich pak byla přesně určena jejich hmotnost. Hmotnost větší hvězdy v tomto páru byla určena na 56,9 ± 0,6 M☉, její průměr je asi devětkrát větší než průměr Slunce (tj. asi 12,6×106 km), její povrchová teplota 50 000 K. Slabší složkou této dvojhvězdy je hvězda spektrální třídy O6 s průměrem 6,4 slunečních průměrů a teplotou 42 000 K. Oběžná doba je tři dny a devět hodin.[5][6]
Reference
- ↑ a b SIMBAD Astronomical Database: Results for NGC 2070 [online]. [cit. 2016-10-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e SEDS NGC Catalog Online: Results for NGC 2070 [online]. [cit. 2016-06-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b APOD. Astronomy Picture of the Day: The Tarantula Nebula [online]. NASA, 2006-01-06 [cit. 2016-10-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d KLEZCEK, Josip. Velká encyklopedie vesmíru. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0906-X. S. 496.
- ↑ Instantní astronomické noviny, Nejtěžší známá hvězda [online]. 2007-05-08 [cit. 2007-08-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-28.
- ↑ The Astrophysical Journal; Massey, Penny, & Vukovich, R136 Massive Binaries [online]. 2007-05-08. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mlhovina Tarantule na Wikimedia Commons - Simbad – NGC 2070
Média použitá na této stránce
Central portion of the Tarantula Nebula. "This mosaic of the Tarantula Nebula consists of images from the NASA/ESA Hubble Space Telescope’s Wide Field and Planetary Camera 2 (WFPC2) and was created by 23 year old amateur astronomer Danny LaCrue. ... Additional image processing was done by the Hubble European Space Agency Information Centre."
NASA's new Spitzer Space Telescope, formerly known as the Space Infrared Telescope Facility, has captured in stunning detail the spidery filaments and newborn stars of the Tarantula Nebula, a rich star-forming region also known as 30 Doradus. This cloud of glowing dust and gas is located in the Large Magellanic Cloud, the nearest galaxy to our own Milky Way, and is visible primarily from the Southern Hemisphere. This image of an interstellar cauldron provides a snapshot of the complex physical processes and chemistry that govern the birth - and death - of stars.
At the heart of the nebula is a compact cluster of stars, known as R136, which contains very massive and young stars. The brightest of these blue supergiant stars are up to 100 times more massive than the Sun, and are at least 100,000 times more luminous. These stars will live fast and die young, at least by astronomical standards, exhausting their nuclear fuel in a few million years.
The Spitzer Space Telescope image was obtained with an infrared array camera that is sensitive to invisible infrared light at wavelengths that are about ten times longer than visible light. In this four-color composite, emission at 3.6 microns is depicted in blue, 4.5 microns in green, 5.8 microns in orange, and 8.0 microns in red. The image covers a region that is three-quarters the size of the full moon.
The Spitzer observations penetrate the dust clouds throughout the Tarantula to reveal previously hidden sites of star formation. Within the luminescent nebula, many holes are also apparent. These voids are produced by highly energetic winds originating from the massive stars in the central star cluster. The structures at the edges of these voids are particularly interesting. Dense pillars of gas and dust, sculpted by the stellar radiation, denote the birthplace of future generations of stars.
The Spitzer image provides information about the composition of the material at the edges of the voids. The surface layers closest to the massive stars are subject to the most intense stellar radiation. Here, the atoms are stripped of their electrons, and the green color of these regions is indicative of the radiation from this highly excited, or 'ionized,' material. The ubiquitous red filaments seen throughout the image reveal the presence of molecular material thought to be rich in hydrocarbons.
The Tarantula Nebula is the nearest example of a 'starburst' phenomenon, in which intense episodes of star formation occur on massive scales. Most starbursts, however, are associated with dusty and distant galaxies. Spitzer infrared observations of the Tarantula provide astronomers with an unprecedented view of the lifecycle of massive stars and their vital role in regulating the birth of future stellar and planetary systems.