Mlhovina v Orionu

Mlhovina v Orionu
Mlhovina v Orionu
Mlhovina v Orionu
Pozorovací údaje
(Ekvinokcium J2000,0)
Typemisní mlhovina
ObjevitelNicolas-Claude Fabri de Peiresc
Datum objevu26. listopadu 1610
Rektascenze5h 35m 17,3s
Deklinace-5°23'28"
SouhvězdíOrion (lat. Ori)
Zdánlivá magnituda (V)4,0
Úhlová velikost90,0'x60,0'
Vzdálenost1600 ly
Fyzikální charakteristiky
Poloměr16,6 ly
Označení v katalozích
Messierův katalogM 42
New General CatalogueNGC 1976
Sharplessův katalogSH 2-281
Katalog LyndsovéLBN 209.13-19.35 a LBN 974
Jiná označeníM42, NGC 1976, LBN 974
(V) – měření provedena ve viditelném světle
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mlhovina v Orionu, známá také jako M42 (Messier 42), je emisní mlhovina vzdálená 1 600 světelných let od Zeměsouhvězdí Orionu. Je vidět i pouhým okem přímo uprostřed Orionova meče. Šířka je 33 světelných let. Tvoří jádro Orionova komplexu, kde se mimo ni nachází například i mlhovina Koňská hlava, Orionův molekulový oblak, Barnardova smyčka a jiné. Orionův komplex zahrnuje mnoho objektů v oblasti o průměru několika set světelných let, z nichž nejvýraznější je právě Velká mlhovina v Orionu.

Součástí M42 je otevřená hvězdokupa Trapez složená z velmi mladých hvězd. Hubbleův teleskop odhalil prachový disk kolem těchto hvězd, pravděpodobně počáteční stádium vývoje planetární soustavy.

Velká emisní mlhovina v Orionu

Mlhovinu objevil v roce 1610 francouzský astronom Nicolas-Claude Fabri de Peiresc. V roce 1870 ji poprvé vyfotografoval Henry Draper, v současnosti jde pravděpodobně o nejfotografovanější mlhovinu. V roce 1995 Mark McCaughrean a Bob O´Dell objevili s použitím Hubbleova teleskopu v kulové hvězdokupě Trapez uvnitř Velké mlhoviny protoplanetární disky, v jejichž centrech se nacházejí mladé hvězdy. K tvorbě planet v protoplanetárních discích musí docházet relativně rychle, protože již vyvinuté hvězdy Trapézu z protoplanetárních disků „sfoukávají“ materiál.

Velká mlhovina v Orionu je Zemi nejbližší emisní mlhovina, obsahuje ionizované plazma, které emituje záření o různých vlnových délkách. Zdrojem ionizace je několik mladých hvězd (především hvězdy Trapézu). V blízkosti se nalézá další mlhovina známá jako M43 (je to však jen jakýsi výběžek Velké mlhoviny v Orionu), tyto dvě mlhoviny jsou od sebe odděleny temnou mlhovinou s podivným názvem Rybí tlama.

Velká mlhovina v Orionu je částí komplexu mlhovin nazývaného OMC-1, který má průměr několik stovek světelných let. Dále do něj patří např. mlhovina Koňská hlava, Mlhovina Plamínek, Barnardova smyčka a jiné.

Zrod hvězd

Podrobnější informace naleznete v článcích Vznik hvězdy a Mlhovinová hypotéza.

Velká mlhovina v Orionu se skládá z plynu a prachu, tedy materiálu ze kterého se mohou utvářet nové hvězdy, tento materiál je tvořen ze 75 % vodíkem, 25 % heliem, všech ostatních prvků obsahuje mlhovina méně než 1 %.

Zrod hvězd může probíhat díky nehomogennosti mlhoviny. Hustší části začnou svou gravitační silou k sobě přitahovat materiál z řidších oblastí, vznikají v nich gravitační jádra a z nich protohvězdy. V protohvězdách o hmostnosti větší než 0,08 hmotnosti Slunce dojde k zažehnutí jaderných reakcí, vznikají hvězdy, z méně hmotné protohvězdy vznikne hnědý trpaslík.

Všechen plyn, který Velká mlhovina v Orionu obsahuje, se však na hvězdy změnit nemůže. Je to způsobeno především vlivem mladých hvězd, které část plynu vyloučí z této mlhoviny ven.

Mlhovin, ve kterých vznikají nové hvězdy, je spousta. Velká mlhovina v Orionu je jedinečná pouze tím, že se nalézá relativně blízko Země.

Mlhovina na obloze

Na obloze se Velká mlhovina v Orionu rozprostírá na ploše čtyřikrát větší než Měsíc v úplňku, její skutečná šířka je přes 30 světelných let.

Orionův pás se nachází v souhvězdí Oriona. Dělí napříč vzdálenost mezi nejjasnějšími hvězdami tohoto souhvězdí, Rigelem a Betelgeuze. Pod levou hvězdou Orionova pásu je viditelná méně jasná skupinka tří hvězd (Orionův meč). Prostřední z nich je Velká mlhovina v Orionu. Souhvězdí Orionu je u nás viditelné od konce srpna před východem slunce do konce dubna po západu slunce.

Velká mlhovina v Orionu může připomínat letícího netopýra. Při pohledu pouhým okem je zelená, na fotografii však můžeme vidět různé barvy. Je to způsobeno nízkým jasem mlhoviny. Velká mlhovina v Orionu je jednou z nejfotografovanějších mlhovin na obloze.

Théta Orionis

Podrobnější informace naleznete v článku Théta Orionis.

Théta Orionis je čtyřhvězda, i když okem její složky rozlišitelné nejsou. Pouhým okem bychom ji považovali za hvězdu jedinou. Tato čtyřhvězda je spíše známá pod názvem Trapéz (neboli lichoběžník, toto pojmenování vzniklo při pohledu na její čtyři složky které zaujímají právě tento geometrický obrazec).

Hvězdy Trapézu jsou staré přibližně 30 000 let a jejich spektrální třídy jsou O a B (přesněji O6, B1, B1, B3). Její celková zářivost je 300 000krát větší, než je zářivost Slunce.

Lichoběžník tvoří tyto soustavy: Théta-1 C (40krát jasnější, 200 000krát svítivější než Slunce) théta-1 A (zákrytová dvojhvězda, kde tyto dvě hvězdy obíhá ještě třetí). Théta-1 D (dvojhvězda) a théta-1 B (zákrytová dvojhvězda + další dvě složky). Tento systém tedy tvoří nejméně deset hvězd (nikoli čtyři).

Literatura

  • REES Martin, Vesmír, Euromedia Group k. s. – Knižní klub , Praha 2006, 512 s, ISBN 80-242-1668-X,
  • GRIBBIN John, Vesmír, Euromedia Group k. s. – Knižní klub, Praha 2003, 240 s, ISBN 80-242-0936-5.
  • KLECZEK Josip, Velká encyklopedie vesmíru, Academia Praha 2002, ISBN 80-200-0906-X
  • DUŠEK Jiří, Nebeský cestopis, CP Books 2005, ISBN 80-251-0708-6
  • VOGEL Michael, Hvězdy a souhvězdí, Euromedia Group k. s. – Knižní klub, Praha 2008, ISBN 978-80-242-2192-2
  • HASINGER Günther, Osud vesmíru, Euromedia Group k. s. – Knižní klub, Praha 2009,284 s, ISBN 978-80-242-2358-2

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Orion.png
Autor: Původně soubor načetl Listo na projektu Wikipedie v jazyce švédština, Licence: CC BY-SA 3.0
Orion med svärd och pilbåge.
Orion Nebula - Hubble 2006 mosaic 18000.jpg
In one of the most detailed astronomical images ever produced, NASA/ESA's Hubble Space Telescope captured an unprecedented look at the Orion Nebula. ... This extensive study took 105 Hubble orbits to complete. All imaging instruments aboard the telescope were used simultaneously to study Orion. The Advanced Camera mosaic covers approximately the apparent angular size of the full moon.
Coordinates
Position (RA):	5 35 9.73
Position (Dec):	-5° 24' 50.32"
Field of view:	30.03 x 30.03 arcminutes
Orientation:	North is 0.0° left of vertical
Colours & filter Band	Wavelength	Telescope
Optical B	435 nm	Hubble Space Telescope ACS
Optical V	555 nm	Hubble Space Telescope ACS
Optical H-alpha	658 nm	Hubble Space Telescope ACS
Infrared I	775 nm	Hubble Space Telescope ACS
Infrared Z	850 nm	Hubble Space Telescope ACS
Notes: Additional observational data from the WFI instrument on the ESO.MPG 2.2-metre telescope.