Modrounovití

Modrounovití
Žralok dlouhoploutvý (Carcharhinus longimanus)
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Třída	paryby (Chondrichthyes)
Nadřád	žraloci (Selachimorpha)
Řád	žralouni (Carcharhiniformes)
Čeleď	modrounovití (Carcharhinidae) Jordan & Evermann, 1896
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Modrounovití (Carcharhinidae) z řádu žralounů jsou jednou z nejpočetnějších čeledí žraloků. Jedná se o živorodé žraloky s cirkumpolárním rozšířením v teplých oceánských, a příležitostně i brakických a dokonce i sladkých vodách. V místech výskytu se jedná o druhově nejrozmanitější a početně nejzastoupenější čeleď. Modrounovití jsou ekonomicky nejvýznamnější čeledí, jejíž zástupci jsou pronásledování komerčními rybáři pro své maso, ploutve, kůži a jaterní olej. Až kolem poloviny žraločího masa na mezinárodních trzích patří některému z modrounovitých.

Popis

Jedná se o malé až velké žraloky, jejichž rozměr se pohybuje mezi 0,7−6 m. Tělo je vřetenovitého tvaru. Tlama je umístěna na spodní straně hlavy dalece před kruhovitýma očima s dobře vyvinutou oční blánou. Mají pět žaberních štěrbin a dvě hřbetní ploutve bez trnů. První hřbetní ploutev mívá vlnkovaný okraj. Řitní ploutev je jedna. Většinou nemají spirakulum.^[1] Rypec bývá zploštělý, avšak ne bočně prodloužený. Ocasní ploutev měří méně než jednu třetinu celkové délky. Ocasní ploutev je asymetrická s horním lalokem dlouhým zhruba dvakrát tolik co spodní lalok. Barva těla může být různá od bronzové a hnědé přes olivovou až po modrou.^[2] Předocasní prohlubenina je přítomna.^[3]

Velká část druhů jednotlivých modrounovitých jsou vzhledově velmi podobní a jejich rozlišení v terénu bez možnosti bližšího prozkoumání může způsobovat potíže. Ke klíčovým druhovým rozpoznávacím znakům patří pozice hřbetních ploutví, zbarvení kůže, přítomnost hřbetního hřebene a počet a tvar zubů.^[1]

Výskyt

Modrounovití představují jednu z nejrozšířenějších žraločích čeledí. Vyhledávají teplé vody tropického, subtropického i částečně i mírného pásu. V místech svého výskytu bývají nejzastoupenější žraločí čeledí co do početnosti, druhové diverzity i biomasy. Žralok modrý má dokonce nejrozšířenější areál výskytu ze všech příčnoústých a jeden z největších areálů výskytu mezi obratlovci.^[4] Většina druhů se vyskytuje nad kontinentálními šelfy nebo na otevřeném moři, některé druhy však obývají i korálové útesy a vody kolem oceánských ostrovů. Většina modrounovitých se vyskytuje ve slaných vodách, avšak žralok bělavý a tzv. říční žraloci z rodu Glyphis jsou jedinými žraloky, kteří dokáží dlouhodobě pobývat nejen v brakických, ale i sladkých vodách jako jsou řeky a jezera.^[4]

Biologie

Většina druhů je živorodá.^[1] V závislosti na druhu samice rodí dvě až 135 mláďat. Embrya v děloze získávají živiny skrze děložní tekutinu a buďto žloutkový váček, který je přichycený na děložní stěně, nebo skrze vajíčka, která samice produkuje a embrya se jimi živí.^[5] Tito obávaní predátoři se živí širokou škálou živočichů; do jejich jídelníčku patří korýši, měkkýši, kostnaté ryby, vodní hadi, želvy, mořští ptáci, mršiny a dokonce i rejnoci a menší druhy žraloků.^[2][5] Vyskytují se samostatně nebo v malých skupinkách. V případě výskytu více druhů modrounovitých na stejném místě mezi druhy panuje jasná hierarchie; např. žralok dlouhoploutvý dominuje žraloku hedvábnému, který zase dominuje žraloku spanilému.^[5]

Vztah k lidem

Některé druhy modrounovitých představují jedny z nejnebezpečnějších žraloků pro člověka^[1] a čeleď jako taková se považuje za člověku nejnebezpečnější žraločí čeleď vůbec.^[4] Obáván je hlavně žralok bělavý,^[4] avšak nezřídké jsou i útoky žraloka modrého, černocípého nebo dlouhoploutvého.^[6][7] Jedná se o ekonomicky vůbec nejvýznamnější čeleď a modrounovití jsou cíleně loveni pro maso, ploutve na polévku, kůži i jaterní olej.^[2] Odhaduje se, že na mezinárodním trhu se žraločím masem představuje maso modrounovitých nejméně 50 % objemu. Vedle komerčního zpracování jsou modrounovití vyhledáváni i sportovními rybáři. Následkem cíleného pronásledování je kolem poloviny druhů modrounovitých hodnoceno na nějakém stupni ohrožení, přičemž několik druhů je dokonce kriticky ohroženo.^[5]

Systematika

K modrounovitým se zařazuje nejméně 12 rodů a 60 druhů.^[2] Následující seznam zachycuje většinu z nich:

• Carcharhinus Blainville, 1816
  • Carcharhinus acronotus (Poey, 1860) – žralok černonosý
  • Carcharhinus albimarginatus (Rüppell, 1837) – žralok bělocípý
  • Carcharhinus altimus (Springer, 1950) – žralok madagaskarský
  • Carcharhinus amblyrhynchoides (Whitley, 1934) – žralok ztepilý
  • Carcharhinus amblyrhynchos (Bleeker, 1856) – žralok spanilý
  • Carcharhinus amboinensis (Müller & Henle, 1839) – žralok molucký
  • Carcharhinus borneensis (Bleeker, 1858) – žralok bornejský
  • Carcharhinus brachyurus (Günther, 1870) – žralok měděný
  • Carcharhinus brevipinna (Müller & Henle, 1839) – žralok krátkoploutvý
  • Carcharhinus cautus (Whitley, 1945)
  • Carcharhinus cerdale Gilbert, 1898
  • Carcharhinus coatesi (Whitley, 1939)
  • Carcharhinus dussumieri (Müller & Henle, 1839) – žralok malabarský
  • Carcharhinus falciformis (Müller & Henle, 1839) – žralok hedvábný
  • Carcharhinus fitzroyensis (Whitley, 1943) – žralok queenslandský
  • Carcharhinus galapagensis (Snodgrass & Heller, 1905) – žralok galapážský
  • Carcharhinus hemiodon (Müller & Henle ex Valenciennes, 1839) – žralok polozubý
  • Carcharhinus humani White & Weigmann, 2014
  • Carcharhinus isodon (Müller & Henle, 1839) – žralok stejnozubý
  • Carcharhinus leiodon Garrick, 1985 – žralok adenský
  • Carcharhinus leucas (Müller & Henle, 1839) – žralok bělavý
  • Carcharhinus limbatus (Müller & Henle, 1839) – žralok černocípý
  • Carcharhinus longimanus (Poey, 1861) – žralok dlouhoploutvý
  • Carcharhinus macloti (Müller & Henle, 1839) – žralok novoguinejský
  • Carcharhinus macrops Liu, 1983 – žralok jihočínský
  • Carcharhinus melanopterus (Quoy & Gaimard, 1824) – žralok černoploutvý
  • Carcharhinus obscurus (Lesueur, 1818) – žralok velrybář
  • Carcharhinus perezii (Poey, 1876) – žralok Perezův
  • Carcharhinus plumbeus (Nardo, 1827) – žralok hnědý
  • Carcharhinus porosus (Ranzani, 1840) – žralok panamský
  • Carcharhinus sealei (Pietschmann, 1913) – žralok malajský
  • Carcharhinus signatus (Poey, 1868) – žralok noční
  • Carcharhinus sorrah (Müller & Henle, 1839) – žralok západoaustralský
  • Carcharhinus tilstoni (Whitley, 1950)
  • Carcharhinus tjutjot (Bleeker, 1852)

• Glyphis Agassiz, 1843
  • Glyphis gangeticus (Müller & Henle, 1839) – žralok ganžský
  • Glyphis garricki Compagno, White & Last, 2008
  • Glyphis glyphis (Müller & Henle, 1839) – žralok šípozubý
  • Glyphis siamensis (Steindachner, 1896)

• Isogomphodon Gill, 1862 – monotypický rod
  • Isogomphodon oxyrhynchus (Müller & Henle, 1839) – žralok ostronosý

• Lamiopsis Gill, 1862 – monotypický rod
  • Lamiopsis temminckii (Müller & Henle, 1839) – žralok širokoploutvý

• Loxodon Müller & Henle, 1838 – monotypický rod
  • Loxodon macrorhinus Müller & Henle, 1839 – žralok štěrbinooký

• Nasolamia Compagno & Garrick, 1983 – monotypický rod
  • Nasolamia velox (Gilbert in Jordan & Evermann, 1898) – žralok hbitý

• Negaprion Whitley, 1940
  • Negaprion acutidens (Rüppell, 1837) – žralok srpoploutvý
  • Negaprion brevirostris (Poey, 1868) – žralok citronový

• Prionace Cantor, 1849 – monotypický rod
  • Prionace glauca (Linnaeus, 1758) – žralok modrý

• Rhizoprionodon Whitley, 1929
  • Rhizoprionodon acutus (Rüppell, 1837) – žralok ostrý
  • Rhizoprionodon lalandii (Müller & Henle, 1839) – žralok brazilský
  • Rhizoprionodon longurio (Jordan & Gilbert, 1882) – žralok mazatlánský
  • Rhizoprionodon oligolinx Springer, 1964 – žralok thajský
  • Rhizoprionodon porosus (Poey, 1861) – žralok karibský
  • Rhizoprionodon taylori (Ogilby, 1915) – žralok Taylorův
  • Rhizoprionodon terraenovae (Richardson, 1836) – žralok kanadský

• Scoliodon Müller & Henle, 1837 – monotypický rod
  • Scoliodon laticaudus Müller & Henle, 1838 – žralok žlutý

• Triaenodon Müller & Henle, 1837 – monotypický rod
  • Triaenodon obesus (Rüppell, 1837) – žralok lagunový

Odkazy

Reference

Literatura

• CASTRO, José I. The sharks of North America. Oxford: Oxford University Press, 2011. ISBN 978-0-19-539294-4. (anglicky) 
• COMPAGNO, J. L. V. Fao Species Catalogue. Vol. 4, Part 2 Sharks of the World. Rome: Food and Agriculture Organization of the United Nations, 1984. Dostupné online. ISBN 9251013837. (anglicky) 
• EBERT, David A.; DANDO, Marc; FOWLER, Sarah L. Sharks of the world: a complete guide. New Jersey: Princeton University Press, 2021. ISBN 978-0-691-20599-1. (anglicky) 
• LAST, P. R.; STEVENS, J. D. Sharks and Rays of Australia. Sydney: CSIRO Australia, 1994. Dostupné online. ISBN 0-643-05143-0. (anglicky) 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu modrounovití na Wikimedia Commons