Moravské knížectví

Moravské knížectví ←  ←  830–1055  →  →  →  →
geografie
hlavní město:	Veligrad (831–907/920?) Olomouc (907/920?–1055)
nejdelší řeka:	Morava
obyvatelstvo
počet obyvatel:	350 000[1]
národnostní složení:	Moravané
jazyky:	praslovanština, staroslověnština, latina
náboženství:	slovanské křesťanství staroslovanské („pohanské“) latinské křesťanství
státní útvar
státní zřízení:	monarchie
mateřská země:	Velkomoravská říše (833–907) České knížectví České knížectví (1030–1055)
vznik:	831 – první písemná zmínka
zánik:	1055 – rozdělení knížectví na tři úděly
státní útvary a území
předcházející: Sámova říše Velkomoravská říše následující: Velkomoravská říše Olomoucký úděl Brněnský úděl Znojemský úděl

Moravské knížectví byl středověký státní útvar existující přibližně od roku 830 do roku 1055 (v letech 833–907 bylo součástí Velkomoravské říše a od roku 1030 do roku 1055 bylo údělem v Českého knížectví) přibližně na území dnešní Moravy a části dolních Rakous a Záhoří na Slovensku.

Historie

(c) I, Helix84, CC BY 2.5

Na počátku 9. století vznikly státní útvary Moravské a Nitranské knížectví. Moravskému knížectví vládl kníže Mojmír I. a Nitranskému knížectví vládl kníže Pribina. Když Mojmír vyhnal knížete Pribinu z Nitry, hlavního města Nitranského knížectví, obě knížectví spojil a vznikla Velkomoravská říše.^[2] Moravské knížectví dále pokračovalo v rámci Velkomoravské říše, přičemž až do konce říše tvořilo spolu s Nitranským knížectvím její jádro. Podle některých názorů se Velká Morava nerozpadla, jenom od ní odpadlo Nitranské knížectví (920) a centrální část (Moravské knížectví) dále v omezené míře existovala jako suverénní stát,^[3] čemuž nasvědčují písemné zmínky z doby temného století, které se jednou dokonce zmínily i o vládci Moravy (949). Ke konci 10. století na Moravě začala sílit vojensko-centrální moc (moravsko-bavorská hranice je Bavory plně respektována).^[3] V roce 1003 Moravu obsazují vojenské posádky Boleslava Chrabrého jako spojence.^[3] Není to však zcela okupace, vojska patrně pozvali sami Moravané, kteří vystupují politicky samostatně a s Poláky válčí se Svatou říší římskou.^[3] Až v roce 1030 český kníže Břetislav I. získává území Moravy pod svou nadvládu, usadil se v Olomouci a knížectví Moravské dále pokračovalo, tentokrát jako úděl v rámci Českého knížectví.^[4] Břetislav I. ještě před svojí smrtí rozděli Moravské knížectví na tři úděly: Olomoucký, Brněnský a Znojemský. Tyto úděly přetrvávaly až do roku 1182, kdy císař Svaté říše římské Fridrich Barbarossa ustanovil jako českého vládce Soběslava II. a zřídil markrabství moravské,^[5] které zaniklo s rozpadem Rakousko-Uherska v roce 1918.

Hlavní město a administrativní dělení

Za Velkomoravské říše se na území údělného Moravského knížectví nacházelo 11 významných center (hradišť): Olomouc, Líšeň, Rajhrad, Veligrad, Hradiště u Znojma, Mikulčice, Podbranč, Pohansko, Tulln a na hranicích i Vídeň a Carnuntum. Hlavním městem knížectví i celé říše byl Veligrad. Když byla v roce 906 vyrabovaná mnohá hradiště kolem Dyje a Moravy, přesunulo se mocenské centrum Moravského knížectví do Olomouce (zde asi po roce 1030 sídlil Břetislav). Když Břetislav I. Moravské knížectví rozdělil na úděly, jejichž hlavními městy se staly Olomouc, Brno a Znojmo. Tato knížectví se členila na provincie.^[6] Hlavním městem v moravském markrabství stalo 4. dubna 1782 Brno.^[7] Markrabství se dělilo na šest krajů: Jihlavský, Znojemský, Brněnský, Hradišťský, Olomoucký a Přerovský.^[8]

Odkazy

Reference

Související články

• Morava
• Velkomoravská říše
• Nitranské knížectví
• Východofranská říše