Mordvinské jazyky

Mordvinské jazyky (rusky мордовские языки, "mordovskije jazyki") patří do finsko-volžské skupiny ugrofinských jazyků z uralské jazykové rodiny. Zahrnuje dva úzce příbuzné jazyky, erzju a mokšu. Vzhledem k rozdílům ve fonologii, slovní zásobě a gramatice si nejsou erzja a mokša navzájem srozumitelné, proto se při komunikaci mezi těmito jazykovými skupinami často používá ruština.^[1]

Oba jazyky mají svoji vlastní spisovnou formu. Erzjanský spisovný jazyk byl vytvořen v roce 1922 a mokšský v roce 1923.^[2]

Mordvinské jazyky si udržují mnoho charakteristik již od ugrofinského prajazyka. Schází v nich předpony, místo předložek používají záložky (postpozice), přívlastek jména stojí vždy před daným jménem. Přívlastky se také neshodují se jménem v pádě ani čísle. Např. erzjansky:

• од кудо / od kudo – nový dům
• од кудот / od kudot – nové domy
• од кудосо / od kudoso – v novém domě

V mordvinských jazycích podléhají slova také vokálové harmonii.

Poslední průzkumy jazykovědců prokázaly komparativní metodou, že mordvinské jazyky mají blíže k baltofinským jazykům než k marijštině. Ze srovnání též vyplynulo, že si jsou mokša i erzja oproti předchozím tvrzením, založeným v sovětské politice divide et impera, srozumitelné zhruba v 90 procentech. Jde vlastně o dva jazyky či regiolekty jediného národa. Ukázkou této metody je např. srovnání číslovek od 1 do 10:

Vlivem ruského jazyka se v mordvinských jazycích objevily nové souhlásky ф / f a х / ch.

Pro oba mordvinské jazyky je charakteristické dvojí skloňování podstatných jmen. Vedle skloňování neurčitého existuje také tzv. skloňování určité neboli ukazovací, které plní funkci určitého členu známého z jiných jazyků.