Morfologická typologie jazyků

Morfologická typologie jazyků je třídění přirozených jazyků podle toho, jaké prostředky používají pro vyjádření gramatických funkcí, rozpracované Vladimírem Skaličkou. Dělí jazyky na:^[1]

• amorfní (izolační) – nepoužívají žádné afixy, gramatické funkce se vyjadřují pomocí slovosledu, nová pojmenování se tvoří skládáním kořenů (např. klasická čínština);
• afigující – využívající afixy pro rozlišování gramatických kategorií:
  • aglutinační – vyznačují se korespondencí 1:1 mezi kategoriemi a afixy; díky tomu mají rozsáhlý repertoár afixů (obvykle přípon) a na jedno slovo aplikují několik afixů současně pro vyjádření všech potřebných gramatických funkcí (např. turečtina);
  • flektivní (flexívní) – gramatické kategorie rozlišují pomocí různých forem afixů (koncovek, přípon, předpon, infixů, samohláskových vzorků apod.); korespondence mezi kategoriemi a afixy je m:n; dále se dělí na:
    • syntetické – jednotlivé afixy slučují různé gramatické kategorie (např. číslo a pád), příkladem jsou sanskrt, latina, starořečtina a slovanské jazyky včetně češtiny;
    • analytické – označují gramatické kategorie pomocí zvláštních slov (volných morfémů), příkladem je angličtina a francouzština;
    • polysyntetické – slučují nejen gramatické, ale i lexikální kategorie do jednoho slova; do této skupiny patří inuitské jazyky a některé paleoasijské, indiánské (guaranština, ajmarština, aztéčtina, mayské jazyky, aj.) a kavkazské jazyky. Mají blízko k aglutinačním jazykům.

V tomto pojetí se nepřekrývá pojem analytické a izolační jazyky. Označení „izolační“ je vyhrazeno amorfním jazykům, které vůbec nevyužívají afixy. Syntetické a analytické jazyky jsou řazeny mezi jazyky flektivní, kam patří i jazyky introflektivní.

Alternativní přístupy

Mnozí lingvisté upozorňují na to, že jazyky obvykle vykazují znaky více morfologických typů. Jednotlivé typy jsou proto často označovány za ideální konstrukty a zařazení jednotlivých jazyků do těchto typů je dáno rysy, které v něm převládají, téměř žádný jazyk nepředstavuje čistý typ. Proto by se spíše než o klasifikaci jazyků mělo jednat o klasifikaci jejich morfologicko-gramatických prostředků.

V průběhu vývoje jazyků rovněž dochází ke změnám – mnohé indoevropské jazyky ve značné míře opustily flektivnost (zvlášť angličtina nese mnohé rysy amorfního typu), v některých ugrofinských jazycích (finština, maďarština) se naopak aglutinace proměňuje ve flektivnost, čínština se z typu amorfního mění na typ aglutinační.

Různí lingvisté také třídí jazyky poněkud odlišným způsobem, např.:^[2]

• aglutinační
• flektivní
• izolační
• introflektivní
• polysyntetické

Analytické jazyky

Analytické jazyky, též nazývané izolační, vyjadřují gramatické funkce především dodávanými pomocnými slovy (např. předložkami). Typickým analytickým jazykem je např. angličtina či švédština.

V amorfních jazycích existují jen kořenové morfémy, afixy neexistují. Kořenové morfémy jsou většinou jednoslabičné a slova tak splývají se slabikou (pokud se nehledí na složená slova). Velkou roli v odlišení různých morfémů hraje intonace (každý morfém má vedle svého hláskového složení i určitý daný tón). Gramatické vztahy jsou v těchto jazycích určeny pouze slovosledem a pomocnými slovy, nová slova lze tvořit jedině skládáním. Amorfních jazyků je velmi malé množství, patří mezi ně vietnamština, barmština a některé súdánské jazyky; amorfním jazykem byla i stará (ne dnešní) čínština.

Syntetické jazyky

Syntetické jazyky, nazývané také afigující, jsou charakteristické užíváním afixů a rozvinutou flexí – skloňováním a časováním.

Aglutinační jazyky se vyznačují hromaděním (aglutinací) afixů (především přípon), z nichž každá má jen jednu funkci, vyjadřuje jen jednu gramatickou kategorii. Většina jazyků světa patří k aglutinačnímu typu (v Evropě např. baskičtina, maďarština, finština, maltština, turečtina); dnešní čínština stojí na rozhraní mezi typem amorfním a aglutinačním.

Aglutinační typ je velmi rozšířený, je v něm také velká pestrost užívání afixů: některé jazyky užívají jen přípony (sufixy), některé převážně předpony (prefixy). V některých aglutinačních jazycích dosahuje užívání přípon značné míry, ke slovu majícímu funkci slovesa se ke kořenovému morfému připojuje značné množství přípon označujících větné funkce, takže jedno slovo v takovém jazyce odpovídá celé větě v jiných jazycích (takový typ se nazývá inkorporující či polysyntetický, patří k němu většina indiánských jazyků Ameriky, inuitština, čukotština, kamčatština a další).

Flektivní jazyky využívají afixy (především koncovky), které vyjadřují více gramatických funkcí naráz. K tomuto typu patří mnohé indoevropské jazyky včetně slovanských, kam náleží i čeština.

Introflektivní jazyky vkládají při flexi afixy doprostřed kořenového morfému, resp. ke změnám při flexi dochází v rámci kořene. K tomuto typu náleží afroasijské (arabština, hebrejština, amharština, somálština a další).

Rozdíly mezi aglutinačním a flektivním typem

1. V aglutinačních jazycích jsou přípony volně připojeny (aglutinovány; agglutinare = lat. přilepovat) ke kořenovému morfému, na jejich rozhraní nedochází k hláskovým změnám, takže jsou afixy snadno identifikovatelné (turecké ev-ler-in), ve flektivních jazycích afixy s kořenovým morfémem často splývají a vnitřní stavba slova je pak pro neodborníka neprůhledná (např. slovo měsíc obsahuje mj. zdrobňovací příponu -ko- (předslovansky mēs-en-ko)).
2. V aglutinačních jazycích je každá gramatická kategorie vyjádřena jednou příponou, je-li třeba vyjádřit v jednom slově více kategorií, musí se připojit za kořenový morfém odpovídající počet přípon (v tureckém ev-ler-in označuje afix -ler- množné číslo a afix -in- genitiv (resp. jeho obdobu)). Ve flektivních jazycích je několik kategorií vyjádřeno jednou příponou (např. v českém dom-ů označuje přípona -ů jak množné číslo, tak genitiv; u sloves je množství kategorií v jedné příponě ještě větší); takové splývání kategorií do jedné přípony se nazývá fúze (proto se flektivní jazyky také nazývají fúzní jazyky).
3. V aglutinačních jazycích je každá gramatická kategorie vyjádřena vždy jedním stejným afixem (např. v turečtině -ler- pro množné číslo (nebo lar v závislosti na harmonii)), naproti tomu ve flektivních jazycích bývá tatáž kategorie vyjádřena několika různými afixy (např. v češtině se 1. pád množného čísla podstatných jmen vyjadřuje celkem 8 příponami: -i, -y, -é, -ové, -e, -a, -ata, -í).
4. V aglutinačních jazycích je kořenový morfém neměnný, ve flektivních jazycích v něm dochází ke změnám (obměnám, např. česky při-nes-u vs. pří-nos, řecky tem-nō (řežu) vs. tom-os (řez), arabsky kit-āb (kniha) vs. kut-ub (knihy)).

Jazykový typ v češtině

Čeština se řadí k flektivnímu typu, převládá v ní flektivní princip. Tento jazyk má bohatě rozvinuté skloňování a časování, kde jediná koncovka vyjadřuje více mluvnických kategorií (pád, číslo; osobu, čas aj.).

Analytický princip existuje souběžně, např. v používání předložek ve spojení s určitými pády či při tvoření některých mluvnických kategorií (minulý čas, opisné pasivum, opisné stupňování aj.).

Aglutinační princip se projevuje zejména při odvozování slov předponami a příponami. Tomuto principu blízké je i používání by při tvoření podmiňovacího způsobu. Dále spojka -li (např. Nakoupil, měl-li peníze.) funguje jako aglutinační afix gramatické kategorie nejistoty.

Změny samohlásek v kmeni slov (střídy; např. kráva – krav, vezu – vozím) lze považovat za projev introflexe.

Odkazy

Reference

Literatura

• ČERMÁK, František, 1994. Jazyk a jazykověda. 1. vyd. Praha: Pražská imaginace. ISBN 80-7110-149-4. 
• ČERNÝ, Jiří, 1998. Úvod studia jazyka. 1. vyd. Olomouc: Rubico. ISBN 80-85839-24-5. 
• ERHART, A., 1962. Úvod do jazykovědy. Praha: (vysokoškolské skriptum). 
• KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (ed.)., 2002. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny. ISBN 80-7106-484-X. 

Související články

• Typologická klasifikace jazyků