Morgante

Morgante
Vydání z roku 1574
Autor	Luigi Pulci
Jazyk	italština
Žánr	rytířský román
Datum vydání	1483
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Morgante je parodický (směšnohrdinský) rytířský román, který v letech 1461–1483 napsal italský renesanční básník Luigi Pulci. Epos je založen na motivech starofrancouzských chansons de geste, které přetváří v měšťanském duchu, a vypráví příběhy rytířů Karla Velikého Orlanda (Rolanda) a Rinalda di Montalban (Renauda de Montauban). Titulní postavou je ale obr, který se stává věrným následovníkem Orlanda po té, co jej rytíř přemohl při osvobození kláštera Chiaromonte a učinil z něj křesťana.^[1]

Vnik a charakteristika eposu

Pulci začal na eposu pracovat již kolem roku 1461 z podnětu Lucrezie Tornabuoniové, matky Lorenza Medicejského, k jehož uměleckému kruhu patřil. Jednotlivé zpěvy přednášel na Lorenzově dvoře a přijímal rady i od Angela Poliziana.^[2] První verze eposu o 23 zpěvech (cantari)^{[p 1]}, tzv. Morgante minore, vyšla pravděpodobně již roku 1478 (údaj nelze doložit), následovala vydání z roku 1481 ve Florencii a 1482 v Benátkách (byla založena na eposu Orlando ze 14. století). Roku 1483 pak vyšla konečná verze eposu rozšířená na 28 zpěvů, tzv. Morgante maggiore. Posledních pět zpěvů vychází z eposu Spagna in rima o tažení Karla Velikého do Španělska a má na rozdíl od předcházejících vážnější charakter.^[1]

Morgante není ve skutečnosti ústřední postavou básně a zemře již ve dvacátém zpěvu, ale přesto Pulci nakonec nazval epos podle něho, protože je nositelem jeho parodického vyznění.^[3]

Formálně je epos chaotický až anarchický. Nemá jednu jasnou dějovou linku, jde spíše o sled volně navazujících a prolínajících se příběhů různých postav. Je v něm používán florentský žargon a taškářský argot i místní nářečí. Obhroublé výstupy určené lidu se střídají s duchaplnými úvahami o filosofii a náboženství přizpůsobenými vkusu medicejské společnosti.^[1][2]

Obsah eposu

Autor eposu Lugi Pulci, autor obrazu Giuseppe Benaglia

Orlando (Roland) je uražen pomluvami zrádného Gana di Maganza (Ganelona z Mohuče) a odchází na východ do Pagánie (v Dalmácii). Cestou osvobodí klášter Chiaromonte, jehož mnichy vězní tři obři. Jedním z nich je Morgante, titulní hrdina eposu, kterého jediného Orlando ušetří, když se stane křesťanem. Morgante se ozbrojí srdcem zvonu a následuje Orlanda jako jeho zbrojnoš. Na cestě jej dostihne Rinaldo s dalšími paladiny Karla Velikého, rovněž oběťmi Ganových intrik. Morgante se spřátelí s prolhaným taškářem a obřím trpaslíkem Marguttem (má poloviční velikost oproti ostatním obrům). Margutte je špatný do morku kostí a jsou mu k smíchu všechny víry. Věří jen v pečeného kapouna a v dobré víno a chlubí se, že spáchal všech sedm smrtelných hříchů.

Význačnými rysy eposu je nadsázka, groteskní realismus, sklon ke karikatuře, opuštění stereotypu křesťanského rytíře, fantastické (až surrealistické) obrazy a parodické převracení vážných témat. Orlando slibuje své srdce každé ženě, z Rinalda se stává loupeživý rytíř a paladinové spolu bojují navzájem, aniž by se poznali. Víra je opakovaně ironizována, teologická dogmata rozebírá ďábel Astarotte, který navíc prosazuje myšlenky náboženské tolerance. V Morgantovi a Marguttovi se koncentrují všechny plebejské ctnosti a nectnosti, oba představují spojení hrubé síly s pikareskní vychytralostí s instinktivním sklonem k násilí a vulgárnosti. Ačkoliv spolu prožili mnoho dobrodružství a vykonali mnoho odvážných rytířských činů (hubili příšery a zachraňovali ctnostné panny), jejich smrt je naprosto banální. Morgante zemře, když jej poté, co přemůže velrybu, kousne mořský krab, a Margutto praskne smíchy, když uvidí opicí, která nosí boty.

Epos končí smrtí Orlanda v bitvě v pyrenejském průsmyku Roncevaux, které se zúčastňují i další paladinové, kteří Karlovi Velikému odpustili jeho křivdy v okamžiku, kdy potřeboval jejich pomoc. Zrádný Gano je odhalen a rozčtvrcen.

Vliv eposu na jiná literární díla

V postavách Morganta a Margutta má své kořeny Gargantua a Pantagruel (1532–1564) od Françoise Rabelaise. Výrazný vliv měl Morgante také na epos Baldo (1571, Baldus) od Teofila Folenga, kde je několikrát jmenován a vystupuje zde postava Cingara, která tvrdí, že je Marguttovým potomkem a má i podobnou povahu. Zmínky o Morgantovi nalezneme i v Důmyslném rytíři Donu Quijotovi de la Mancha (1605-1615, El ingenioso hidalgo don Quijote de la Mancha) od Miguela de Cervantese y Saavedry. Zvláštní fantastickou a specificky pulciovskou atmosféru vytvořil pro začátek svého Neexistující rytíře (1959, Il cavaliere inesistente) Italo Calvino.^[4]

Odkazy

Poznámky

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Morgante na Wikimedia Commons
• Dílo Morgante ve Wikizdrojích (italsky)
• Pulci: Morgante [online]. Poesia e Narrativa [cit. 2017-10-10]. Dostupné online. (italsky)