Moritz von Auffenberg

Moritz von Auffenberg
Moritz von Auffenberg, cca r. 1914.
Velitel 4. armády na východní frontě
Ve funkci: 1. srpna 1914 – 30. září 1914
Předchůdce	nově zřízená funkce
Nástupce	arcivévoda Josef Ferdinand Toskánský
Ministr války Rakouska-Uherska
Ve funkci: 20. září 1911 – 9. prosince 1912
Předchůdce	Franz Xaver von Schönaich
Nástupce	Alexander von Krobatin
Velitel 15. armádního sboru v Sarajevu
Ve funkci: 1909 – 1911
Předchůdce	Anton von Winzor
Nástupce	Michael von Appel
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1910), polní podmaršál (1905), generálmajor (1900)
Narození	22. května 1852 Opava Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	18. května 1928 (ve věku 75 let) Vídeň Rakousko Rakousko
Místo pohřbení	Hietzingský hřbitov
Titul	svobodný pán (1915)
Děti	Erika Adolph-Auffenberg-Komarów
Příbuzní	Norbert Ormai (druhý bratranec)
Alma mater	Tereziánská voj. akademie
Profese	politik
Commons	Moritz von Auffenberg
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Moritz svobodný pán Auffenberg z Komarówa, (německy Moritz Friedrich Josef Eugen Freiherr Auffenberg von Komarów) (22. května 1852 Opava^[1] – 18. května 1928 Vídeň), byl rakousko-uherský generál a politik. V c. k.armádě sloužil od roku 1871, zastával řadu funkcí u různých jednotek a v roce 1910 dosáhl hodnosti generála pěchoty. V letech 1911–1912 byl ministrem války Rakouska-Uherska. Za první světové války byl velitelem na východní frontě a zvítězil v bitvě u Komarówa. V dalším postupu byl poražen ruskou armádou a v roce 1915 odvolán na dovolenou, poté žil v soukromí. V roce 1915 byl povýšen na barona.

Pocházel z Opavy, narodil se jako jediný syn c. k. c. k. dvorního rady Moritze Auffenberga (1816–1889), pozdějšího prezidenta zemských soudů v Černovicích a Lvově. V rodné Opavě začal studovat německé gymnázium, poté přešel na kadetní školu v Hainburgu, v letech 1867–1871 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Videňském Novém Městě. Do armády vstoupil v roce 1871 jako poručík a vystřídal službu u různých jednotek v Praze, Vídni a Olomouci. V letech 1875–1877 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni a byl povýšen na nadporučíka (1877). V roce 1878 se zúčastnil okupace Bosny a Hercegoviny, poté absolvoval inspekční cestu do Banátu. V roce 1880 byl v hodnosti kapitána zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Poté sloužil v Budapešti a ve Lvově, krátce působil také na ministerstvu války. V roce 1885 byl přidělen k železničnímu odboru generálního štábu a v roce 1886 absolvoval studijní cestu do Bulharska, Turecka a Srbska. V roce 1888 byl povýšen na majora a přešel na pozici šéfa štábu 19. pěší divize v Plzni. V roce 1890 byl přeložen k 28. pěšímu pluku do Lublaně a v roce 1891 získal hodnost podplukovníka. V roce 1895 byl povýšen na plukovníka a převzal velení 78. pěšího pluku v Osijeku.^[2]

V roce 1900 dosáhl hodnosti generálmajora a dalších pět let strávil v Györu jako velitel 65. pěší brigády v Györu.^[3] V roce 1905 byl povýšen na polního podmaršála a stal se velitelem 36. pěší divize v Záhřebu.^[4]. V roce 1907 byl povolán do Vídně a zastával funkci generálního inspektora důstojnických škol.^[5]. Od října 1909 do září 1911 zastával funkci velitele 15. armádního sboru v Sarajevu.^[6] K datu 1. května 1910 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty.^[7][8][9]

Od 20. září 1911 do 9. prosince 1912 zastával post ministra války Rakouska-Uherska (jedno ze tří společných ministerstev Rakouska-Uherska, zřízených po rakousko-uherském vyrovnání).^[10] Do úřadu se dostal díky podpoře následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este.^[11] Ve funkci ministra začal prosazovat novou metodiku v personálním obsazování velitelských postů založenou především na vzdělání a zkušenostech bez ohledu na urozený původ. S tímto plánem narazil na odpor především v Uhrách, kde byla zažitá tradice služebního postupu ve šlechtických kruzích. Jako ministr byl zastáncem umírněného postupu během balkánských válek a prosadil nový branný zákon.^[9]

Z postu ministra byl odvolán již v roce 1912 a vrátil se na pozici armádního inspektora.^[12][13] Počátkem první světové války byl povolán na východní frontu, kde byl jmenován jedním z vrchních velitelů rakousko-uherských vojsk. Stal se velitelem 4. armády v Haliči složené ze čtyř armádních sborů.^[14] V srpnu 1914 zvítězil v bitvě u Komarówa, v otázce dalšího taktického postupu proti Rusům se dostal do sporu s náčelníkem generálního štábu Franzem Conradem. V září 1914 byl po porážce v bitvě u Rawy zproštěn funkce a čelil kritice za špatné velení.^[9] Byl převelen do zálohy a za svá pochybení byl dvakrát postaven před válečný soud, pokaždé byl ale osvobozen od dalšího stíhání.^[15] V armádě byl formálně penzionován až k datu 1. ledna 1919.^[16] I když nástupnické státy zaniklé rakousko-uherské monarchie přebíraly finanční závazky vůči vysloužilým důstojníkům, Rakouská republika odmítla Auffenbergovi vyplácet penzi. Finanční zajištění našel Auffenberg jako autor řady novinových článků s vojenskou tematikou, napsal také dvě knihy.

Po nobilitaci svého otce užíval šlechtický titul rytíř (Ritter, 1869). Jako velitel armádního sboru obdržel v roce 1909 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. Od roku 1910 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 64.^[17] Osobním dopisem císaře Františka Josefa byl v roce 1915 povýšen do stavu svobodných pánů s predikátem z Komarówa (Freiherr Auffenberg von Komarów), příslušný diplom byl ale vydán až k datu 14. března 1917 za vlády císaře Karla I.^[18] Během vojenské služby obdržel řadu vyznamenání.

• Válečná medaile (1879)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Řád železné koruny III. třídy (1899)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1907)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Řád železné koruny I. třídy (1912)
• velkokříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1914)
• Řád sv. Alexandra (Bulharsko, 1912)
• Řád knížete Danila I. I. třídy (Černá Hora, 1912)

• Aus Österreich-Ungarns Teilnahme am Weltkriege. Berlin/ Wien 1920, na archive.org
• Aus Österreich Höhe und Niedergang; eine Lebensschilderung. München 1921, na archive.org

V roce 1892 se v Lublani oženil s Terezií Maurerovou (1872–1942)^[19] Z jejich manželství se narodila jediná dcera Erika Marie (1893–1985), provdaná za důstojníka Gustava Adolfa (1887–1967), který původně sloužil v rakousko-uherské armádě, později byl generálporučíkem wehrmachtu a adopcí přijal příjmení Adolf-Auffenberg-Komarow.^[20]

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 64–65 (heslo Moritz Auffenberg) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)
• VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2023; Praha, 2015; s. 60–62 (heslo Auffenberg z Komarówa) ISBN 978-80-905324-5-8

• Moritz Auffenberg in: Deutsche Biographie
• Životopis Moritze Auffenberga na webu heraldikaerby
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Moritz von Auffenberg na Wikimedia Commons