Morové epidemie v českých zemích

České země se v historii stávaly obětí moru opakovaně. Pravý mor se začal v Evropě a posléze i v Českých zemích objevovat ve 14. století.^[1] První epidemie zasáhla české území v roce 1349, poslední pandemie zasáhla české země v letech 1713–1715, od roku 1749 se už mor na českém území neobjevil.^[1] Vystřídaly jej epidemie cholery, tyfu a stálá hrozba tuberkulózy.^[2]

• 1349, 1350 Nejdříve jižní Moravu, o rok později Čechy zasáhla jen malou měrou Černá smrt, epidemie, s kterou se mor po několika staletích opět vrátil do Evropy.^[3] Její důsledky byly nejničivější v evropské historii, ztráty se odhadují na 1/3–1/2 obyvatelstva.^[1]
• 1357–1363 Druhá vlna evropské epidemie zasáhla české země citelněji. Postupně zasahovala jednotlivé kraje, některé i opakovaně. Je doloženo, že z 39 správců far v Kladsku jich zemřelo nejméně 17.^[3]
• 1369–1371 menší epidemie^[3]
• 1380–1382 jedna z největších epidemií,^[3] desítky tisíc obětí
• 1390 menší epidemie^[3]

• 1403–1406 menší epidemie^[3]
• 1414–1415 menší epidemie, vliv na radikalizaci husitů^[3]
• 1421 zejména v Kutné Hoře, zemřeli čeští páni Petr Zmrzlík ze Svojšína a Oldřich Vavák z Hradce^[3]
• 1424 nespolehlivá kronikářská zpráva o moru v Podolsku, teoreticky by mohl být příčinou smrti Jana Žižky z Trocnova^[3]
• 1425 menší epidemie^[3]
• 1433–1434 zprávy o moru, nejspíše však hladomor^[3]
• 1439^[3]
• 1445^[3]
• 1451 obětí v Mělníku i císařovna a královna vdova Barbora Celjská^[3]
• 1463–1464^[3]
• 1473^[3]
• 1482–1483^[3]
• 1495 snad hladomor, protože pramen zmiňuje drahotu^[3]

• 1507 dle Starých letopisů silnější než předchozí a umíraly hlavně děti a mladí^[3]
• 1520–1521 jeden z nejhorších morů u nás, zemřel mj. Viktorin Kornel ze Všehrd
• 1560
• 1568^[4]
• 1582 květen až říjen v Praze (v létě jen na Malé Straně 20 mrtvých denně), částečně rozšířen i po Čechách.^[5] Na Slánsku v ten čas vymřela celá řada lidí. Moru podlehla např. celá pětičlenná rodina rytíře Petra Voka Žďárského ze Žďáru a na Velkém Kvíci.^[6]
• 1597–1599 řádil v Čechách tzv. „hlavní mor“^[7]
• 1598 dle slánského měšťana Václava Kněžoveského: „A tak téhož létha byl mor po království Českém po miestech a místech. Nejprve se začal v Žatci, potom v Plzni, potom v Lounech, v Praze a jinde po vesnicích, až na posledy i zde (tj. ve Slaném) se začal hned brzo po jarmarce...“^[8]
• 1599 před morem v Praze utíká do Plzně císař a král Rudolf II. se svým dvorem. V Plzni setrval až do počátku června 1600.

• 1622–1623 morové ráně podlehli například první manželka a dva synové Jana Amose Komenského
• 1632 mor se rozšířil z italské Lombardie
• 1655
• 1665
• 1679–1680, resp. 1681^[9] Rozsáhlá epidemie. Mor se v roce 1679 rozšířil z Vídně při tzv. Velkém vídeňském moru na Moravu a do jižních Čech. V roce 1680 řádil zvláště v Praze, kde dle úředních záznamů zemřelo dvanáct tisíc lidí, téměř třetina obyvatel. Silně byly postiženy i střední Čechy, nejvíce u hlavních silnic, kde byla místy úmrtnost i přes 50 %. Naopak horským oblastem se mor vyhnul.^[10] Epidemie měla asi 100 tisíc obětí, mezi nimi např. i pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna († 1694)^[11], předposlední velká epidemie, vedla k reorganizaci péče o hygienu a čistotu ulic.^[1]

• 1713–1715, resp. už od 1711, poslední velká epidemie. Epidemie přišla roku 1713 z Uher do Rakous a Čech, roku 1714 zasáhla Moravu a doznívala ještě roku 1715. Silně byla postižena Praha, kde dle úředních záznamů zemřela víc než čtvrtina obyvatel, třináct tisíc osob.^[12] V Čechách zemřelo 200 tisíc lidí. Poté začala ve velkých městech vznikat primitivní kanalizace a výskyt morových epidemií v západní a střední Evropě byl zcela potlačen.^[1]
• 1770–1772, zvýšený výskyt morových onemocnění během velkého hladomoru v českých zemích v rámci neúrody a dozvuků hospodářského vyčerpání země po sedmileté válce.

Ve středověku byly morové rány často chápány jako boží trest. To stimulovalo rozvoj různých hnutí, od kajícných flagelantů po husity kritizující panující mravy a nepravosti. Řádění morových epidemií zdůrazňovalo téma smrti, které se objevuje ve výtvarném umění. Jako ochránce proti moru byl uctíván svatý Šebestián, v 15. století po záchraně Kostnice v době koncilu se šíří kult svatého Rocha.

V období baroka byly jako poděkování za odvrácení moru stavěny morové sloupy, ale téma morových ochránců má například i štuková výzdoba domu U Zlaté studně v Praze. V baroku se také plejáda svatých ochránců rozšiřuje, přibývá např. Svatá Rozálie (její ostatky prý zažehnaly epidemii v Palermu r. 1624) nebo Karel Boromejský (ošetřoval nemocné při moru v Miláně r. 1576).

• Karel Černý, Mor 1480–1730, Epidemie v lékařských traktátech raného novověku. Karolinum Praha 2013
• Klaus Bergdolt, Černá smrt v Evropě, Vyšehrad, Praha 2002, ISBN 80-7021-541-0
• Eduard Wondrák, historie moru v českých zemích, Praha 1999
• Schulz Václav, Příspěvky k dějinám moru v zemích českých z let 1531–1746 . Praha 1901. Dostupné online.

• Seznam morových hřbitovů v Česku

• Blanka Lednická: Morová epidemie v roce 1680 a její oběti ve farnosti Horní Záhoří, Rodopisná revue, 2009.
• Jiří Svoboda: Historie morových epidemií, Vesmír, 1995/9