Moskevská dohoda (1920)

Moskevská dohoda (rusky: Московский договор, Moskovskij dogovor; gruzínsky: მოსკოვის ხელშეკრულება, moskovis chelšekruleba) je mírová dohoda, kterou uzavřelo sovětské Rusko (RSFSR) s Gruzínskou demokratickou republikou v Moskvě dne 7. května 1920. Rusové v této dohodě uznali nezávislost Gruzie a zavázali se na ni neútočit výměnou za to, že Gruzínci nebudou poskytovat útočiště nepřátelům sovětského Ruska.

Pozadí

Nezávislá Gruzínská demokratická republika vznikla 26. května 1918 a pod vedením gruzínských menševiků se jí podařilo získat uznání od západních mocností a vůdců bělogvardějců. Rusové nezávislost Gruzie zatím neuznali. Po neúspěšně provedeném puči proti menševické vládě a zmařeném pokusu o útok Rudé armády na území Gruzie od ázerbájdžánských hranic v květnu 1920 přistoupilo sovětské vedení na příkaz Lenina k vyjednávání o mírové dohodě s Gruzií.

Dohoda

Někteří gruzínští politici, například ministr zahraničí Jevgenij Gegečkori, byli zněním dohody, kterou jim Rusové předložili, znepokojeni. Viděli v ní narušení suverenity Gruzínské demokratické republiky a chtěli odmítnout ruské požadavky. Gruzínský premiér Noe Žordanija ale ve snaze dosáhnout mezinárodního uznání nezávislosti s ruskými požadavky souhlasil. Dohodu potom 7. května 1920 v Moskvě podepsal za Gruzii Grigol Uratadze a za Rusko Lev Karachan.

Podle prvních dvou odstavců moskevské dohody Rusko uznalo nezávislost Gruzie a zřeklo se jakýchkoliv zásahů do jejích vnitřních záležitostí:

Odstavec I:

Na základě práva, vyhlášeného RSFSR, má každý národ nárok na sebeurčení, včetně odtržení od státu, kterého byli součástí, Rusko otevřeně uznává nezávislost a suverenitu gruzínského státu a dobrovolně se vzdává všech územních práv, která náležela Rusku s ohledem na lid a území Gruzie.

Odstavec II:

Na základě ujednání v odstavci I této dohody se Rusko zavazuje k zdržení se jakéhokoliv zásahu do záležitostí Gruzie.[1]

Gruzínský strana se na oplátku musela zavázat k odzbrojení a rozpuštění všech organizací ohrožujících a nepřátelsky se stavějících sovětskému Rusku a k případnému vydání konkrétních osob Moskvě. Součástí dohody byl také tajný dodatek, podle kterého byla na území Gruzie zlegalizována bolševická strana a bylo jí umožněno volné působení, včetně pořádání stranických mítinků, vydávání komunistické literatury a tištění časopisů.[2]

Následky mírové dohody

Podle reportáží britského vojenského pozorovatele Olivera Wardropa považovala gruzínská veřejnost podepsání této dohody za skryté podrobení Gruzie Ruskem[2] a vláda se octla pod palbou tvrdé kritiky opozičních politiků, především od Národní demokratické strany. Dohoda ale Gruzii přinesla i některá pozitiva, jako například uznání nezávislosti Gruzie 29. ledna 1921 od dosud váhajících států. Dohoda z Moskvy však nikdy nevyřešila napětí mezi Moskvou a Tbilisi. I když Moskva uznala nezávislost jako takovou, nikdy nezamýšlela nechat tam vládnout menševiky a gruzínští bolševici v Rusku neúnavně pracovali na plánu svržení jejich vlády.[3] Mírová dohoda ve skutečnosti znamenala pro bolševiky pouze odklad řešení gruzínské otázky, protože byli plně zaměstnáni špatně se vyvíjející válkou v Polsku[4]

Menševici podle dohody pustili z vězení mnohé bolševiky, kteří ihned založili komunistickou stranu Gruzie, a ti podle instrukcí Kavkazského byra ruské komunistické strany zahájili protimenševickou kampaň a brzy byli na příkaz ministra vnitra Noa Ramišviliho opět zatčeni. To vyvolalo ostré protesty z ruské strany a bolševici to dále využili k protimenševické propagandě, kde obvinili gruzínskou vládu z pronásledování komunistů, přepadávání konvojů v Arménii a z podpory protisovětského povstání v Dagestánu. Gruzínci zase obvinili Rusko z podněcování protivládních nálad a otevřených povstání v různých odlehlých částech Gruzie, zejména v Abcházii a Jižní Osetii a provokací u hranic s Ázerbájdžánem.

15. února 1921, po devíti měsících od uzavření dohody, provedla sovětská Rudá armáda invazi do Gruzie s odůvodněním, že podporuje údajné „dělnicko-rolnické povstání“. Invaze ukončila existenci Gruzínské demokratické republiky a ukázala, že Rusové prakticky nikdy neuznali gruzínskou nezávislost a že moskevská dohoda byla jen odkladem invaze, jejíž plány byly jinak už rok připravené.

Reference

  1. ↑ Beichman A. (1991). The Long Pretense: Soviet Treaty Diplomacy from Lenin to Gorbachev (Dlouhá záminka: Sovětská smluvní diplomacie od Lenina po Gorbačova); strana 165; Transaction Publishers; ISBN 0-88738-360-2
  2. ↑ a b Lang D.M. (1962); A Modern History of Georgia (Moderní dějiny Gruzie); strana 226; London: Weidenfeld and Nicolson.
  3. ↑ Erickson J., editor (2001); The Soviet High Command: A Military-Political History; 1918-1941; strana 123; Routledge (UK); ISBN 0-7146-5178-8
  4. ↑ Debo R. (1992); Survival and Consolidation: The Foreign Policy of Soviet Russia; 1918-1921 (Přežití a konsolidace: Zahraniční politika sovětského Ruska); strana 182; McGill-Queen's Press; ISBN 0-7735-0828-7