Murmansk

Murmansk Мурманск
Murmanský přístav
znak
Poloha
Souřadnice	68°58′ s. š., 33°5′ v. d.
Nadmořská výška	0–305 m n. m.
Časové pásmo	UTC+3[1]
Stát	Rusko Rusko
Federální okruh	Severozápadní
Oblast	Murmanská
Administrativní dělení	3 městské rajóny: Leninskij, Pervomajskij, Okťabrskij
Murmanská oblast na mapě Ruska
Murmansk Murmansk na mapě Murmanské oblasti
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha	168,1 km²
Počet obyvatel	267 422▼ (2023)
Etnické složení	Rusové (89 %) Ukrajinci (4,6 %) Bělorusové (1,6 %) Tataři (0,8 %) Sámové (0,2 %)
Náboženské složení	převážně pravoslavné křesťanství
Správa
Starosta	Igor Morar
Vznik	1916
Oficiální web	www.citymurmansk.ru
Telefonní předvolba	+7 8152
PSČ	183000-183099
Označení vozidel	51
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Murmansk (rusky Мурманск, sámsky: Murmanska) je přístavní město na severozápadě Ruska, na poloostrově Kola, blízko hranic s Norskem a Finskem. Murmansk je správním střediskem Murmanské oblasti. Žije zde přibližně 267 tis. obyvatel (2023) a je tak největším sídlem za polárním kruhem. Městu se přezdívá Brána Arktidy.^[2]

Murmani nebo Urmani tak Rusové nazývali Nory a Normany. Později se tento název přenesl i na zemi, kde se tito cizinci objevovali buď za účelem obchodu a nebo loupení. Jako Murman bylo nazýváno pobřeží Barentsova moře (nazývaného dříve Murmanské moře), sousední Norsko a také celý poloostrov Kola. Podle této teorie tedy Murmansk znamená „město na Murmanu“

Jiná teorie se domnívá, že Murman vzniklo prostým spojením sámských slov mur - moře a ma - země).^[2]

Murmansk je největší město za severním polárním kruhem (68°58’ s. š.) – roku 2011 zde žilo 307 257 obyvatel.^[3] Vzdálenost od Petrohradu po železnici je 1445 km. Město je důležitým přístavem, jediným ruským v Barentsově moři, který po celý rok nezamrzá, za což vděčí teplému Golfskému proudu. Ještě v březnu 1918 odsud vyplul poslední transport československých legionářů tzv. "Severní cestou" na bojiště do Francie, další již odjížděly po magistrále do Vladivostoku. ^[4]

Město leží v subarktickém podnebném pásu. Průměrné roční srážky jsou poměrně nízké (376 mm), nejdeštivějším měsícem je srpen. Průměrná roční teplota činí 0,1 °C (12,8 °C v červenci, -9,9 °C v lednu).

V roce 1822 navštívil Kolský záliv, kde se dnes rozkládá Murmansk, ruský geograf Fjodor Litke a popsal ji jako zemi s panenskou přírodou, kde jsou jen břízy a smrkové háje.^[5] V 70. letech 19. století se objevily první plány na založení přístavního města za polárním kruhem. V 90. letech 19. století gubernátor Archangelské gubernie Alexandr Platonovič Engelhart aktivně prosazoval myšlenku výstavby železnice na severní část poloostrova Koly. Ale v té době bylo rozhodnuto, že vybudování nových dvou železnic Vologda-Archangelsk (1895-1898) a Perm-Vjatka-Kotlas (1896-1899) pro Archangelskou gubernii postačuje.

V roce 1903 na Mezinárodním rybářském kongresu v Petrohradě vyzval profesor Vsevolod J. Timonov k vybudování ruského rybářského přístavu za polárním kruhem. Toto téma bylo na stejném kongresu předneseno ještě v roce 1908. Ale zatím zůstávalo jen u slov.

V roce 1912 se na Murmanském pobřeží začalo hledat vhodné místo pro založení nového města. Neexistoval jednotný názor, kde město založit. V červnu 1914 dorazil na pobřeží Valerian Ljachnickij, aby vybral vhodná místa pro budoucí přístavy a osady. Na základě jeho výzkumu bylo vybráno místo budoucího města. Toto místo vybral Ljachnickij v prvních měsících první světové války, aby Rusko bylo schopno nepřetržitě dostávat vojenské zásoby od Dohodových spojenců, protože Černé a Baltské moře byly zablokovány nepřítelem.

S plánem na vybudování přístavu bylo nutné urychleně postavit železnici, která by nový přístav napojila na zbytek Ruska. O založení města definitivně rozhodl ruský imperátor Mikuláš II. dne 19. července 1916 a rozhodl se ho pojmenovat po svém rodu Romanov na Murmaně.^[6] Oficiální datum založení je ale až 4. říjen 1916, kdy byl slavnostně položen základní kámen chrámu Svatého Mikuláše - patrona mořeplavců.^[7] Město se stalo posledním založeným městem v Ruské říši. V zimě 1916-1917 zde kotvily spojenecké lodi. Po Únorové revoluci dostalo město svůj současný název - Murmansk.

V roce 1917, po Říjnové revoluci, byl v Murmansku vytvořen dočasný revoluční výbor, v jehož čele stáli bolševici. V souvislosti s uzavřením brestlitevského míru došlo v březnu 1918 ve městě k vylodění Dohodových vojsk - to byl začátek tzv. intervence. V roce 1919 přešla moc v Murmansku na bílé a prozatímní vláda severní oblasti uznala moc admirála Kolčaka. Na podzim 1919 byla Dohodová vojska donucena se z města evakuovat. Dne 21. února 1920 vypuklo v Murmansku protibělogardské povstání a dne 13. března byla s příchodem pravidelných jednotek Rudé armády nastolena definitivně sovětská moc.^[8]

Na počátku dvacátých let 20. století měl Murmansk méně než 2 500 obyvatel a procházel úpadkem. Bylo zde jen několik menších průmyslových podniků a rybářství prakticky nefungovalo. Město tvořily jen dvě nebo tři ulice jednopatrových domů, přeplněné dělnické baráky, neuspořádaný shluk chatrčí a vysloužilé železniční vagony upravené pro bydlení. Město několikrát změnilo svůj statut. V roce 1921 se Murmansk stal centrem stejnojmenné provincie.

Ve druhé polovině dvacátých let určil Sovětský svaz rozvoj severního přístavu za svou základní strategii a město se tak začalo rychle rozvíjet. Na ulicích byly položeny dřevěné chodníky, byly budovány nové jednopatrové a dvoupatrové dřevěné domy. V roce 1927 byla v Murmansku postavena první zděná budova, která se zachovala dodnes.^[9] Od roku 1937 je Murmansk jednou za zásobovacích a opravárenských základen Severní floty. Ve městě se také rozvíjel murmanský přístav pro civilní účely, především pro rybolov. Ve městě vznikl závod na zpracování ryb a na opravu lodí.

V roce 1934 vznikla v Murmansku autobusová doprava. Ve stejné době začal jezdit po železniční trati speciální rychlovlak Polární šipka do Leningradu. Od roku 1938 je Murmansk centrem Murmanské oblasti.

Na začátku Velké vlastenecké války bylo v Murmansku již několik desítek cihlových a kamenných budov a počet obyvatel dosáhl 120 tisíc. Během války byl Murmansk opakovaně napadán ze vzduchu, počínaje 22. červnem 1941. K ochraně města, přístavu a železničního uzlu byla vytvořena brigády murmanské protivzdušné obrany. 150 tisíc německých vojáků rozmístěných v Arktidě mělo od Hitlera rozkaz zmocnit se Murmansku, přes který spojenecké konvoje dovážely suroviny, válečný materiál, zboží a zásoby v rámci programu Zákon o půjčce a pronájmu.^[10] Podle propočtů německého velení měl být Murmansk dobyt za několik dnů.^[11] Dvakrát (v červenci a v září) zahájila německá vojska generální ofenzívu proti Murmansku, ale obě ofenzívy byly odraženy. Na město bylo provedeno 792 náletů a shozeno celkem 185 tisíc bomb.^[12] Mezi sovětskými městy byl více bombardován jen Stalingrad.^[13][14] V důsledku bombardování byly zničeny tři čtvrtiny budov. Nejtěžší bombardování bylo 18. června 1942, kdy bylo na město svrženo asi 12 tisíc zápalných a asi 60 výbušných bomb. Německá letadla shazovala na převážně dřevěné město především zápalné pumy, aby bylo obtížné bojovat s požáry. Celkem bylo během válečných let nad Murmanskem sestřeleno 103 německých letadel.

Dne 7. října 1944 zahájila sovětská vojska Petsamo-Kirkeneskou ofenzívu a tím byla hrozba pro Murmansk odstraněna.

Na konci druhé světové války bylo město téměř úplně vypáleno. Zůstalo pouze přístavní zařízení a centrální část města, která byla tvořena převážně kamennými domy. V listopadu 1945 byl rozhodnutím sovětské vlády Murmansk zařazen mezi patnáct měst země (například spolu s Moskvou, Leningradem a Minskem), jejichž obnova byla prohlášena za prioritu. Na obnovu a rozvoj města bylo přiděleno 100 milionů rublů.^[15] V prvních poválečných letech byly vybudovány průmyslové podniky, kotviště, zařízení sociální infrastruktury a televizní komplex. Město bylo na počátku 50. let 20. století kompletně znovuvybudováno a přestavěno.

Do roku 1952 dosáhl objem obytné plochy v Murmansku předválečné úrovně a do roku 1962 se bytový fond ztrojnásobil. Od roku 1962 se ve městě místo zděných obytných budov začaly stavět panelové domy. K významnému rozšíření města došlo především v 70. letech a začátkem 80. let.

Murmansk je konečnou stanicí Murmanské (Kirovské) železnice z Petrohradu (délka 1445 km; elektrifikovaná, z větší části dvoukolejná), která je hlavní spojnicí s ostatními části Ruska; denně tudy jezdí rychlíky do Petrohradu, Moskvy, Vologdy, sezónně i do dalších destinací. Končí zde také federální silnice M18 „Kola“. V Murmansku se nachází střední a vyšší námořnická škola (Murmanská státní technická univerzita) a několik výzkumných středisek. Z průmyslu je významná stavba lodí, železářský a dřevozpracující průmysl, velký rybný kombinát. Městskou dopravu zajišťují trolejbusy (nejsevernější na světě) a autobusy.

Zdrojem dřívější relativní bohatosti města a jedním z důvodů pestrého národnostního složení byla přítomnost základny ruského námořnictva, která smutně proslula katastrofou jaderné ponorky Kursk v roce 2000. Z části ponorky je dnes památník obětem.

Murmansk, největší město v Arktickém kruhu, se postupně vylidňuje.^[16] Kolaps řízené ekonomiky byl příčinou odchodu části obyvatelstva na jih do teplejších oblastí a za lepšími pracovními příležitostmi. Někteří zamířili do Skandinávie, jiní do Moskvy a Petrohradu. V době těsně před rozpadem SSSR byl Murmansk domovem téměř 500 000 lidí. Přilákala je sem privilegia jako vyšší mzdy, delší dovolená a nižší penzijní věk. Od roku 1990 opustilo město kolem 200 000 lidí, rozčarovaných ztrátou výhod – a zhroucením centrálního městského systému vytápění. V roce 2019 zde žilo 292 000 obyvatel, z nichž 85 % tvoří Rusové, zbytek zejména ruskojazyční Ukrajinci, Bělorusové a další.

V roce 2007 se Murmansk stal výchozím bodem tzv. Arktického mostu, který by měl propojit evropské, asijské a severoamerické trhy.^[17]

V září 2022 bylo rozhodnuto, že v Murmansku bude vybudován nákladní terminál pro překládku potašových hnojiv s kapacitou 5-7 milionů tun ročně vyvážených z Běloruska.^[18]

Na kopci nad Murmanskem ční socha vojáka v notně nadživotní velikosti. Familiárně se mu říká Aljoša. Tuto sochu nechala ruská vláda postavit na památku námořníkům, kteří chránili město a přístav během druhé světové války. Murmansk byl také vyznamenán čestným titulem Město-hrdina.

V přístavu kotví ledoborec Lenin, dnes už na rozdíl od dalších čtyř vyřazen z provozu; slouží k reprezentačním účelům a jako muzeum.

Vždy poslední týden v březnu se v okolí Murmanska koná tradiční Festival Severu. Nedílnou součástí oslav jsou i oblíbené sobí závody a lyžařské maratóny.

V Murmansku sídlí krajská pobočka Všeruské státní televizní a rozhlasové společnosti: stanice Murman.

Po městě je pojmenována pražská ulice Murmanská.^[19]

V roce 2022 měl být zahájen projekt Nový Murmansk, který zahrnuje výstavbu kongresového centra, hotelových a kancelářských komplexů na břehu zátoky Kola, vybavení nábřeží, vybudování Arktického muzea, zóny s restauracemi a kavárnami - to vše o rozloze téměř 38 tis. m². Projekt také zahrnuje rozvoj území námořního přístavu, železničních a autobusových stanic. Pro tyto účely bylo z ruského federálního rozpočtu vyčleněno 5 miliard rublů.^[20][21] Projekt Nový Murmansk má pomoci z chátrajících prostor nevyužívané loděnice vytvořit moderní městský prostor, což má pomoci přilákat do města nové mladé obyvatele.^[22] Začátek projektu se zpozdil kvůli soudním sporům s majiteli zkrachovalých firem v chátrajícím přístavu, kteří jsou proti projektu Nový Murmansk.^[23]

• Valentina Guninová (* 1989) - ruská šachová velmistryně
• Vladimir Nikolajevič Konstanstinov (* 1967) - bývalý ruský profesionální hokejista
• Roman Ljašenko (1979–2003) - ruský hokejový útočník
• Zlata Ogněvič (* 1986) - ukrajinská zpěvačka

Do roku 2022 existovalo partnerství s polským Štětínem, finským Rovaniemi a se švédským Luleå^[24]. Města ukončila spolupráci s Murmanskem v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu.

• Murmanská železniční magistrála
• Trolejbusová doprava v Murmansku

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Murmansk na Wikimedia Commons
• Cestopis z Murmansku Archivováno 31. 5. 2015 na Wayback Machine.