Musée national d'art moderne

Musée national d'art moderne
Americký prezident Barack Obama v muzeu na výstavě Kandinského
Údaje o muzeu
StátFrancieFrancie Francie
MěstoPaříž
Adresa7500 Paris
Založeno1947
Zeměpisné souřadnice48°51′37,89″ s. š., 2°21′7,95″ v. d.
Webové stránky
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Musée national d'art moderne (česky Národní muzeum moderního umění), často označované podle svého sídla jako Centre Pompidou, je francouzské státní muzeum věnované umění 20. a 21. století. Nachází se v Paříži, kde sídlí od roku 1977 v Centre Georges Pompidou. Zde zabírá 4. patro (současné umění) a 5. patro (moderní umění). Muzeum spravuje jednu z největších a nejkvalitnějších světových sbírek moderního umění. Muzeum vlastní bezmála 70 000 uměleckých děl, z nichž je jen asi 900 představeno ve stálé expozici na ploše 14 000 m2. Mnohé exponáty jsou zapůjčeny do dalších muzeí a galerií. Díla zahrnují nejen malby, ale také sochy, plastiky, videoart a filmové umění, design a architekturu. Muzeum pořádá rovněž dočasné výstavy.

V Metách existuje pobočka tohoto muzea zvaná Centre Pompidou-Metz.

Historie

Už 11. dubna 1818 otevřel Ludvík XVIII. v galeriích v Palais du Luxembourg Musée des artistes vivants (Muzeum žijících umělců). Díla vystavených autorů měla posléze přejít do majetku muzea 10 let po jejich smrti. Později bylo přeměněno na Musée du Luxembourg. Jeho počáteční fond byl založen částečně z darů od umělců (Pablo Picasso, Georges Braque, Henri Matisse, Marc Chagall, Constantin Brâncuşi aj.) a soukromých sběratelů (Louise a Michel Leiris, Daniel Cordier) i jednotlivých darů a akvizicemi.

Některé exponáty z toho muzea posléze převzalo nejen muzeum moderního umění, ale též Louvre a Musée de l'Orangerie v Jardin des Tuileries, odkud se přesunuly do sousední Galerie nationale du Jeu de Paume, kde zůstaly do roku 1939.

V roce 1937 byl v Paříži pro světovou výstavu postaven výstavní pavilon Palais de Tokyo a bylo rozhodnuto využít prostor pro muzeum moderního umění. Během druhé světové války byla ovšem díla převezena do bezpečí mimo Paříž.

Po válce byla sbírka rozdělena. Od roku 1947 byla díla 19. století (do roku 1890) vystavena v Jeu de Paume (včetně impresionistů uložených v Louvru), odkud se v roce 1986 přemístila do Musée d'Orsay. Díla 20. století byla přemístěna do Palais de Tokyo, kde 9. června 1947 tehdejší ministr kultury a školství otevřel nové Národní muzeum moderního umění. Muzeum tak bylo rozšířeno a v roce 1977 se stalo součástí kulturního Centra Georges Pompidou.

V roce 1977 se Národní muzeum moderního umění přesunulo do nového Centre Georges Pompidou a v Palais de Tokyo zůstali postimpresionisté narození před rokem 1870. Tato díla byla v 1986 převedena do Musée d'Orsay.

Prix Marcel Duchamp, 2009

Činnost muzea

Muzeum je součástí Centre Georges Pompidou. V roce 1992 bylo k muzeu připojeno Centre de création industrielle (Centrum průmyslového designu). Součástí muzea je i Kandinského knihovna, která se specializuje na umění 20. století a obsahuje asi 200 000 děl. Nabízí studovnu se 76 místy o rozloze 390 m2.[1]

Podle stanov z roku 1992 je posláním muzea spravovat, uchovávat, restaurovat, doplňovat a zpřístupňovat své umělecké sbírky a prohlubovat znalost o umění od počátku 20. století, podporovat současné umění ve všech jeho podobách. Spolupracovat s jinými institucemi. Muzeum ročně zapůjčí na 3000 děl do Centre Pompidou-Metz a muzeí po celém světě.[2]

Sbírky

Sbírky zachycují všechny umělecké směry 20. století.

Období (1905–1960)

Období po roce 1960

A dále množství francouzských i zahraničních umělců z období 1990–2000: Bernd a Hilla Becherovi, Andreas Gursky, Martin Parr, Thomas Ruff, Nan Goldin, David Weiss a Peter Fischli, Wim Delvoye, Gilbert et Georges, Cindy Sherman, Peter Doig, Andy Goldsworthy, Sarah Morris, Glenn Brown, Sean Scully, John Currin, Marlene Dumasová, Ernesto Neto, Tunga, Subodh Gupta, Yan Pei-Ming, Wang Du, Bernard Piffaretti, Bertrand Lavier, Philippe Cognée, Bernard Frize, Pierre Huyghe, Alain Sechas, Xavier Veilhan, Jean-Michel Othoniel, Philippe Ramette, Laurent Grasso, Claude Closky, Michel Blazy, Didier Marcel, Philippe Mayaux aj.

Architektura a design

Po připojení sbírek Centre de création industrielle roku 1992: Otto Wagner, Peter Behrens, Gerrit Rietveld, Marcel Breuer, Pierre Chareau, Le Corbusier, Pierre Jeanneret, Charlotte Perriand, Eileen Gray, Ludwig Mies van der Rohe, René Herbst, Robert Mallet-Stevens, Franco Albini, Alvar Aalto, Marcel Lods, Gio Ponti, Jean Prouvé, Hans Coray, Ray Eames a Charles Eames, Harry Bertoia, Marco Zanuso, Pierre Guariche, Raymond Loewy, Achille Castiglioni, Eero Saarinen, Sori Yanagi, Verner Panton, Arne Jacobsen, Roger Tallon, Pierre Paulin, Olivier Mourgue, Isamu Noguchi, Joe Colombo, Ettore Sottsass, Carlo Bartoli, Shiro Kuramata, Elisabeth Garouste, Mattia Bonetti, Gaetano Pesce, Mario Bellini, Philippe Starck, Martin Szekely, Marc Newson, Erwan Bouroullec, Ron Arad, Aldo Rossi, Norman Foster, Jasper Morrison, Konstantin Grcic, Matali Crasset, Jonathan Ive, Patrick Jouin, Jean Nouvel, Dominique Perrault, Christian de Portzamparc aj.

Součástí sbírek je i věrná rekonstrukce Brâncuşiho ateliéru.[3] Sochařův ateliér získal stát v roce 1956 i s veškerým zařízením, které tvořilo 2571 dokončených a rozpracovaných děl, knihovna se 160 svazky, nábytek a nástroje.[4]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Musée national d'art moderne na francouzské Wikipedii.

  1. ↑ (francouzsky) Kandinského knihovna na stránkách Centre Georges Pompidou Archivováno 21. 2. 2011 na Wayback Machine.
  2. ↑ (francouzsky) Vent de printemps à Beaubourg (Le Figaro)
  3. ↑ (francouzsky) Ateliér na stránkách Centre Georges Pompidou Archivováno 10. 12. 2009 na Wayback Machine.
  4. ↑ (francouzsky) Constantin Brâncuşi na stránkách Centre Georges Pompidou Archivováno 12. 12. 2008 na Wayback Machine.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce