Mykola Rudenko

Mykola Rudenko (Микола Руденко)
Narození	19. prosince 1920 Jurivka, Doněcká gubernie
Úmrtí	1. dubna 2004 (ve věku 83 let) Kyjev
Národnost	ukrajinská
Občanství	Ukrajinská SSR (1920-1922), (1922-1988) → bez státní příslušnosti (1988-1990) → Sovětský svaz (1990-1991) → Ukrajina (1991-2004)
Vzdělání	Národní univerzita Tarase Ševčenka v Kyjevě
Povolání	politický instruktor během druhé světové války, spisovatel, prozaik, básník, rozhlasový redaktor
Zaměstnavatelé	Svaz spisovatelů Ukrajiny, Rádio Svoboda, Hlas Ameriky
Znám jako	Ukrajinská Helsinská skupina (zakladatel a první předseda)
Titul	Hrdina Ukrajiny
Ocenění	Řád vlastenecké války, 1. třída Řád za zásluhy (Ukrajina), 3. třída
Politické strany	Komunistická strana Sovětského svazu, později disent
Choť	Olena Shapovalova, Raisa Rudenko
Děti	synové: Jurij, Oleh, Valerij; dcera: Alyona
Funkce	šéfredaktor
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mykola Danylovyč Rudenko (Мико́ла Дани́лович Руде́нко); 19. prosince 1920, Jurivka, Doněcká gubernie, Ukrajinská SSR - 1. dubna 2004, Kyjev) byl ukrajinský básník, spisovatel, filozof, Sovětský disident, lidskoprávní aktivista a veterán druhé světové války. Byl zakladatelem Ukrajinské helsinské skupiny. Za svou disidentskou činnost byl dvakrát zatčen a odsouzen k celkem 7 letům v pracovním táboře a pěti letům vyhnanství.^[1]

Rudenkovi bylo sedm let, když jeho otec zemřel při důlním neštěstí. Spolu s matkou a dvěma sourozenci se přestěhoval na venkov a pracoval na rodinném hospodářství, dokud nebyli nuceni odevzdat půdu během procesu kolektivizace. Byl traumatizován holodomorem roku 1933 a poznamenal, že mu to zůstalo po celý život.^[2] V osmi letech přišel o zrak v levém oku. Jako dítě začal psát a některé jeho básně publikovaly místní noviny. Za své psaní získal v roce 1939 stipendium na Kyjevské národní univerzitě Tarase Ševčenka. Studoval pouze dva měsíce, než byl povolán do Rudé armády.

Během války Rudenko utrpěl vážná zranění. Dne 4. října 1941 byl u Leningradu v jedné z prvních bitev zraněn vybuchující kulkou, která mu roztříštila kosti pánve a pronikla do páteře. V nemocnici strávil více než rok, ale byl schopen opět chodit. Byl vyznamenán Řádem Rudé hvězdy Velké vlastenecké války 1. třídy, a šesti dalšími medailemi.

V roce 1946 Rudenko opustil armádu, ale na univerzitu se nevrátil. Pokračoval v psaní a v roce 1947 vyšla jeho první sbírka básní. Rudenko byl členem komunistické strany a pracoval jako výkonný sekretář nakladatelství Sovětský spisovatel, v časopisu Dnipro a jako člen stranické buňky na Kyjevské radnici.^[2]

Po vydání své první sbírky Z pochodu v roce 1947 byl přijat do Svazu spisovatelů Ukrajiny. Napsal celou řadu básní a románů, mezi jeho nejznámější patří: Poslední šavle (1959), Kouzelný bumerang (1966), Orlí roklina (1970) a sbírka básní o Holodomoru Kříž z roku 1976.^[2]

Psal také filozofická díla.^[3] V knihách Ekonomické monology (samizdat) a Energie pokroku polemizoval s díly Karla Marxe. V roce 1972 přestala jeho díla v Sovětském svazu vycházet. V době věznění byl přijat jako čestný člen Mezinárodního PEN klubu.^[1]

Rudenko přestal spolupracovat se stranou koncem 40. let. Byl přesvědčen, že destalinizace není řešením a že skutečným problémem je sovětská ideologie, nikoliv Josif Stalin. Rudenko začal na všech úrovních strany podávat petice o nutnosti reforem, v roce 1960 dokonce zaslal dopis Nikitovi Chruščovovi. Byl pod dohledem KGB a začal se stále častěji setkávat s dalšími členy disidentského hnutí. V roce 1974 byl za své názory na marxismus vyloučen z Komunistické strany Ukrajiny a ze Svazu spisovatelů. Přišel o práci a musel přijmout místo nočního hlídače. V 70. letech se začal angažovat v oblasti lidských práv a stal se členem sovětské pobočky Amnesty International.^[1] To vedlo k jeho zatčení 18. dubna 1975 za protisovětskou agitaci a propagandu, ale byl propuštěn na amnestii jako veterán druhé světové války. V roce 1976 byl nucen podstoupit psychiatrické vyšetření.

Dne 9. listopadu 1976 oznámil založení Ukrajinské Helsinské skupiny zahraničním novinářům v moskevském bytě Alexandra Ginsburga, zakladatele ruské Helsinské skupiny, a stal se jejím prvním předsedou. Ve stejný večer KGB zdemolovala jeho byt na předměstí Kyjeva.^[2] Skupina začala zveřejňovat informace o porušování lidských práv na Ukrajině, včetně podrobností o Holodomoru a dalších represích a zvěrstvech.

Dne 5. února 1977 byl spolu s Oleksy Tychym opět zatčen. Soud s ním proběhl mezi 23. červnem a 1. červencem 1977 v Doněcku a byl odsouzen k 7 letům pracovního tábora s přísným režimem a 5 letům vyhnanství za "protisovětskou agitaci a propagandu". V roce 1978 bylo všech jeho 17 děl staženo z oběhu. Rudenko byl nejprve převezen do pracovního tábora v Mordvinsku. Jeho manželka protestovala v květnu 1978 proti jeho uvěznění před Leninovou knihovnou v Moskvě. Byla zatčena a odsouzena na pět let v lágru a pět let vyhnanství a poslána do pracovního tábora Baraševo v Mordvinsku.^[2]

Jako tělesně postižený nebyl zpočátku nucen k práci. Účastnil se však stávek vězňů a později byl nucen pracovat i přes svá zranění z východní fronty.^[2] Dne 5. března 1984 byl odvezen do vesnice Mayma v dnešní Altajské republice, aby si odsloužil vyhnanství. O tři roky později se k němu připojila jeho manželka Raisa Rudenková. Na nátlak veřejnosti byli oba v roce 1987 propuštěni. Jejich rezidence byla zabavena, a tak odjeli do Německa a poté do Spojených států. V USA pracoval pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda a Hlas Ameriky^[2], zároveň pokračoval v práci pro Ukrajinskou Helsinskou skupinu. V roce 1988 byl zbaven Sovětského občanství. V září 1990 se vrátil do Kyjeva, kde mu bylo občanství vráceno a byl plně rehabilitován.

Rudenko za svou práci obdržel různá vyznamenání. V roce 1988 ho Filadelfské vzdělávací a vědecké centrum jmenovalo "Ukrajincem roku" za obranu národních práv ukrajinského lidu a jeho kultury.^[2] V roce 1990 byl zvolen členem Ukrajinské svobodné akademie věd. V roce 1993 byla Rudenkovi udělena Státní cena Tarase Ševčenka za literaturu. V roce 1998 vyšly jeho paměti pod názvem "Найбільше диво - життя" ("Největší zázrak je život: vzpomínky"). Při příležitosti jeho 80. narozenin mu byl udělen titul Hrdina Ukrajiny.^[2]

Sovětský svaz

	Řád rudé hvězdy
	Řád vlastenecké války první třídy

Ukrajina

	Hrdina Ukrajiny
	Řád za zásluhy 3. třídy

• Petro Hryhorenko, My Friend Mykola Rudenko, Index on Censorship, Vol. 8, n. 1, 2016
• International biographical dictionary of dissidents of the countries of Central and Eastern Europe and the former USSR. T. 1. Ukraine. Part 2. - Kharkiv: Kharkiv human rights group; "Human Rights", 2006. s. 627–632.
• Українська Гельсінкська група. До 20-ліття створення.— К.: УРП, 1996. – s. 22, 29-32.
• Lesya Verba, Bohdan Yasen. Hnutí za lidská práva na Ukrajině. Nakladatelství Smoloskyp (1980).
• Carynnyk, Marco. Ukrajina a Helsinské dohody: Horké Helsinky: sovětské porušování lidských práv v letech 1975-1980. Světový kongres svobodných Ukrajinců (1980).
• Subtelny, Orest. Ukrajina: A History University of Toronto Press (2000).
• Swoboda Viktor: "Vítězství v boji proti terorismu". Vývoj filozofie Mykoly Rudenka v jeho poezii // Studia Ucrainica. - 1988. - № 4. - P. 76-84.

Ukrajinská Helsinská skupina

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mykola Rudenko na Wikimedia Commons
• РУДЕНКО Микола Данилович, životopis
• РУДЕНКО МИКОЛА ДАНИЛОВИЧ, ДИСИДЕНТСЬКИЙ РУХ В УКРАЇНІ