Nářečí češtiny

Nářečí češtiny:
1 – česká skupina (podskupiny: 1a – severovýchodočeská, 1b – středočeská, 1c – jihozápadočeská, 1d – českomoravská)
2 – středomoravská skupina
3 – východomoravská skupina
4 – slezská skupina (4a – slezskomoravská podskupina, 4b – slezskopolská podskupina)
5 – nářečně různorodé oblasti (bývalá německojazyčná území)

Nářečí češtiny jsou mluvené formy českého jazyka, omezené na určité oblasti Česka. Jednotlivá nářečí jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají.

Přechod mezi českými a slovenskými nářečími je plynulý, tvoří jazykové kontinuum.

Nářečí českého jazyka se rozdělují do 4 skupin:[1]

Pohraniční území, osídlené před rokem 1945 převážně Němci, je nářečně různorodé. Nuceně vystěhované německé obyvatelstvo bylo nahrazeno českými obyvateli z různých oblastí, případně Slováky. V pohraničních oblastech Čech směřuje vývoj k obecné češtině. Na Moravě a ve Slezsku, kde se stýkali mluvčí až ze tří různých oblastí, k moravské variantě obecné češtiny, jíž ale (na rozdíl od Čech více i v polooficiálních projevech) významně konkuruje spisovná čeština.

Historie

Nářečí češtiny se dělí do skupin zejména podle rozdílů a změn v hláskosloví, které proběhly, případně neproběhly v jednotlivých regionech historických českých zemí. Od 15. století probíhaly v Čechách změny, které především výrazně odlišily češtinu od slovenštiny. Tyto změny však nezasáhly mnohé oblasti Moravy a Slezska. Nářečí na těchto územích se vyvíjela izolovaně. Uchovala si mnohé historické prvky, na druhou stranu se v nich objevily i inovace, které neměly větší územní přesah. V Čechách a na západě Moravy probíhal vývoj nářečí obdobně. Tato nářečí se vyznačují mnohými společnými prvky. Tato skupina vzájemně blízkých nářečí se označuje jako obecná čeština.

Zájem o rozdíly mezi jednotlivými nářečími českého jazyka lze najít v díle Jana Husa na počátku 15. století a zvláště pak v Gramatice české Jana Blahoslava (1571). První odbornou prací je Základové dialektologie československé, vzniklé roku 1864 pod vedením A. V. Šembery s přispěním např. B. Němcové či K. J. Erbena. Česká dialektologie se pak významně rozvíjela od začátku 20. století.

Od poloviny 20. století se vlivem sdělovacích prostředků stírají rozdíly mezi jednotlivými nářečími, vznikají nadnářeční útvary (interdialekty).

Hlavní rysy

NářečíčeskástředomoravskávýchodomoravskáslezskomoravskáSpisovná čeština
ý → ej (→ é)Ano
novej
Ano
nové
Ne
nový
Ne
novy
Ne
nový
ú → ou (→ ó)Ano
vedou
Ano
vedó

Ne (čuhácko) vedú

Ne
vedú
Ne
vedu
Ano
vedou
é → í/ýAno
nový
Ne
nové
Ne
nové
Ne
nove
Ne
nové
Protetické v před o-Ano
vokno; většina území
Ne (protetické h)
hokno; Chodsko[2]
Ne
okno; místy v jihozápadočeské skupině (jen doudlebské nářečí)
Ano
vokno; jižní a jihozápadní Morava
Ne
okno; ostatní území
Ne
okno
Ne
okno
Ne
okno
Rozlišování i ~ yNeNeNe ve slováckých;

Ano ve valašských

AnoNe
Rozlišování l ~ łNe;
Ano sporadicky v jihozápadočeské skupině (např. doudlebské nářečí)[3]
Ne;Ano ve východní oblasti HanéAnoAnoNe
ŘAnoAnoAno;
Ne pouze v podskupině kopaničářského nebo charvátského typu
AnoAno
Opozice délky samohlásekAnoAno i Ne,

délky Ý / Í a Ú / Ů jsou zcela nebo částečně redukované[4]

AnoNeAno
Spodoba znělosti před jedinečnými souhláskami a samohláskamiNe
[kʔoknu]
Ano,
pouze na východě
[goknu]
Ano
[goknu]
Ano
[goknu]
Ne
[kʔoknu]

Reference

  1. Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 393.
  2. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7362
  3. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=1293
  4. MOŠ, Pavel. Jak vlastně mluvili Hanáci? aneb „Hanáčena" není stejná - 1. díl. Prostějovský deník. 2012-04-25. Dostupné online [cit. 2023-09-16]. 

Literatura

  • BULISOVÁ, J., et al. Ottova encyklopedie Česká republika. Svazek 3. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 80-7360-456-6. 
  • KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X. 
  • KOTT, František Štěpán. Dodatky k Bartošovu Dialektickému slovníku moravskému. V Praze: nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1910. 166 stran. Archiv pro lexikografii a dialektologii; číslo 8. Dostupné také online, 1. února 2024.

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Czech dialects.PNG

Dialects of the Czech language:

1 – Bohemian group
1a – North-East Bohemian subgroup
1b – Central Bohemian subgroup
1c – South-West Bohemian subgroup
1d – Bohemia-Moravian subgroup
2 – Central Moravian group
3 – East Moravian group
4 – Silesian group
4a – Silesia-Moravian subgoup
4b – Silesia-Polish subgroup
5 – heterogenous dialect speakers