Nářečí norštiny

Norská nářečí jsou mluvené formy norského jazyka, omezené na určité oblasti Norska. Nářečí mají v Norsku velkou prestiž. Nářeční nebo nářečně zabarvená mluva se často používá v rozhlase, literatuře, divadle apod. Existují literární díla psaná dialektem.

Norská nářečí se dělí do dvou velkých skupin:^[1][2]

• východonorská nářečí (østnorsk), kam patří i skupina nářečí Trøndelagu (trøndsk), a
• západonorská nářečí (vestnorsk), ke kterým náleží i skupina severonorská (nordnorsk).

Některá nářečí jsou vzájemně tak odlišná, že nemusí být pro obyvatele jiných oblastí dobře srozumitelná.

Východonorská nářečí mají následující rysy, kterými se liší od západonorských:

• Pravidlo rovnováhy: Ve dvouslabičných slovech, jejichž první slabika byla ve staré norštině dlouhá, došlo k redukci druhé slabiky, v Trøndelagu zcela zanikla. U slov s historicky krátkou první slabikou k této redukci/zániku nedošlo. Např. v tvarech infinitivu (tzv. „rozštěpený“ infinitiv; viz Hlavní rysy): kaste [-ɘ] < kasta (házet) vs. lesa (číst).
• Tzv. „tlusté l“ [ɽ] – zvláštní hláska, poziční varianta (alofon) /l/, vzniklá z původní skupiny /rð/.

Vymezení oblastí

Mapa norských nářečí      západonorská      severonorská      východonorská      trøndelagská

Západonorská nářečí

• Aust-Agder
• Vest-Agder
• Rogaland
• Sogn og Fjordane
• Møre og Romsdal

Severonorská nářečí

• Nordland
• Troms
• Finnmark

Východonorská nářečí

• Telemark
• Vestfold/Østfold
• Akershus
• Buskerud
• Oppland/Hedmark

Trøndelagská nářečí

• Møre og Romsdal
• Trøndelag

Hlavní rysy

Infinitivní formy

Jedním z hlavních rozlišujících prvků norských nářečí je zakončení infinitivu. Podle toho, zda se užívá jediné zakončení, nebo více zakončení – tzv. rozštěpený infinitiv – se nářečí dělí na východní a západní.

Jediné zakončení (západní nářečí)

• -a, např. å vera, å bita, obvyklé na jihozápadě Norska, včetně oblastí kolem Bergenu a Stavangeru;
• -e, např. å være, å bite, obvyklé v Tromsu, Finnmarku, v oblasti Sogn og Fjordane a Møre og Romsdal, v jižních provinciích a několika dalších oblastech;
• bez koncovky, obvyklé v některých oblastech Nordlandu.

Dvě různá zakončení (východní nářečí)

• rozštěpený infinitiv, končí buď -a, nebo -e, obvyklé ve východním Norsku;
• rozštěpený infinitiv s odpadáním koncovky (nepřízvučného -e), obvyklé v některých oblastech Trøndelagu.

Rozštěpená distribuce koncovek má kořeny ve slabičné délce sloves ve staré severštině. Staroseverská slovesa s krátkou slabikou si zachovala původní koncovky, které byly přízvučné. Slovesa s dlouhou slabikou buď koncovku zcela ztratila, nebo jejich zakončení bylo redukováno na -e.

Dativ

V některých nářečích se dochovaly tvary dativu (3. pádu) – původní germánský systém čtyř pádů byl zredukován na dva (nominativ a genitiv), současná norština vyjadřuje syntaktické vztahy převážně pomocí předložek a slovosledu. Dativ se ještě někdy používá severně od hlavního města Oslo, v Romsdalu a v okolí Trondheimu. Formy dativu se místně značně liší. Dativ se z nářečí postupně vytrácí, používají ho převážně starší generace.

Tlusté L

Dalším důležitým rysem, který odlišuje východonorská nářečí od západonorských, je existence tzv. „tlustého“ l (retroflexního [ɽ]). Tento jev se vyskytuje ve východním Norsku a v přilehlých oblastech Švédska.

Jedná se o poziční variantu (alofon) /l/, která vznikla z původní skupiny /rð/. Později nahradila i původní [l] v některých pozicích, např. sol [su:ɽ] (slunce). V některých nářečích se tímto způsobem vyslovuje koncové -rd, např. bord [bu:ɽ] (stůl).

Palatalizace

V severních oblastech, zahrnujících především trøndelagská a severonorská nářečí, se některé souhlásky vyslovují palatalizovaně („změkčeně“): /nʲ, lʲ, tʲ, dʲ/. V oblasti na jih a jihozápad od Trondheimu se tak vyslovují ve všech pozicích, jinde jen v hlavní (přízvučné) slabice

Výslovnost /r/

Ve většině oblastí Norska se vyslovuje přední /r/, alveolární vibranta (jako v češtině). V oblastech jižního a západního Norska s centry Kristiansandem, Stavangerem a Bergenem se však vyslovuje uvulární („ráčkované“) /R/.

Odpadání -r v neurčitých plurálových formách

V některých oblastech odpadá koncové -r v tvarech množného čísla podstatných jmen bez určitého členu.

• -r na většině území východního Norska, na jihozápadním pobřeží a na územích severně a východně od Stavangeru;
• -r zcela mizí – jižní cíp Norska, pobřeží severně od Bergenu, vnitrozemí u Trondheimu;
• -r mizí pouze v některých slovech – pobřeží okolo Trondheimu, většina území severního Norska;
• -r zůstává v některých slovech a u pravidelných podstatných jmen ženského rodu – jedna pobřežní oblast v Nordlandu.

Měkké souhlásky

Jako „měkké“ souhlásky se v norštině označuje znělá výslovnost /p, t, k/ jako [b, d, g], např. skip [ʃiːb] (loď). Tato výslovnost je typická pro pobřežní pás mezi Stavangerem a Arendalem v jihozápadním Norsku.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Norwegian dialects na anglické Wikipedii.

Literatura

• BERKOV, Valerij Pavlovič. Současné germánské jazyky = Sovremennyje germanskije jazyki. Překlad Renata Blatná. 1. čes. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0268-7. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nářečí norštiny na Wikimedia Commons
• VESTØL, Magne. Dialektområder og dialektkjennetegn [online]. [Oslo?]: Magne Vestøl [cit. 2008-03-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-05. (norsky)