Národní knihovna Kosova

Národní knihovna Kosova
Budova knihovny
Stát	Kosovo Kosovo
Souřadnice	42°39′27,01″ s. š., 21°9′44,16″ v. d.
Další informace
Webové stránky	biblioteka-ks.org
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Národní knihovna Kosova (albánsky Biblioteka Kombëtare e Kosovës, srbsky Народна библиотека Косова/Narodna biblioteka Kosov) se nachází v Prištině, hlavním městě Kosova, a to na ulici Hasana Prishtiny. Představuje hlavní instituci svého typu v zemi. Shromažďuje téměř 1 900 000 dokumentů. Sídlí v budově, která byla postavena ve stylu jugoslávského brutalismu.

Knihovna se měla nacházet v centrální části rozsáhlého univerzitního kampusu^[1], který však podle původního projektu Bashkima Fehmiu nebyl nikdy realizován, a tak je obklopena otevřeným prostorem.

Sama instituce kosovské národní (resp. regionální/oblastní) knihovny vznikla z rozhodnutí skupštiny Kosova v roce 1944 v Prizrenu^[2], a od roku 1946 sídlí v Prištině. Sloužila především pro distribuci knih, které byly vydávány na území centrálního Srbska.^[3]

V roce 1952 byla původní knihovna uzavřena a její fondy si přivlastnila bývalá Knihovna Miladina Popoviće. V roce 1956 byla znovu zřízena, tentokrát v budově za současnou budovou BKUK, která je nyní Galerií umění Kosova.

V roce 1944 vznikla jako Oblastní národní knihovna (srbsky Обласна народна библиотека). Název instituce se v průběhu let měnil. V roce 1956 zněl Knihovní centrum Akademie Kosova a Metochie (srbsky Библиотечки центар АКМО). Od roku 1962 se jednalo o Oblastní národní knihovnu (ve vztahu k autonomní oblasti, tj. srbsky Покрајинска народна библиотека). Jako národní a unierzitní knihovna byla známá od roku 1970, neboť v témže roce byla ustanovena Univerzita v Prištině. V souvislosti s turbuletními politickými změnami k ní byl opět přidán přídavek a Metochie v roce 1990. V roce 1999, v roce války v Kosovu byla pojmenována po Ivu Andrićovi.

V roce 1970 byla administrativně začleněná pod Prištinskou univerzitu.^[4]

Pro rozvoj instituce přispěl svými fondy značný počet kosovskoalbánských intelektuálů a osobností, jako například Esad Mekuli.

Současnou budovu vyprojektoval chorvatský architekt Andrija Mutnjaković. Patří k jeho nejznámějším pracím.^[5] Zvažoval obdobný koncept pojetí knihovny původně pro Sarajevo.^[6] U té stavby nicméně měly být kopule větší a méně podlaží.^[3] V soutěži nicméně neuspěl. Projekt pro Prištinu vznikl přepracováním původního sarajevského. Pro hlavní město Kosova vznikl na základě telefonátu od předsedy předsednictva Svazu komunistů Kosova, který Mutnjakoviće přímo oslovil.^[7] Mutnjaković ve své době nepatřil k prominentním jugoslávským arhchitektům a neměl žádný zrealizovaný velký projekt.^[7] Projekt knihovny byl do jisté míry přizpůsoben projektu univerzitního kampusu, který také počítal s opakujícími se motivy kupolí a rastrovýmu uspořádáním budov v rozčleněných blocích.^[8]

Návrh byl připraven v roce 1971.^[3][9] Stavební práce byly zahájeny ještě tentýž rok^[10] a probíhaly zhruba deset let a realizovala je společnost Ramiz Sadiku.^[7] Slavnostně byla otevřena dne 25. listopadu 1982. Její podoba znepokojovala ve své době srbské nacionalisty, neboť kopule interpretovali jako tradiční albánskou pokrývku hlavy (qeleshe)^[11] a jako symbol albánského nacionalismu v Kosovu. Podle jiné interpretace se zde prolínají architektonické prvky Pećského kláštera a hammamu v Prizrenu^[12], což má naopak symbolizova smíření mezi národy.^[13] Oficiálním názvem stylu byl nový regionalismus.^[11][3], ale který nebyl nikdy dokončen.

Během 90. let 20. století byla budova využívána pro přijetí uprchlíků z Bosny a Hercegoviny, kteří utíkali před válkou.

Technický stav unikátní budovy, která je jedním ze symbolů moderní architektury v Prištině, se zhoršil během války v Kosovu.^[3] Exteriér stavby nebyl tolik poničen^[9], naopak těžké rány utrpěl vnitřek stavby. Knižní fond, ale i interiér stavby byly těžce poškozeny. Jugoslávská armáda využívala budovu jako své velitelské centrum.^[14] Materiály v knihovně byly rozkradeny^[11], vybavení z čítárny zničeno a původní katalog knihovny přemístěn do suterénu. Po skončení války probíhaly celý týden odminovávací práce jednotkami KFOR.

Následně se objevil značný zájem na opravu budovy a její navrácení do původního stavu a poskytování služeb na úrovni, která byla typická do vypuknutí války. Toto bylo uskutečněno za pomoci odborné skupiny, kterou tvořili zástupci UNESCO, OBSE, německé umělecké iniciativy, Reiffeisen banky a dalších. Mezi jedním z dlouhodobých projektů knihovny v 21. století patří digitalizace^[11] jejího fondu. Celkově nejvíce digitalizovanými materiály jsou vzácné knihy (49 %), fotografie (44 %), rukopisy (39 %), monografie (35 %), noty (30 %), noviny (9 %) a mapy (1 %).

V roce 2012 byla z rozhodnutí Hashima Thaçiho pojmenována podle Pjetëra Bogdaniho.^[15] Tento název knihovna používá dosud.^[2]

V 2. dekádě 21. století byla budova knihovny jako symbol jugoslávského brutalismu představena na výstavě Toward a Concrete Utopia Muzea moderního umění v New Yorku.^[5] To vyvolalo zájem o budovu na mezinárodní scéně. Ta následně získala mezinárodní grant pro konzervatorské práce, takže by měla být zachráněna před chátráním a obnovena do původní podoby.^[5][16] Konzervační práce odhalily, že objekt je relativně v dobrém stavu, ačkoliv do něj v některých místech zatéká.^[17] Rovněž poukázaly na nezbytnost výměny celé střechy a osvětlení uvnitř budovy.^[17]

Budova, která měla být ve své době ukázkou moderní architektury, jakou dokázala Jugoslávie nabídnout, však vznikla i s ohledem na kulturní tradice Byzantské říše a Osmanské říše.^[4][11] Jednotlivé pavilony knihovny mají vlastní kupole (celkem jich je 74).^[4][7] Kopule odkazují na tradice islámské i pravoslavné kultury, které byly pro definici Kosova klíčové.^[4] Samu stavbu obepíná dekorativní mříž, která byla vyrobena v závodu v chorvatské Krapině.^[11] Mříž má odkazovat na obdobné, které byly použity např. u Barevné mešity v Tetovu nebo pećského kláštera v Kosovu.^[18] Je z hliníku.^[9][7] Mutnjaković původně zvažoval jiné materiály, ale nakonec byl přemluven a rozhodl se pro hliník. Jednotlivých trojúhelníků je na fasádě téměř sto tisíc.^[7]

Barvy, které se uplatnily v interiéru především, jsou bílá a různé odstíny hnědé, připomínající bronz. Nápadné jsou například mramorové podlahy. Až na kupole, které byly vyrobeny závodem v Hamburku byly všechny použité materiály původem z tehdejší Jugoslávie.^[7] Židle v auditoriu byly vyrobeny v závodu v Uroševaci (Ferizaj).^[7] V interiéru se opět opakuje motiv kruhu ve čtverci (připomínající někdy i obklady v pražském metru). Použit je také symbol ilyrské spirály, který se objevuje v řadě historických materiálů.^[7]

Unikátní budova je v Kosovu jedinčená. Britský deník The Guardian ji označil za jednu z nejošklivějších budov na světě.^[19] S tímto názorem nesouhlasili nicméně kosovští architekti a historici architektury.^[20]

Knihovna má dvě velké čítárny (300 a 100 míst k sezení), posluchárnu se 150 místy a konferenční sál se 75 místy. Budova má čtyři podlaží o ploše 16 500 m²^[21], z toho 13 500 m² užitné plochy. Dvě podzemní podlaží slouží jako depozitář knih, tam se nachází velká část veřejnosti nepřístupných materiálů. Největší posluchárny a místnosti se nacházejí v přízemí a v prvním patře; druhé patro je určené pro specializované prostory.^[22] Horní patra budovy nejsou veřejnosti přístupná a slouží pro vědeckou činnost.

Protože byla budova zasazena do svahu, je rozdělení na patra atypické, stavba je v jedné části rozdělena a jednotlivá poschodí jsou oproti sobě posunutá.

Budova knihovny slouží mimo jiné k výstavám, přednáškám a dalším kulturním aktivitám.

Budova je evidována jako kulturní památka v Kosovu pod ev. č. 3639.

Národní a univerzitní knihovna je odpovědná za koordinaci velkého množství knihoven na území Kosova. Poskytuje informace a tituly pro vysoké školy a vědu a výzkum a přístup k různým sadám dat. Má téměř dva miliony titulů, 382 tisíc z toho jsou knihy, 280 tisíc jsou časopisy, 984 tisí noviny a 241 tisíc další publikace. V letech 2004 až 2009, i přes obtížnou poválečnou situaci, byl fond knihovny rozšířen o 30 000 nových titulů. Národní knihovna Kosova používá tři mezinárodní katalogové standardy. Standard ISNC AACR2 , standard IFLA ISBD a standard MARC 21.

Mety dvou milionů titulů dosáhla knihovna v roce 2013. Do fondu patří i řada starých velmi hodnotných knih, starých novin a časopisů, albánské rukopisy psané v latince, řeckém písmu i arabském písmu. Bohatá je místní sbírka map, fotografií a dalších dokumentů. Nejstarší kniha, kterou knihovna disponuje, je Historia de vita et gestis Scanderbegi Epirotarum sepsaná v latině.

V rámci této knihovny působí i několik menších institucí. Přítomný je zde American Corner^[2], knihovna současného umění, knihovna NATO, hudební knihovna, knihovna pro nevidomé a další. Knihovna je přístupná veřejnosti. Ročně ji navštíví okolo 5000 uživatelů, což z ní činí jednu z nejnavštěvovanějších knihoven na území Kosova.

R. Eppich, Bekim Ramku, Nol Binakaj: The National Library of Kosovo „Pjeter Bogdani“ Rapid Condition Assesment and Documentation

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Народна и универзитетска библиотека „Иво Андрић” na srbské Wikipedii a Biblioteka Kombëtare dhe Universitare e Kosovës na albánské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Národní knihovna Kosova na Wikimedia Commons