Národní soud

(c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Národní soud byl mimořádný trestní a čestný soud zřízený v Československu po skončení druhé světové války na základě jednoho z retribučních dekretů prezidenta republiky.^[1] Sídlil v Praze, v justičním paláci na Pankráci (dnes sídlo vrchního soudu), a příslušela mu agenda trestního soudnictví za činnost proti československému státu v době zvýšeného ohrožení republiky (21. května 1938 – 31. prosince 1946^[2]). Ovšem jen vůči zvláště určeným osobám: protektorátnímu prezidentovi, členům protektorátních vlád, představitelům Vlajky, Kuratoria pro výchovu mládeže, České ligy proti bolševismu, Národní odborové ústředny zaměstnanecké a Svazu zemědělství a lesnictví, také kolaborujícím novinářům a dalším podobně významným veřejně činným osobám. Ostatní případy poválečného retribučního soudnictví vyřizovaly mimořádné lidové soudy v sídlech krajských soudů. Kromě něj působil i samostatný Národní soud v Bratislavě a oběma navíc předcházely národní soudy v Protektorátu Čechy a Morava.

Složení soudu a řízení

Národní soud se skládal z přednosty, jeho dvou náměstků a z dalších soudců. Rozhodoval v sedmičlenných senátech, přičemž jejich předsedové museli být soudci z povolání. Přednostu, náměstky a předsedy senátů jmenoval prezident republiky na návrh vlády, ostatní přísedící (podmínkou nebylo právní vzdělání, ale mělo jít o osvědčené vlastence) vláda na návrh ministra spravedlnosti, který vycházel ze seznamů pořízených zemskými národními výbory v Praze a Brně. Veřejnou žalobu u Národního soudu vykonával národní prokurátor a jeho náměstci, jmenováni byli také vládou na návrh ministra spravedlnosti, kterému byli poté podřízeni.^[1]

Řízení mělo probíhat urychleně, bez řádného vyšetřování, obžalovaný ale měl právo na obhájce, pokud jej nevyužil, byl mu přidělen ex offo. Proti rozhodnutí Národního soudu nebyl přípustný žádný opravný prostředek a pokud byl vynesen trest smrti, musel být vykonán do dvou hodin, přičemž případná žádost o milost neměla odkladný účinek. Soud také mohl rozhodnout o tom, že se poprava vykoná veřejně. Působil ovšem nejen jako trestní soud, ale také jako soud čestný. I když jím souzené osoby nespáchaly žádný trestný čin ve smyslu retribučního soudnictví, ale nechovaly se „jak se slušelo na věrné a statečné občany československé“, mohly být odsouzeny ke ztrátě aktivního i pasivního volebního práva, práva svolávat veřejné shromáždění a účastnit se jich, politicky se organizovat a vydávat, redigovat nebo i jen přispívat do politických časopisů.^[1]

Výsledky činnosti

Původně bylo fungování Národního soudu plánováno pouze na dobu jednoho roku, později bylo prodlouženo zákony č. 149/1946 Sb. a 245/1946 Sb. až do 4. května 1947. Nepůsobil i tak nijak dlouho, protože fakticky byl ustaven až v prosinci 1945 a první hlavní líčení proběhlo 15. ledna 1946. Obžalováno bylo celkem 83 osob, z toho tři ale pouze před čestným soudem. Podle zprávy, kterou po ukončení jeho činnosti v parlamentu přednesl ministr spravedlnosti Drtina, byl trest smrti nakonec uložen v 18 případech a doživotí v sedmi, 15 osob bylo Národním soudem naopak osvobozeno a ve čtyřech případech byla sice vyslovena vina, ale bylo upuštěno od potrestání.^[3]

Nejdůležitější osobou, která mohla stanout před Národním soudem, byl protektorátní prezident Emil Hácha, ten ale zemřel pár dní po svém zatčení, a nejsledovanějším se tak stal proces se členy jednotlivých protektorátních vlád. Ovšem ne se všemi, předseda vlády v letech 1939–1941 Alois Eliáš byl kvůli podpoře odboje popraven Němci, naopak nejznámější kolaborant, ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec spáchal během osvobození sebevraždu a vyslanec protektorátu v Berlíně František Chvalkovský zemřel ještě před koncem války. Obžalován nebyl ani Ladislav Feierabend, který emigroval a účastnil se odboje v zahraničí. Nejpřísněji byl potrestán ministr zemědělství a lesnictví Adolf Hrubý, byl odsouzen na doživotí podobně jako Háchův politický sekretář Josef Kliment, ministr spravedlnosti a předseda třetí vlády Jaroslav Krejčí k těžkému žaláři na 25 let, předseda první vlády Rudolf Beran i ministr národní obrany Jan Syrový na 20 let těžkého žaláře, ministr dopravy Jindřich Kamenický k pětiletému trestu odnětí svobody a předseda poslední vlády Richard Bienert na tři roky. U ministra financí Josefe Kalfuse a ministra vnitra Josefa Ježka byla sice shledána vina, ale bylo upuštěno od potrestání a ministr vnitra Otakar Fischer, ministr dopravy Jiří Havelka, ministr školství a národní osvěty Jan Kapras a ministr veřejných prací Dominik Čipera byli Národním soudem osvobozeni.^[3]

Kromě toho Národní soud rozhodoval o různých významných kolaborantech. K trestu smrti byli z ústředního vedení Vlajky odsouzeni Jan Rys-Rozsévač, Josef Burda, Otakar Polívka a Jaroslav Čermák a z Kuratoria pro výchovu mládeže Karel Mihalíček, František Teuner, Eduard Chalupa a Jan Svoboda (ovšem Eduardu Chalupovi a Janu Svobodovi udělil prezident Beneš milost^[4]). Naproti tomu z činovníků České ligy proti bolševismu byl např. Josef Drachovský potrestán jen osmi měsíci odnětí svobody a Jan Malypetr byl osvobozen. Osvobozen byl také první předseda Národního souručenství Josef Nebeský. Fašisté Radola Gajda a Rudolf Dominik, kteří byli významní spíš před válkou, byli odsouzeni k dvouletému těžkému žaláři. Naopak Jiří Stříbrný byl odsouzen k doživotnímu trestu. Z kolaborujících bývalých československých vojáků byli k trestu smrti odsouzeni generálové Robert Rychtrmoc a František Bartoš a také generál četnictva Oto Bláha. Obžaloba se nevyhnula ani dalším významným veřejným osobnostem, Jan Antonín Baťa byl v nepřítomnosti odsouzen na 15 let odnětí svobody a generální ředitel Škodových závodů Adolf Vamberský k tříletému vězení. Osvobozeni byli např. diplomat Ferdinand Veverka nebo profesor Karel Domin. Retribuce postihla nakonec i aktivistické novináře, trest smrti vyslechli Rudolf Novák, Antonín Jaromil Kožíšek, Alois Kříž, Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Karel Werner a Emanuel Vajtauer, jenž však před spravedlností uprchl.^[3] Z těchto odsouzených novinářů udělil prezident Beneš Jaroslavu Křemenovi milost.^[4]

Další národní soudy

Takový soud ale nebyl v Československu jediným, na Slovensku fungoval samostatný Národní soud. Jeho soudce i žalobce jmenovalo předsednictvo Slovenské národní rady a byl pouze soudem trestním, jinak jeho složení a řízení před ním zhruba odpovídalo pražskému soudu. Soudil zejména slovenského prezidenta, členy slovenských vlád, poslance, členy Státní rady, představitele Hlinkovy gardy a další významné veřejně činné osoby Slovenského státu.^[5] Odsoudil např. k trestu smrti bývalého prezidenta Jozefa Tisa, předsedu vlády Vojtecha Tuku a ministra zahraničních věcí Ferdinanda Ďurčanského. Ministra vnitra Alexandra Macha a ministra národní obrany Ferdinanda Čatloše poslal na 30, resp. pět let do vězení.

Národní soud navíc existoval už dříve v Protektorátu Čechy a Morava, jakožto čestný soud měl provést revize majetku veřejně činných osob, který nabyly za první republiky. Předsedal mu viceprezident Nejvyššího účetního a kontrolního úřadu a přísedící tvořili dva soudci z Nejvyššího soudu a dva z Nejvyššího správního soudu. Zřídilo jej zcela bez právního podkladu již roku 1939 Národní souručenství a v roce 1942 byl prezidentem Háchou jako předsedou Národního souručenství z podnětu K. H. Franka pro naprostou neefektivitu zrušen, neboť za celou dobu neodhalil ani jeden případ korupce.^[6] Téhož roku bylo nicméně vydáno vládní nařízení, kterým se zřizoval další Národní soud, jenž měl pohnat k odpovědnosti české politiky považované za „nepřátele českého národa“.^[7]

Odkazy

Reference

Literatura

• TAUCHEN, Jaromír. Národní soud (1939–1942) [online]. Dostupné online. 

Externí odkazy

• Dílo Dekret o Národním soudu ve Wikizdrojích