Nízkopodlažní autobus

Nízkopodlažní autobus je autobus nebo trolejbus, který nemá žádné schody mezi nástupní hranou nástupiště a podlahou autobusu u jedněch nebo více dveří a bezbariérově přístupný interiér nebo jeho část. Částečně nízkopodlažní autobus může být označován také jako autobus typu low entry (s nízkým přístupem; český ekvivalent není ustálený).

Nízkopodlažní část označuje podlahu autobusu, která je přístupná z chodníku pouze malým schodem způsobeným pouze rozdílem výšky mezi podlahou autobusu a chodníkem. Tím se liší od běžných autobusů s vysokou podlahou (koncepce low-deck, high-deck), vyžadujících překonání jednoho nebo více nástupních schodů pro nástup do interiéru, který je umístěn výše. Nízkopodlažní autobusy zlepšují dostupnost autobusové dopravy pro veřejnost, zejména pro seniory a osoby se zdravotním postižením, včetně těch, kteří používají invalidní vozíky a chodítka.

Koncepce

Nízkopodlažní a nízkopodlažní autobusy

Nízkopodlažní autobusy se obecně dělí na dva hlavní typy: plně nízkopodlažní autobusy s nízkou podlahou po celé délce autobusu a nízkopodlažní autobusy s bezbariérovým přístupem pouze k části interiéru autobusu, často mezi předními a prostředními dveřmi. Legislativně jsou za nízkopodlažní autobusy považována ta vozidla, která mají bez schodů přístupné alespoň jedněmi dveřmi nejméně 35% plochy pro stojící cestující.^[1]

Hlavním důvodem vzniku částečně nízkopodlažních autobusů je snazší umístění hnacího ústrojí a dalšího technického vybavení v části se zvýšenou podlahou části, vedlejším efektem je pohodlnější jízda na rozbitých silnicích.

Autobusy výrobci označují zkratkami LF (low floor) nebo L pro plně nízkopodlažní modely (v případě německých výrobců i NF nebo N na základě německého slova Niederflur, což znamená nízkopodlažní). Někteří výrobci dále používají zkratku LE, (Low Entry) pro vozidla částečně nízkopodlažní, tedy s nízkým vstupem.

Odpružení a hnací ústrojí

Většina výrobců autobusů dosahuje nízké výšky podlahy tím, že vyrábí autobusy s motorem vzadu a pohonem zadních kol s nezávislým zavěšením předních kol, takže není potřeba most nápravy který by musel procházet pod uličkou, nebo se použije snížená přední náprava. Plně nízkopodlažní autobusy v zadní části používají portálové nápravy. Portálové nápravy se běžně používají u terénních automobilů ke zvýšení světlé výšky, zde je však koncept nápravy otočen "vzhůru nohama" a most nápravy je naopak pod osou kol - díky tomu je snížen průchod uličkou mezi koly zadní nápravy.

Umístění motoru se často liší. Některé nízkopodlažní autobusy, včetně Irisbusu Citelis, mají motor napříč v zadní části autobusu za prostorem pro cestující; tato vozidla musí mít úhlový převod. Další výrobci, např. Van Hool zvolili koncepci s motorem uprostřed. Motor je zde umístěn podélně v boční části interiéru mezi přední a zadní nápravou. Stejný koncept využilo Volvo také na svém kloubovém podvozku B9S. Začíná však převládat koncepce, kdy je motor umístěn v zadní části autobusu podélně a to buď pod sedadly a nebo v "motorové věži".

U menších autobusů, jako jsou midibusy, je nízkopodlažnosti dosaženo umístěním předních kol před přední dveře. Příkladem těchto autobusů je Optare Alero a Hino Poncho, nebo vozidla vycházející z užitkových vozů (dodávek). Vozidla vznikající z dodávkových vozů, které mají motor vpředu a pohon zadních kol, mohou také snadno dosáhnout částečné nízkopodlažnosti snížením podlahy v zadním převisu, obejde se to bez zásahu do pohonného řetězce a podvozku.

Nevýhodou nízké podlahy je umístění kol autobusu. V nízkopodlažních autobusech podběhy kol zabírají prostor v interiéru, jehož využitelnost tím omezují. Částečné řešení přináší umístění části sedadel proti směru jízdy. Pro umístění některých komponent je dále nezbytné vytvoření "pódií", na která jsou poté montována sedadla - cestující však musí pro přístup k sedadlu z uličky překonat schod. U některých autobusů jsou tato pódia eliminována na minimum, takže sedadla jsou přístupná bez schodu. Tato vozidla mají často sedadla zavěšena do boku vozidla a tím, že nejsou kotvena do podlahy se usnadňuje úklid. Uspořádání sedadel pro nízkopodlažní autobus proto vyžaduje pečlivý design.^[2] Je také známo, že nízkopodlažní konfigurace má špatné rozložení mrtvého zatížení uvnitř podvozku z důvodu asymetrického umístění komponent hnacího ústrojí mimo střed - zejména motoru a převodovky. Řešením je elektronicky řízené vzduchové odpružení, které kompenzuje náklon.

Interiér

Nízkopodlažní autobusy obvykle mají prostor bez sedadel (nebo se sklopnými sedadly) poblíž některých dveří, který je vyhrazen pro vozíčkáře a mohou zde být přepravovány i chodítka, kočárky a pokud je to povoleno, dokonce i kola. Tato plocha navíc často tvoří důležitou rezervu pro stojící cestující.

Nízkopodlažní autobusy jsou často vybaveny odpružením, které umožňuje funkci kneeling (přikleknutí) - snížení výšky vozidla, které lze použít, pokud autobus stojí. Snížení je často až na běžnou výšku obrubníku. V závislosti na tom, jak blízko u obrubníku je autobus zaparkovaný, a na designu invalidního vozíku to může uživatelům invalidních vozíků umožnit nástup bez pomoci.Pokud vozidlo umožňuje přepravu cestujících na vozíku, musí být také vybaveno nástupní rampou,.která v kombinaci s nízkou podlahou poskytuje téměř úrovňový vstup.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Low-floor bus na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu nízkopodlažní autobus na Wikimedia Commons