Napoleonské Španělsko

Španělské království Royaume d’Espagne Reino de España ←  1808–1813  → vlajka znak
Hymna Marcha Real
Motto Plus Ultra
Geografie Španělské království v roce 1812
Hlavní město	Madrid
Obyvatelstvo
Jazyky	španělština, francouzština
Náboženství	římskokatolické
Státní útvar
Státní zřízení	absolutní monarchie
Mateřská země	Francouzské císařství Francouzské císařství
Měna	real
Závislá území	{{{Podřízené celky}}}
Státní útvary a území
Předcházející Bourbonské Španělsko Následující Španělské království (1810–1873)

Španělské království bylo v krátkém období let 1808–1813 klientelistickým státem Francie s částečnou vojenskou okupací Francouzi a dosazeným Napoleonovým bratrem Josefem Bonapartem na španělský trůn, je proto běžně označováno jako Bonapartské nebo Napoleonské Španělsko. Odpor vůči vnucené francouzské nadvládě ale vedl k válce za nezávislost, která přivedla na trůn již jednou svrženého Ferdinanda VII.

V roce 1807 Ferdinand VII., syn Karla IV., požádal Napoleona o pomoc proti prvnímu ministru Manuelu Godoyovi a francouzská armáda vtrhla do Španělska. Když se to Karel dozvěděl, uprchl s manželkou Marií Luisou i jejím milencem Godoyem do Aranjuezu. Tam však vypuklo lidové povstání, král byl zajat a donucen nechat lidem nenáviděného Godoye zatknout. 18. března roku 1808 byl jeho syn Ferdinand VII. prohlášen španělským králem, ale už v květnu ho Francouzi donutili abdikovat a jeho otec Karel musel abdikovat dokonce opakovaně – tentokrát ale ve prospěch Napoleona, jenž španělský trůn předal svému bratru Josefu Bonapartovi. Vnucená francouzská nadvláda vyvolala odpor v podobě války za nezávislost, která nakonec znovu přivedla na trůn Ferdinanda VII.

Napoleonův bratr Josef Bonaparte byl prohlášen králem Španělska a v červenci 1808 dorazil do Madridu. Španělský národ se ale touto novou, z ciziny dosazenou vládou cítil ponížen. Již před Josefovým příchodem se proti Francouzům rozhořelo celonárodní povstání. Velení vzbouřenců se sice dopustilo některých chyb, nicméně jeho výzvou ke gerilové válce v prosinci 1808 nastal v bojích zásadní zvrat. Útoky guerrilleros vyčerpávaly francouzské okupanty a znemožňovaly jim využít jejich vítězství v otevřených bitvách.

K podpoře povstalců přispěla tažení Britů do Španělska vedených Arthurem Wellesleyem, pozdějším vévodou z Wellingtonu, třebaže Britové byli vždy po určitých dílčích úspěších přinuceni Francouzi k ústupu do Portugalska. V lednu 1810 pronikla francouzská vojska do Andalusie a v srpnu vpadlo 80 000 Francouzů do Portugalska s cílem vyhnat Brity. Porážka povstalců se zdála být neodvratnou, zvláště když se vyšší a majetnější vrstvy obyvatelstva začaly přidávat na stranu bonapartistického krále. Do Cádizu byly svolány cortesy, jež v roce 1812 vypracovaly první moderní, liberální ústavu Španělska. Ta počítala se vznikem konstituční monarchie, v níž by zákonodárná pravomoc náležela cortesům a kromě jiného rušila inkvizici. V Portugalsku se zatím Wellesley úspěšně ubránil francouzským útokům, jejichž dlouhé zásobovací linie byly napadány španělskými povstalci. V lednu 1812 zahájil nové tažení do Španělska a v srpnu vtáhl do Madridu. Pod tlakem francouzských vojsk byl znovu přinucen k ústupu do Portugalska, avšak katastrofa Napoleonova vojska v Rusku měla zásadní dopad na vývoj války na Pyrenejském poloostrově. V červenci 1813 byli Francouzi definitivně poraženi a před vytrvale postupujícím Wellesleyem se stáhli zpět za Pyreneje.