Nathaniel Hawthorne

Nathaniel Hawthorne
Nathaniel Hawthorne, fotografie Mathew Brady, asi 1860–1864
Rodné jméno	Nathaniel Hathorne
Narození	4. července 1804 Salem, Massachusetts USA USA
Úmrtí	19. května 1864 (ve věku 59 let) Plymouth, New Hampshire USA USA
Místo pohřbení	Sleepy Hollow Cemetery
Pseudonym	Monsieur de l’Aubépine
Povolání	romanopisec, spisovatel, diplomat, autor dětské literatury a autor sci-fi
Alma mater	Bowdoinova kolej (do 1825)
Žánr	gotická literatura, povídka, novela a román
Významná díla	Šarlatové písmeno Little Daffydowndilly, and other stories Dům se sedmi štíty A Wonder-Book for Girls and Boys Tales of the White Hills, and sketches … více na Wikidatech
Politická příslušnost	Demokratická strana
Manžel(ka)	Sophia Hawthorne
Děti	Julian Hawthorne Mother Mary Alphonsa
Rodiče	Nathaniel Hathorne[1] a Elizabeth Clarke Hathorne[2]
Příbuzní	Elizabeth Hawthorne (sourozenec) Imogen Hawthorne[2] a Hildegarde Hawthorne (vnoučata)
Podpis
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Plné texty děl na Projektu Gutenberg
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nathaniel Hawthorne [hótθórn] (narozený jako Nathaniel Hathorne, 4. července 1804 Salem, Massachusetts – 19. května 1864 Plymouth, New Hampshire) byl americký romantický spisovatel románů a povídek. Patří mezi klasické autory ranější americké literatury, blízko měl k hnutí transcendentalistů. Patří k nejvýznamnějším autorům, kteří se zabývali otázkami puritanismu a raného anglického osídlování Severní Ameriky. Ve svých textech vycházel ze zevrubného studia historie. Pro jeho prózy je typický důraz na tajuplnou, „gotickou“ a snovou atmosféru, které dával přednost před „nudnou a spořádanou“ realističností.

Většinu života prožil v Nové Anglii ve šťastném manželství, i když dlouho bez finančních prostředků. Přátelil se s některými velkými osobnostmi dobového amerického kulturního a společenského života, jako byli spisovatel Herman Melville, básník Henry Wadsworth Longfellow a prezident Franklin Pierce. Ke konci života působil téměř šest let jako americký konzul v Liverpoolu, v dalších letech pak procestoval Itálii.

Je znám především díky svému nejslavnějšímu románu Šarlatové písmeno, který se věnuje otázkám viny, trestu, společenského odsouzení a pokrytectví – vypráví o nesnadném údělu Hester, která s dcerkou žije v novoanglickém Salemu v 17. století, je puritánskou společností považována za smilnici a musí nosit šarlatové písmeno jako znamení hanby. K dalším významným románům patří Dům se sedmi štíty, tematizující život zchudlé novoanglické aristokracie, a Mramorový faun, jenž zpracovává osud amerických umělců v Itálii. Věnoval se také tvorbě textů pro děti, pro které adaptoval klasické řecké mýty.

Narodil se 4. července 1804 ve staré puritánské rodině v Salemu jako Nathaniel Hathorne – „w“ si do jména připojil až později v životě, když se vrátil k původnímu pravopisu rodiny. Hawthornové se přitom začali zapisovat jako Hathornové již v 16. století, ještě předtím, než bratři William a John Hathornové na počátku 17. století emigrovali z Anglie do Massachusetts. Raní američtí Hathornové se podíleli na pronásledování kvakerů a údajných čarodějnic.^[3]

V 18. století moc rodiny upadla a Hathornové se stávali námořními kapitány a rejdaři, byť stále ještě s vazbami na bohatou společnost obchodníků a podnikatelů. Během americké války za nezávislost se podíleli na válečném úsilí na moři – spisovatelův děd David Hawthorne, velitel lodi Věrný Američan, se stal hrdinou lidové balady, když se roku 1776 proslavil v námořním boji.^[4]

Po vzniku Spojených států amerických se rodina vrátila k obchodním plavbám. Hawthornovu otci se tato volba nicméně stala osudnou, v roce 1808 zahynul cestou do Nizozemské Guyany. Chlapce vychovávala matčina rodina v Salemu, příležitostně také v městečku Raymond v Maine, kde bydlel jeden z Hawthornových strýců. Zde se budoucí spisovatel seznámil s lovem, rybařením a bruslením. Od chlapcových sedmi let jej vychovával Joseph Emerson Worcester u jezera Sebago v New Hampshire. V devíti letech si budoucí spisovatel vážně poranil nohu při hře s míčem; rekonvalescence trvala dva roky, které Hawthorne strávil o samotě s knihami – setkal se s tvorbou Williama Shakespeara, Johna Bunyana, Jamese Thomsona, Edmunda Spensera a dalších klasických autorů.^[5]

V rámci přípravy na studium poslala rodina Hawthorna nazpátek do Salemu, kde pracoval jako tajemník a knihovník u svého strýce Williama Manninga. Sám také psal, redigoval a tiskl noviny nazvané The Spectator, u kterých se pokoušel o nápodobu stylu britských deníků z 18. století. V letech 1821–1824 studoval na Bowdoin College v Maine a brzy se začal zajímat také o soudobou literaturu. Spřátelil se s básníkem Henrym Longfellowem a pozdějším prezidentem Franklinem Piercem. Ještě na Bowdoinu sepsal první sbírku povídek (Seven Tales of My Native Land – „Sedm příběhů z mé rodné země“) a začal pracovat na svém prvním románu, Fanshawe, který pak vydal vlastním nákladem roku 1828 po mnoha odmítnutích ze strany nakladatelů.^[6] Konec 20. let byl přitom spojen se systematickou snahou zajistit vzestup americké literatury – při oslavách 50. výročí revoluce v roce 1826 vystoupil profesor morální filozofie a Hawthornův učitel Thomas Upham s návrhem, aby autoři zpracovávali historické náměty života v pohraničí a indiánských válek. Stoupal také tlak na čistě americkou tematiku, bez vazeb na evropskou tradici, jak to činil jediný do té doby úspěšný americký spisovatel Washington Irving.^[7]

Hawthorne vydával povídky a dětskou literaturu, avšak v nešťastné spolupráci se Samuelem Goodrichem, který mu zajišťoval pouze publikaci v nevýdělečných časopisech a nádeničinu. Chudý a málo úspěšný Hawthorne téměř podlehl sebevražedné depresi; z té ho vyvedl až jeho přítel Horatio Bridge, na jehož radu se Hawthorne rozžehnal s Goodrichem a vydal své texty jako Otřepané příběhy (Twice Told Tales, 1837).^[8] Od roku 1837 přispíval Nathaniel Hawthorne do časopisu United States Magazine and Democratic Review a nadále se snažil literárně prorazit. V roce 1838 se seznámil se sestrami Sophií a Mary Peabodyovými. Zájem věnoval v první řadě sečtělé a umělecky talentované Sophii, se kterou se potají zasnoubil. Další ze sester, Elizabeth Palmer Peabodyová, napsala pro časopis The New Yorker kladnou recenzi na Otřepané příběhy a doporučila autora svým známým v bostonské a concordské společnosti. Úspěch díla vedl k tomu, že se v následujících letech Hawthorne soustředil především na vyprávění o novoanglické historii pro mládež. Mezi lety 1839 a 1841 pracoval v celní správě v Bostonu.^[9]

Od roku 1840 patřil Hawthorne do kruhu transcendentalistů, kde se spřátelil s Thoreauem a Emersonem. Účastnil se dokonce utopického transcendentalistického projektu v Roxbury (Brook Farm Institute of Agriculture and Education), kde se myslitelé pokoušeli o návrat k prostému zemědělskému životu podle křesťanských principů a vymanit se z pasti rozvíjející se společnosti orientované na peníze. V utopickém experimentu setrval necelý rok a své zkušenosti později zúročil v románu Blithedalská romance.^[10]

Dne 9. července 1842 se Nathaniel Hawthorne oženil se Sophií Peabodyovou. Manželství bylo šťastné a vzešly z něj tři děti: Una, Julian a Rose. Rodina žila v městečku Concord, avšak musela se potýkat s chudobou – Hawthorne neměl stálé zaměstnání a musel si vystačit s penězi, které si našetřil dříve v celnické práci. Autor z hrdosti odmítal finanční výpomoc přátel a potají pracoval na románu Šarlatové písmeno. Ten vyšel v březnu roku 1850; první náklad, 2500 kusů, se vyprodal za deset dní. Přestože bylo dílo nadšeně přijato a dobře se prodávalo i nadále, pro obživu Hawthornových to nestačilo, takže rodina musela odejít ze Salemu – od oceánu se přemístili do Berkshirských hor, kde jim zámožná Sophiina přítelkyně Caroline Sturgisová a její manžel nabídli útočiště v městečku Lenox.^[11] Dne 5. srpna 1850 se Hawthorne během výpravy na Monument Mountain u Stockbridge seznámil s Hermanem Melvillem. Spisovatelé si pak dopisovali a Melville věnoval Hawthornovi svůj román Bílá velryba (1851).^[12]

V Lenoxu byl roku 1851 dokončen Dům se sedmi štíty, román laděný oproti Šarlatovému písmenu o něco pozitivněji. V roce 1852 pak vyšla Blithedalská romance. V témže roce Hawthorne pomohl při prezidentské kampani starému příteli Piercovi, který ho později jmenoval konzulem v Liverpoolu. V tomto období se Hawthorne vrátil k tvorbě vzdělávací literatury pro děti a začal pracovat na převyprávění klasických mýtů – jeho Tangelwoodské pověsti (Tangelwood Tales) byly dokončeny 9. března 1853. Na nové místo nastoupil 1. srpna 1853 a v Anglii strávil čtyři roky, přičemž své zkušenosti zaznamenal do podrobných deníkových záznamů a stovek dopisů. Postupně jej však úřední povinnosti a jednání se „surovými kapitány a zvířeckými námořníky“ začínaly zmáhat. V únoru roku 1858 rezignoval a vydal se na cestu po Evropě.^[13]

Rok a čtyři měsíce strávila rodina v Itálii, kterou si Nathaniel Hawthorne idealizoval pod vlivem dobové fascinace (zapříčiněné nikoliv nejméně Childe Haroldovou poutí od lorda Byrona), ale jejíž historii a velké spisovatele důvěrně znal. Itálie Nathaniela Hawthorna okouzlila bohatstvím architektury a umění, ale zklamala množstvím žebráků a chudiny a nečekaným, lezavým chladem v zimě. V průběhu roku a půl procestoval Hawthorne s rodinou většinu významných měst a seznámil se s anglosaskými umělci, kteří v Itálii působili nebo přebývali (Robert Browning, Elizabeth Barrettová-Browningová, William Wetmore Story, C. G. Thompson, Joseph Mozier, George Loring Brown, Maria Louisa Landerová, Harriet Hosmerová, William Cullen Bryant, Fredrika Bremerová). V dubnu 1859 v Římě začal Hawthorne pracovat na románu Mramorový faun, který zachycuje osudy amerických umělců právě v Itálii. Dílo pak vydal v únoru 1860 v Anglii, aby si zajistil britská autorská práva, a o týden později ve Spojených státech amerických. Kniha se stala velmi populární a Američané vyšších vrstev ji užívali jako turistického průvodce na italských cestách.^[14]

Po návratu do USA žila Hawthornova rodina opět v Concordu ve státě Massachusetts. Na jaře roku 1864 spisovatel vážně onemocněl. Společně s bývalým prezidentem Piercem se v květnu vydal na cestu po novoanglickém venkově, aby si připomněl mládí. Zemřel 18. května 1864 ve věku 59 let v Plymouthu v New Hampshire.^[15]

Hawthorne patří mezi klasiky americké literatury a společně s Hermanem Melvillem a E. A. Poem se řadí mezi „temné“ romantiky. Jeho díla vyjadřují silnou skepsi a věnují se hlavně temným stránkám člověka i společnosti. Nemalý zdroj inspirace pro Hawthorna představoval zločin – ve svých dopisech a zápiscích se často vyjadřoval k dobovým kriminálním případům, o kterých se dočetl v tisku, a věnoval se otázkám zločinu, viny, pokrytectví či zkaženosti. Podivná poeticko-fantastická či „gotická“ atmosféra jeho próz je zajišťována evokací tajemné minulosti, ale také nebezpečné divočiny – hlubokých, strašidelných lesů, jejichž návštěva se stává sestupem do pekla a současně příležitostí k duchovnímu přerodu. Hawthorne pracoval také se silou vizuálního zobrazení, když využil konvenční motiv záhadného, strašidelného portrétu a pracoval s dobovými vědeckými či pseudovědeckými vynálezy, jako byla daguerrotypie, fotografie či biomagnetismus.^[16]

Hawthorne hojně využíval alegorie a navazoval na tradici barokní prózy, především pak románu Poutníkova cesta od anglického puritánského kazatele Johna Bunyana. Pokoušel se o vystižení spojnic mezi koloniální minulostí a svou současností. Ty přitom nacházel zejména v oblasti citu (k tomuto stylu prózy, který sám Hawthorne nazýval „alegorie srdce“, patří „Mateřské znaménko“, „Rapacciniho dcera“, „Experiment doktora Heideggera“) a fantazie (přičemž romanticky kladl důraz na roli představivosti při vývoji člověka i společnosti (nejtypičtěji v povídkách „Umělec krásna“, „Slaměnec“). Kromě psaní romancí (románů) se dlouhodobě pokoušel po vzoru Waltera Scotta o vydání provázaného povídkového cyklu, oproti svému vzoru si však kladl nižší cíle a snažil se především o vytváření pověstí obestírajících historické lokality, jako byl například Šibeniční vrch nad Salemem nebo „dolík mezi třemi vrchy“, kde byl později založen Boston.^[17]

Jeho dílo některými rysy připomíná pozdější magický realismus.^[18] Je pokládán za jednoho ze zakladatelů americké fantasy, přičemž stojí na pomezí fantastiky jako literárního modu a fantasy jako pozvolna se rodícího literárního žánru – prostředí americké pragmatické prosperity přitom považoval za nemalou překážku pro psaní romancí, které vyžadují tajemno, přítmí a starobylost.^[19]

K nejvýraznějším Hawthornovým tématům patří také puritanismus a otázky s ním související, zejména v oblasti raného evropského osídlování Massachusetts. Hawthorne pro své práce často využíval reálných historických pramenů a historiografických prací od autorů jako John Wintrop, Caleb H. Snow nebo Joseph Felt. Hawthornovo vyobrazení puritánů (především v Šarlatovém písmenu) ovlivnilo americké vnímání této náboženské skupiny více než kterýkoliv jiný text; jeho díla vykreslují klíčové puritánské koncepty jako predestinaci, myšlenku sociální utopie v rámci oddělené komunity, ale také víru v existenci nadpřirozeného Zla, která pak vedla k čarodějnické panice a procesům, mezi nimiž vyvstává hon na čarodějnice v Salemu. Srovnatelně významnou pozici pro recepci puritanismu má pouze hra Čarodějky ze Salemu od Arthura Millera.^[20]

• Sedm příběhů z mé rodné země (Seven Tales of My Native Land, 1826) – prvotina, povídkový cyklus, který měl připomínat příběhy vycházející z folklórních tradic kolonistů.^[21]
• Fanshawe (Fanshawe, 1828) – román ve stylu Waltera Scotta, vyprávějící příběh lásky a romantického střetávání hrdinů a zloduchů. Kritikové text vnímali spíše negativně, jako plochou romanci, i když již s náznakem některých prvků, jež Hawthorna později proslavily. Negativní přijetí vedlo autora k tomu, že většinu nákladu zničil, a přeživší výtisky proto patří k nejvzácnějším kusům ve sbírkách klasické americké literatury.^[22]
• „Mladý hospodář Brown“ (Young Goodman Brown, 1835) – povídka, která zachycuje úskalí nespoutané obrazotvornosti mladého, nezralého hrdiny, jenž proměňuje poklidný obecní život v čarodějnický obřad.^[23]
• Otřepané příběhy (Twice-told Tales, 1837) – první povídková sbírka. Soubor obsahuje osmnáct textů, přičemž více než dvě desítky dalších Hawthorne s ohledem na předpokládané prudérní čtenáře nezařadil. Henry Wadsworth Longfellow knihu označil za „velmi sladkou“ a cenil si „prostého vykreslení drobného života“.^[24]
• „Mateřské znaménko“ (The Birth-Mark, 1843) – povídka, jež je zároveň polemikou s názory transcendentalistů, k nimž měl Hawthorne na počátku 40. let blízko.^[25]
• Mechy ze staré fary (Mosses from Old Manse, 1846) – povídky, které vznikaly pod vlivem pobytu na Staré faře (Old Manse) u Concordu v prvních letech autorova manželství a toulek přírodou po boku Henryho Davida Thoreaua. Proti starším prózám vykazují větší otevření smyslovosti.^[25]
• Šarlatové písmeno (ve starším překladu Rudé písmeno, The Scarlet Letter, 1850) – nejznámější autorův román, symbolicko-alegorický příběh mladé ženy Hester Prynne o křesťansko-židovském pojetí viny a hříchu. Hester byla poslána manželem z Anglie do Nového světa napřed. Manžel se k ní měl připojit později, cestou však zmizel beze stopy a lidé věřili, že zahynul. Mezitím Hester Prynne, která také věřila, že je vdova, otěhotněla s protestantským duchovním Dimmesdalem. Místní úředníci (děj se odehrává v Bostonu) jí nařídili nosit na oděvu v oblasti živůtku vyšité šarlatové písmeno „A“ jako adulteress (cizoložnice, v českém překladu také „S“ jako smilnice). Poté se usadila v lese na okraji města a pomáhala lidem. Tato její vznešená a ušlechtilá činnost nabyla symbolického významu. Její písmeno „A“ totiž dostalo u některých místních další význam, a sice angel (anděl). V ději vystupuje i její manžel Roger Prynne, který ve skutečnosti nezahynul na moři, nýbrž byl rok v zajetí indiánů. Vydává se za lékaře, za svou manželku se stydí a touží po pomstě. Vystupuje proto pod smyšleným jménem Roger Chillingworth a snaží se Dimmesdalea psychologicky zničit. Kniha je označována za brilantní analýzu skupinové psychologie – rozebírá myšlení společnosti, která věří tomu, čemu věřit chce, a pravdu v její politické dimenzi, jako výslednici „vyjednávání“ mezi mluvčím a posluchačem.^[26]
• Dům se sedmi štíty (The House of the Seven Gables, 1851) – román vyprávějící o vznešené, avšak chudé Hepzibě Pyncheonové, která je nucena otevřít si krámek, aby se mohla postarat o bratra po návratu z vězení. Román ze všech Hawthornových textů nejpečlivěji zachytil sociální a ekonomické prostředí jeho současnosti a tematizoval také otázky technologického a hospodářského vývoje, politické intriky či proměnu společnosti a genderových rolí mužů a žen. Svým tónem posloužil jako „protilék“ po tragičtějším Šarlatovém písmenu.^[27]
• Sněhurka a jiné otřepané příběhy (The Snow-Image, and Other Twice-Told Tales, 1851) – poslední povídková sbírka, obsahuje především starší texty.^[28] Podobně jako v Meších ze staré fary se Hawthorne soustředil na propojování koloniální minulosti a života v 19. století.^[17]
• Blithedaleská romance (The Blithedale Romance, 1852) – román, ve kterém autor zúročil zkušenosti s pobytem na Brook Farm, která fungovala jako pokus o transcendentalistickou utopii. Četné pasáže převzal Hawthorne přímo ze svých zápisníků, ústřední zápletka knihy, spočívající v proměnách vztahů mezi čtveřicí protagonistů (Coverdale, Zenobia, Hollingsworth, Priscilla) nicméně k reálným zážitkům neodkazuje.^[29]
• Kniha divů (A Wonder-Book for Girls and Boys, 1852) – povídky pro děti, adaptace klasických řeckých mýtů. Obsahuje šest převyprávění, tématy jsou medúsa, Midas, Pandóra, zlatá jablka, Filémón a Baukis a pegas. Ve své době byla považována za jeden z nejzdařilejších souborů pro děti.^[30]
• Tangelwoodské pověsti (Tangelwood Tales, 1853) – povídky pro děti, pokračování Knihy divů. Vypravěč jménem Eustace vypráví příběhy o střetnutí Thésea s Mínótaurem, setkání Odyssea a Kirké a příběh o Jásonovi a Argonautech.^[31]
• Mramorový faun (The Marble Faun, 1860) – román inspirovaný pobytem v Itálii a zachycující život amerických umělců působících v Římě. Jedná se o autorovo nejsložitější dílo s alegoricko-symbolickými přesahy, stojící na počátku linie americké literatury postavené na konfrontaci americké a evropské kultury.^[32]

• HILSKÝ, Martin. heslo Hawthorne, Nathaniel. In: Zdeněk Vančura a kol. Slovník spisovatelů : Spojené státy americké. Praha: Odeon, 1979. S. 297–301.
• heslo Hawthorne, Nathaniel. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný. Praha: Jan Otto, 1897. ISBN 80-7185-057-8. Svazek 10. S. 996.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nathaniel Hawthorne na Wikimedia Commons
• Galerie Nathaniel Hawthorne na Wikimedia Commons
• Osoba Nathaniel Hawthorne ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Nathaniel Hawthorne

• Digitalizovaná díla Nathaniela Hawthorna v Národní digitální knihovně.
• HAWTHORNE, Nathaniel. Rudé písmeno. Překlad František Žilka. Praha: Jan Otto, 1904. 295 s. Dostupné online.