Neapolské království

; vlajka	(c) Euryrel, CC BY-SA 4.0; znak
Geografie
Hlavní město	Neapol
Rozloha	cca 85 000 km² (rok 1815)
	Obyvatelstvo
Počet obyvatel	cca 5 000 000 (rok 1805)
Jazyky	italština, neapolština, francouzština
Náboženství	římskokatolické
	Státní útvar
Státní zřízení	absolutní monarchie
Mateřská; země	Francie (její klientelistický stát)
Zánik	Vídeňský kongres
Závislá; území	{{{Podřízené celky}}}
	Státní útvary a území
	Neapolské království (Bourboni)
	Království obojí Sicílie

; vlajka	; znak
	Motto Noxias herbas
Geografie
Hlavní město	Neapol, Caserta
Rozloha	cca 85 000 km² (rok 1800)
	Obyvatelstvo
Počet obyvatel	cca 5 000 000 (rok 1805)
Národnostní složení	Italové, Židé, Arabové, Francouzi, Španělé
Jazyky	neapolština, latina, italština, kastilština, francouzština, řečtina, okcitánština, franko-provensálština, bretonština
Náboženství	římskokatolické (státní), judaistické, ortodoxní, valdenské, islámské
	Státní útvar
Státní zřízení	feudální absolutní monarchie
Mateřská; země	Aragonská koruna (1442–1458); Francouzské království (1501–1504); Španělské impérium (1504–1714); Habsburská monarchie (1714–1735)
Vznik	rozpad království na dvě části (během tzv. sicilských nešpor)
Zánik	spojení se Sicílií do Království obojí Sicílie
Závislá; území	{{{Podřízené celky}}}
	Státní útvary a území
	Sicilské království
	Tarentské knížectví
	Neapolská republika (1647–1648)
	Parthenopská republika
	Republika Senarica
	Neapolská republika (1647–1648)
	Parthenopská republika
	Republika Senarica
	Království obojí Sicílie
	Neapolské království (napoleonská éra)

Neapolské království (latinsky Regnum Neapolitanum, italsky Regno di Napoli), oficiálně Království sicilské (před majákem), bylo historickým státním útvarem na jihu Apeninského poloostrova s hlavním městem Neapolí v letech 1282–1816. Vzniklo po sicilských nešporách rozdělením původního Sicilského království na ostrovní a pevninskou část.

Po celou dobu své existence bylo Sicilské království předmětem bojů mezi Francií a Aragonií resp. Španělskem, jejichž dynastie se střídavě ujímaly vlády nad jihem Itálie. Po dvaceti letech bojů byla roku 1302 uzavřena mírová smlouva, kterým byla uznána samostatnost ostrovního Sicilského království v čele s aragonskou dynastií přejmenované na království Trinacria, v praxi „Království sicilské za (messinským) majákem“, zatím co pevninská část dynastie Anjou, jehož formální název sice byl Sicilské království, v praxi však „Království sicilské před majákem“, ale protože již nemělo pod kontrolou ostrov a jeho hlavním městem byla Neapol, je dnes je výlučně známé jako Neapolské království. Ve středověku patřilo toto království k nejbohatším státům Evropy. Jeho nástupnickým státem se stalo Království obojí Sicílie (1816–1861) po sloučení obou Sicilských království. V roce 1861 byl pak tento stát začleněn do sjednoceného Italského království.

Dějiny

Vznik

Do roku 1282 náleželo území okolo města Neapole k Sicilskému království, vzniklému v roce 1130 za vlády normanské dynastie Hautevillů. Za vlády anjouovské dynastie došlo v roce 1282 na ostrově Sicílie k povstání, zvanému „sicilské nešpory“. Příčinou byl daňový útlak vlády krále, který se neustále pokoušel o další expanzivní politiku, mimo jiné na území obnovené Byzantské říše. Povstání, podpořené financemi byzantského císaře Michala VIII., bylo úspěšné pouze částečně. Království se totiž rozdělilo na dvě části – ostrovní a pevninskou. Zatímco na sicilský trůn usedl aragonský král Petr III., Anjouovcům zůstala část pevninská.

Součást aragonských (španělských) držav

V roce 1442 získal od krále Reného z Anjou (posledního kapetovského krále Neapole) vládu v neapolském království aragonský (a sicilský) král z trastamarské dynastie Alfons V. (zde jako Alfons I. Neapolský), který byl jedním z kandidátů po Reného smrti. Tím byla na krátkou dobu opět spojena pod vládu jednoho panovníka území sicilského (ostrovního) a pevninského neapolského království. V té době také patřily aragonské koruně všechna tři (jiho)italská království – Sicilské, Sardinské i Neapolské. Tento stav ale nevydržel dlouho, jelikož Alfons V. oddělil nárok na Neapolsko pro svého druhorozeného syna Ferdinanda I. Ferranteho, který se po jeho smrti v roce 1458 stal králem. Linie založená Ferdinandem I. vládla Neapolsku až do roku 1500, kdy království obsadil francouzský král Ludvík XII., který ho ale již v roce 1504 musel podstoupit aragonskému králi Ferdinandovi II. (zde jako Ferdinand III. Neapolský) když předchozí král Fridrich I. z neapolské linie zemřel. Tak se opět a nyní již trvale dostalo Neapolské království do svazku zemí Aragonské koruny resp. po smrti Ferdinanda II. do panství španělských králů, kde vydrželo až do válek o španělské dědictví.

Rakouské mezidobí

Tyto války, během kterých proti sobě bojovali Bourbon Filip z Anjou podporovaný Francií a habsburská dynastie a jejich spojenci, vznikly po smrti Karla II., posledního španělského (a také sicilského, neapolského a sardinského) krále z rodu Habsburků. Oběma stranám šlo o to obsadit uprázdněný trůn, jelikož Karel nezanechal dědice. Dědičkou všech zemí španělského impéria se tak stala jeho sestra Marie Tereza resp. její vnuk Filip z Anjou, který se španělským králem nakonec stal jako Filip V. Španělský. Jeho protivník, rakouský Habsburk Karel VI., ale získal na odškodněnou tehdejší Španělské Nizozemí, Neapolsko, Milánsko a Sardínii (roku 1720 vyměněna se Savojskem za Sicílii – takže na 15 let byly Sicílie a Neapolsko opět ovládány společně).

Opět pod Španělskem

Součástí Habsburské říše bylo království jen 22 let. Karel VI. o ně společně se Sicilským královstvím přišel už v roce 1735 během válek o polské dědictví. Během nich totiž obě jihoitalská království dobyl s otcovou pomocí třetí syn španělského krále Filipa V., parmský vévoda z rodu Bourbonů, Karel Bourbonský (budoucí španělský král Karel III.) a stal se tak neapolským králem Karlem VII. (a zároveň sicilským jako Karel VI., navíc byl po otci legitimnějším panovníkem než Habsburk Karel VI.). Neapolsko-sicilským králem byl Karel VII. (VI.) až do roku 1759, kdy se po smrti nevlastního bratra Ferdinanda VI. stal španělským králem jako Karel III. Neapolské a Sicilské království tedy přenechal svému třetímu, tehdy osmiletému synovi, který vládl jako Ferdinand IV. (sicilský král jako Ferdinand III.) Ten také založil neapolsko-sicilskou větev Bourbonů, která vládla oběma královstvím (s přestávkou za vlády Napoleona) až do roku 1860.

Napoleonská éra (1806–1815)

Josef Bonaparte, král neapolský a sicilský, 1808
Joachim Murat, král neapolský a sicilský, asi 1812
Joachim Murat, král neapolský a sicilský

Ferdinand IV. Neapolský (a III. Sicilský) ale neudržel své království po nástupu Napoleona a jeho invazi do Itálie a tak byla v roce 1799 na území neapolského království ustavena tzv. Parthenopská republika, která však neodolala invazi Ferdinandových sil ze Sicílie v tomtéž roce. Roku 1806 ale Napoleon trvale neapolské království obsadil a Ferdinand se opět stáhl na Sicílii (tj. na 9 let nebyly Sicílie a jih Itálie součástí jednoho státu). Vzápětí učinil Napoleon králem Neapolska svého bratra Josefa, který vládl až do roku 1808, kdy byl jmenován králem španělským a na neapolském trůnu ho nahradil švagr Joachim Murat. Murat se snažil Ferdinandovu Sicílii dobýt, ale ta byla chráněna Brity; naopak, ani Brity podporovaný Ferdinand nebyl s to nějak podstatně ohrozit francouzskou vládu nad Neapolskem.

První Napoleonův pád (1814) ještě J. Murat dokázal politicky přežít, když se dohodl s Rakouskem, že ho na trůnu ponechá. Nicméně, jeho vratká pozice ho přiměla znovu se připojit k Napoleonovi po jeho útěku z Elby (1815). Zahájil Neapolskou válku proti Rakousku, ale v operacích v severní Itálii neuspěl a byl nakonec poražen. Ani poslední zoufalý pokus o znovudobytí země po návratu z exilu mu nevyšel.

Znovu v rukou Bourbonů

Vídeňský kongres rozhodl o navrácení Neapolského království zpět do rukou Ferdinanda IV. Ten o rok později formálně spojil obě království do jediného útvaru, který dostal jméno Království obojí Sicílie (jelikož oba původní státní útvary se nazývaly královstvím sicilským).