Nejvyšší číšník

Nejvyšší číšník (latinsky summus pincerna, německy Oberst–Mundschenk, starým pravopisem Obrist-Mundschenk), zpočátku jen číšník (pincerna, pocillator, buticularius, scenco, schenk) patřil k dvorským úřadům (dignitates), které původně měly zabezpečovat hospodářství a chod domácnosti i dvora panovníka. Dalšími dvorskými úřady byl komorník (camerarius), správce knížecích stájí – maršálek (marschalcus, agazo), stolník (dapifer) a mečník (ensifer). Tradici úřadu lze vystopovat na merovejských a karolinských královských dvorech.

V Čechách je doložen v polovině 12. století. Ve Svaté říši římské měl hodnost arcičíšníka (německy Erz-Mundschenk, latinsky Archipincerna) český král.

České království

V Českém knížectví se číšník připomíná od poloviny 12. století (1147) za vlády Vladislava II. (vládl 1140–1172, králem od roku 1158). Původně šlo o péči o vinné sklepy, dozor nad zásobováním dvora nápoji (vínem) a přímou (čestnou) obsluhu knížete (krále) u stolu, později o čestnou hodnost dvorského ceremoniálu. Úřad vykonávali příslušníci rodu Bavorů, Hroznatovců, Vítkovců, Divišoviců, Buziců, Markvarticů. U dvorských úřadů se projevovala tendence k dědičnosti, číšník byl od roku 1337 dědičný v rodě Vartemberků,[1] od 16. listopadu 1627 Slavatů z Chlumu a Košumberka a konečně po jejich vymření od 25. dubna 1716 Czerninů z Chudenic.[2] Po Bílé hoře, pakliže král sídlil v Čechách, byly obvykle úřady královského českého dvora vykonávány už jen při korunovacích.

Nejvyššímu číšníkovi byl podřízen podčíšník neboli podčeší (subpincerna), který přímo obsluhoval při stolování. Během korunovačního obřadu v katedrále nejvyšší číšník nesl pozlacený soudek červeného vína jako připomínku eucharistické oběti, zatímco jeho příručí postříbřený soudek bílého vína.[3] Soudky pak byly položeny na bíle prostřený stolek v presbytáři.[4] Na korunovační hostině nejvyšší číšník podával králi číši, zatímco podčíšník mu víno naléval z konvice.

Seznam nejvyšších číšníků Českého království

Dědičně v rukou Vartenberků

Dědičně v rukou Slavatů

Dědičně v rukou Czerninů z Chudenic

Seznam podčíšníků Českého království

  • 1185 Diviš
  • 1194–1195 Jaroš
  • 1211 Paulík
  • 1222 Holach
  • 1227 Albert
  • 1232 Beneda
  • 1232–1234 Jiljí čili Idík
  • 1233–1234 Sezima
  • 1251 Bedřich
  • 1251–1252 Oldřich Zajíc
  • 1232–1238 Zbraslav z Miletína
  • 1251–1267 Oldřich Zajíc z Valdeka
  • 1261–1277 Oneš z Onšova
  • 1264 Bedřich
  • 1268 Protiven
  • 1308 Albera
  • 1483 Jindřich z Tandorfa[14]

Seznam nejvyšších číšníků Moravského markrabství

  • 1203–1213 Sulislav
  • 1226 Vilém
  • 1228 Miroslav
  • 1233–1237 Lupold
  • 1239–1245 Vilém
  • 1240–1249 Lupold
  • 1253 Volfram
  • 1256 Diviš
  • 1262–1267 Oneš
  • 1268–1272 Nezamysl
  • 1284 Jaroslav ze Šternberka
  • 1303 Protiva z Dúbravice
  • 1327 Oldřich z Kesinku
  • 1334 Oldřich z Kesinku
  • 1381–1382 Čeněk z Rovečné
  • 1384–1385 Heník z Valdštejna
  • 1481 Václav z Boskovic

Seznam podčíšníků Moravského markrabství

Seznam dědičných číšníků ve Svaté říši římské

Český král jako arcičíšník propůjčil úřad dědičného říšského číšníka hrabatům Schenkům z Limpurgu (Schenken von Limpurg) a od roku 1714 hrabatům z Althannu.

Rakouské země

Horní Rakousy

V roce 1848 zastával úřad rod hrabat z Barthů z Barthenheimu.[16]

  • ?–? Rudolf ze Sinzendorfu (1620 Ernstbrunn – 29. 11. 1677)

Dolní Rakousy

V roce 1848 zastával úřad rod hrabat z Hardeggu.[16]

  • ?–? Jan Julius Hardegg[17] (1676–1746)
  • ...
  • ?–? (určitě 1811) Jan Ferdinand Hardegg (18. 4 1773 – 2. 5 1818), syn Jana Františka

Štýrsko

Úřad dědičného zemského číšníka (Erblandmundschenk, Erbschenkenamt) zastávali páni z Landesere, páni a hrabata z Stubenbergu (1322‒1345 často, poté znovu teprve od roku 1361; v letech 1359‒1361 Bedřich z Walsee–Grazu a zároveň s ním Bedřich z Stubenbergu, místo Bedřicha z Walsee († červen/červenec 1362) Cholo z Saldenhofenu († 1374)). K úřadu náležel zemský soud, rybolov a desátek v Kapfenbergu (1443–1848).[18] Dědičný úřad zastávali Stubenbergové i v roce 1848.[16]

  • 1190 Erchenger (I.) z Landesere[18]
  • 1246 a násl. Erchenger (II.) z Landesere[18]
  • ...
  • ?–? Rudolf ze Stubenbergu (1588–1620), úřad zastával v roce 1616 v době korunovace Anny Tyrolské na českou královnu[7]

Korutany

Úřad dědičných číšníků (Oberst-Erblandmundschenk in Kärnten) v Korutanském vévodství zastával šlechtický rod Dietrichsteinů. Jako dědičné léno ho drželi i v roce 1848.[16]

Kraňsko

V roce 1622 získali úřad nejvyššího číšníka v Kraňsku Eggenbergové.[19] Po rodině Eggenbergů v roce 1719 převzali dědičnou hodnost Cobenzlové.[zdroj?] V roce 1848 zastával úřad rod hrabat Coronini z Cronbergu.[16]

Gorice a Gradiška

V roce 1848 nebyl úřad v tomto hrabství obsazen.[16]

Tyrolsko

V roce 1848 zastával úřad rod hrabat ze Spauru.[16]

Salcbursko

V roce 1848 zastával úřad rod hrabat z Küenburgu.[16]

Odkazy

Poznámky

  1. Palacký uvádí Vaňka či Václava z Vartenberka pro roky 1337 a pak 1352–1357, v roce 1343 Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Dle Kasíka jde o omyl/záměnu, Zbyněk Zajíc v té době zastával úřad nejvyššího stolníka.

Reference

  1. NOVOTNÝ, Robert. Dvorská a zemská hierarchie v pozdně středověkých Čechách. In: DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana. Dvory a rezidence ve středověku : sborník příspěvků z kolokvia konaného 18. března 2005 v Historickém ústavu AV ČR ve spolupráci s Ústavem českých dějin FF UK. Praha: Historický ústav AV ČR, 2006. ISBN 80-7286-095-X. S. 145–161, zde 154.
  2. a b BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Praha: Libri, 1994. 420 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 235. 
  3. a b SEKYRKOVÁ, Milada. 7. 9. 1836. Ferdinand V. Poslední pražská korunovace. Praha: Havran, 2004. 192 s. (Dny, které tvořily české dějiny). ISBN 80-86515-37-0. S. 90. Dále jen 7. 9. 1836. Ferdinand V. Poslední pražská korunovace. 
  4. VÁCHA, Štěpán; VESELÁ, Irena; VLNAS, Vít; VOKÁČOVÁ, Petra. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. Praha: Paseka, 2009. 528 s. ISBN 978-80-7432-002-6. S. 194. Dále jen Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. 
  5. a b c d e f g h i j k l m n o p KASÍK, Stanislav. Nejvyšší číšník Království českého v rodě pánů z Vartenberka. In: Heraldická ročenka 1999–2000. Praha: Heraldická společnost v Praze, 2000. Dostupné online. S. 58–71.
  6. PAŘÍZKOVÁ, Kateřina. Pražská korunovace krále Matyáše dne 23. května 1611 ve světle dobových pramenů. Praha, 2012 [cit. 2023-02-07]. 115 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Katedra pomocných věd historických a archivního studia. Vedoucí práce Mlada Holá. s. 89. Dostupné online.
  7. a b KLIČKOVÁ, Barbora. Korunovace císařovny Anny Tyrolské českou královnou v roce 1616. Praha, 2016 [cit. 2023-02-06]. 138 s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin. Vedoucí práce Martin Holý. s. 99. Dostupné online.
  8. VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 731. 
  9. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723, s. 296
  10. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723, s. 203, 210
  11. KOVÁŘ, Matěj. Korunovace císařovny Alžběty, chotí Karla VI., na královnu českou dne 8. září 1723 (dokončení). S. 129–139, zde 133. Sborník historického kroužku [online]. Družstvo Vlasť. Roč. (1904) V., čís. 3, s. 129–139, zde 133. Dostupné online. 
  12. 7. 9. 1836. Ferdinand V. Poslední pražská korunovace, s. 99
  13. Ottův slovník naučný. 6. díl. Praha: J. Otto, 1893. Dostupné online. S. 546. 
  14. MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526). Díl 1: hospodářská základna a královská moc. Praha: Academia, 1992. 344 s. ISBN 80-200-0300-2. S. 326. 
  15. Genealogisches Taschenbuch der deutschen gräflichen Häuser auf das Jahr 1836. Neunter Jahrgang. Gotha: Justus Perthes, 1836. Dostupné online. S. 54–55. (německy) 
  16. a b c d e f g h FRÖLICHSTHAL, Georg. Im Jahr 1848 belehnte Familien [online]. Adler – Heraldisch-Genealogische Gesellschaft Wien, 2017-09-16 [cit. 2020-10-21]. Dostupné online. (DE) [nedostupný zdroj]
  17. KUBISKA, Irene. Der kaiserliche Hof- und Ehrenkalender zu Wien als Quelle für die Hofforschung. Eine Analyse des Hofpersonals in der Epoche Kaiser Karls VI. (1711–1740). Wien, 2009 [cit. 2024-02-13]. 174 s. Diplomová práce. Universität Wien. Vedoucí práce Martin Scheutz. s. 102. Dostupné online. (německy)
  18. a b c Der landständische Adel des Herzogtums Steiermark. [s.l.]: Landesarchiv Steiermark, 2020. 1667 s. Dostupné online. S. 1628. (německy) 
  19. a b ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2001. 344 s. ISBN 80-86493-00-8. S. 81 a 83. 

Literatura

  • BOČEK, Antonín. Přehled Knížat a Markrabat i jiných nejvyšších důstojníků zemských v markrabství moravském. Brno: Jednota národní s. Cyrilla a Methuda, 1850. Dostupné online. 
  • ČAPKA, František. Slovník českých a světových dějin. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s. r. o., 1998. ISBN 80-7204-081-2. S. 76. 
  • HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích : Od počátku státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-709-1. S. 35, 47, 48. 
  • KASÍK, Stanislav. Nejvyšší číšník Království českého v rodě pánů z Vartenberka. In: Heraldická ročenka 1999–2000. Praha: Heraldická společnost v Praze, 2000. S. 58–71.
  • PALACKÝ, František. Dílo Františka Palackého I. Příprava vydání Jaroslav Charvát. Praha: [s.n.], 1941. Dostupné online. Kapitola Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků, s. 321–417. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Blason Bo Bohême.svg
Autor: unknown, Licence: CC BY-SA 4.0