Nejvyšší dveřník

Nejvyšší dveřník nebo také nejvyšší strážce dveřní,^[1] nejvyšší vrátný,^[2] případně nejvyšší strážce vrat^[3] (německy Oberst-Türhüter) byl dvorský úřad, jehož držitel stál u dveří slavnostního a hodovacího sálu a při příchodu nebo odchodu panovníka, případně i dalších členů vládnoucího rodu, otevřel dveře^[1] nebo dal znamení k jejich otevření poklepáním.^[4] Úřad se uplatnil především při korunovacích nebo holdování stavů panovníkovi. Při hostině stál stůl nejvyššího dveřníka poblíž dveří.^[1]

Následující seznamy nemusí být úplné.

Dědičnými říšskými dveřníky (Reichserbkammertürhüter) byla od konce 11. století hrabata z Werthernu.^[5]

• 1086–? Heřman z Werthernu, zvaný Ostražitý^[5]

Dědičný úřad zastávali od korunovace Vladislava II. Jagellonského v roce 1471 Karlové ze Svárova, kteří vymřeli v roce 1740.^[2][6] Od 6. května 1743 držel úřad dědičně rod svobodných pánů Mladotů ze Solopisk.^{[7][8][9][pozn. 1]} Odznakem úřadu byl klíč se zemským znakem.^[9]

V den korunovace českého krále byly před samotným obřadem korunovační klenoty vystaveny ve Svatováclavské kapli katedrály svatého Víta a na čestné stráži u nich stáli kromě dědičného dveřníka také oba strážci koruny a několik dvorních gardistů, které jmenoval nejvyšší purkrabí.^[10][11]

• 1471–? Václav ze Svárova^[6] (kuchmistr Vladislava Jagellonského)
• *
• ?–? Václav Zikmund ze Svárova
  • při korunovaci Karla VI. v roce 1723^[12]
• ?–1740 Jan Josef Karel ze Svárova († 1740)
• 1740–1743 neobsazeno
• 1743 (6. 5.) – 1786 Josef Petr Mladota ze Solopisk († 26. 11. 1786 Vídeň)
  • při korunovaci Marie Terezie v roce 1743^[2]
• 1786–1792 František Mladota ze Solopisk (4. 11. 1743 Praha – 21. 6. 1792 Praha), při korunovaci Leopolda II. v roce 1791^[13]
• ?–? Jan Mladota ze Solopisk, při korunovaci Františka II. v roce 1792^[11]
• ?–? Adam Mladota ze Solopisk, při korunovaci Ferdinanda V. Dobrotivého v roce 1836^[14]

Úřad byl udělován jako (dědičné) léno. Chotkové drželi úřad v Rakouském arcivévodství od poloviny 18. století, hlava rodu nesla titul nejvyšší dveřník, zatímco ostatní členové rodu dveřník.^[1] Titul hlavy rodu tedy zněl nejvyšší dědičný zemský dveřník v Rakouském arcivévodství nad i pod Enží (Oberst-Erbland-Türhüter in Österreich ob und unter der Enns).^{[pozn. 2]}

Dědičný úřad nejvyššího dveřníka (Oberst-Erbland-Türhüter, případně zastarale Obrister Erblandthürhüter) zastávali po dobu 150 let páni z Wechingenu. V roce 1566 vymřeli.^[4] Po nich úřad drželi Schneidpeckové z Schönkirchenu, jejich rod vymřel v roce 1734.^[4] V roce 1765 udělila Marie Terezie dědičný titul polnímu zbrojmistrovi Janu Karlu Chotkovi z Chotkova.^[4]

• 1755–1765 Fridrich Vilém Haugwitz^[4] (11. 12. 1702 Chróstnik, knížectví lehnické – 30. 8. 1765 Miroslavské Knínice)
• 1765 (19. 11.)^[18] – 1787 Jan Karel Chotek z Chotkova^[4] (29. 10. 1704 Praha – 8. 11. 1787 Vídeň)
• 1787–1824 Jan Rudolf Chotek z Chotkova^[19] (17. 5. 1748 Vídeň – 26. 8. 1824 Vídeň)
• 1824–1864 Jindřich Chotek z Chotkova^[20] (26. 5. 1802 Praha – 24. 12. 1864 Praha)
• 1864–1894 Rudolf Chotek z Chotkova^[4] (23. 6. 1832 Praha – 1. 10. 1894 Gaaden)

V roce 1755 udělila Marie Terezie dědičný titul Janu Karlu Chotkovi z Chotkova. Chotkové však nevlastnili v Horních Rakousích žádné statky. Po smrti Rudolfa Chotka v roce 1894 už obnovení lenního patentu nenásledovalo.^[4]

Při holdování hornorakouských stavů arcivévodovi stál nejvyšší dveřník u dveří Rytířského sálu v Linci a při příchodu a odchodu panovníka dával znamení poklepáním klíče na dveře.^[4]

• 1732–1743 František Adam z Pollheim-Wartenburgu^[4]
• 1755 (16. 1.)^[18] – 1787 Jan Karel Chotek z Chotkova^[4] (29. 10. 1704 Praha – 8. 11. 1787 Vídeň)
• 1787–1824 Jan Rudolf Chotek z Chotkova^[21] (17. 5. 1748 Vídeň – 26. 8. 1824 Vídeň)
• 1824–1864 Jindřich Chotek z Chotkova^[20] (26. 5. 1802 Praha – 24. 12. 1864 Praha)
• 1864–1894 Rudolf Chotek z Chotkova^[4] (23. 6. 1832 Praha – 1. 10. 1894 Gaaden)

V Uhrách, resp. v Maďarsku je úřad nejvyššího dveřníka (maďarsky királyi (fő)ajtónállómester, latinsky Janitorum regalium magister) doložen od počátku 11. století do roku 1945.

• 1519–1526 Petr Korláthkeöy^[22]
• 1526–1537 Imrich Országh de Gúth^[22]
• ...
• 1539–1556 Imrich Tharnóczi^[22]
• 1556–1573 Ladislav Bánffy^[22]
• 1574–1576 Jan Balassa^[22]
• 1577–1587 Michal Révai^[22]
• 1587–1598 František Révai^[22]
• 1599–1615 Mikuláš Istvánffy^[22]
• 1615–1617 Ladislav Pethe de Hethes^[22]
• 1618–1625 Melichar Alaghy^[22]
• 1625–1631 Pavel Rákoczi^[22]
• 1631–1643 Štěpán Nyáry de Bedegh^[22]
• 1643–1649 Ladislav Csáky^[22]
• 1649–1650 Gabriel Erdödy^[22]
• 1650–1662 Mikuláš Pálffy^[22]
• 1662–1681 Mikuláš Drasskovich^[22]
• 1681–1690 Štěpán Zichy^[22]
• ...
• 1692–1728 Markus Czobor de Szentmihály^[22]
• 1729–1735 Jiří Esterházy de Galantha^[22]
• 1735–1774 Karel Pállfy^[22]
• ...
• 1777–1799 Leopold Pálffy^[22]
• 1799–1806 Josef Erdödy^[22]
• 1806–1826 Michal Nádasdy^[22]
• 1827–1830 Josef Esterházy de Galantha^[22]
• 1830–1834 Antonín Amade de Várkony^[22]
• 1835–1837 Jan Nepomuk Malonyay de Vicsap^[22]
• 1838–1848 František Zichy^[22]
• ...
• (určitě 1866) František Zichy
• (určitě 1874, 1877, 1880) Jiří Almásy von Zsadány und Török-Szent-Miklós
• ?–1883 (4. 10.) Antonín (Antal) Szapáry von Mura-Szombat (27. 8. 1802 Prešpurk – 4. 10. 1883 Budapešť)
• (určitě 1886, 1890, 1893, 1896) Julius Széchényi z Sárváru a Felsővidéku
• (určitě 1899, 1902, 1905, 1908, 1911, 1915, 1918) Jiří Bánffy z Losoncze

• PLANCK-PLANCKBURG, Karl. Die Landeserbämter und die Erbhuldigungen in Österreich ob der Enns. Linz an der Donau: F. J. Ebenhöch´sche Buchhandlung / Heinrich Korb, 1929. 46 s. Dostupné online. (německy) 

• Dvorský úřad
• Zemský úřad