Neokolonialismus

Neokolonialismus je vliv, kdy mocné, většinou vyspělé země, ovládají prostřednictvím své politické moci a ekonomické síly rozvojové země. Ty mohly být v minulosti skutečně jejich koloniemi. Neokolonialismem se ale může vyznačovat i vztah dvou států (nebo sdružení států), které nemají žádné koloniální vazby z minulosti. Tímto tématem se v obecnější rovině zabývá rovněž teorie závislosti.

Pojem neokolonialismus vznikl v období dekolonizace v polovině 20. století^[1], kdy velká většina zejména afrických a asijských kolonií získala nezávislost. Dekolonizace se dotkla zejména největších koloniálních velmocí toho období Spojeného království a Francie, v menší míře Belgie, Portugalska nebo Nizozemí. Samostatnost získala v roce 1960 většina států Afriky, tento rok je nazýván Rokem Afriky.^[2] V Asii získaly nezávislost například Jižní a Severní Vietnam (Francie), Malajsie (Británie), Kuvajt (Británie), Katar (Británie) nebo Spojené arabské emiráty (Británie).

Poprvé se pojem neokolonialismus objevil v Oxfordském slovníku v roce 1961, kde byl definován jako nejnebezpečnější forma kolonialismu.^[1] Pojem neokolonialismus se ale stal frekventovaným, což vedlo k rozšíření jeho původního významu. Obecně se jedná o pokračování kolonialismu, ale už ne formou přímé nadvlády, ale především pomocí politické a ekonomické kontroly.

Je ale nutné odlišovat, zda jde o logickou ekonomickou provázanost zemí způsobenou globalizací, nebo se jedná o prosazování vlastních ekonomických zájmů mocností ve vztahu k ekonomicky slabším státům.

Kontrola může probíhat i prostřednictvím vládnoucí elity. Klíčoví představitelé státu se mohou podřizovat rozhodnutí své bývalé koloniální mocnosti, protože to považují za výhodné pro sebe a někdy i pro stát. Velmi často jsou ale osobní zájmy vládnoucích elit nadřazeny celospolečenskému zájmu a prosperitě státu.^[3]

Formálně jsou bývalé kolonizované státy dnes nezávislé. Reálně ale může zůstávat jejich ekonomický a politický systém úzce kontrolován.^[4] Kontrola může mít podobu ekonomické, politické, kulturní nebo vojenské závislosti.^[5][6] Neokolonialismus se zpravidla orientuje spíše na politicko-ekonomický kontext, než na kontext politicko-kulturní.^[3]

Neokolonialismem může být i významná přítomnost zahraničního kapitálu nebo globálně významného investora, který využívá levnou pracovní sílu rozvojové země. Daná země je poté závislá na rozhodnutí investora v zemi setrvat či odejít, kdy odchod může znamenat nárůst nezaměstnanosti apod. Tomuto druhu ekonomického neokolonialismu může předcházet poskytování půjček Mezinárodním měnovým fondem.^[7] Ty mohou být různě podmiňované, včetně podmínky liberalizace trhu, která umožní vstup zahraničním investorům do země, kteří často smetou místní slabou konkurenci, a jejich prostřednictvím plyne většina zisků mimo rozvojovou zemi.^[4]

Neokolonialismem je i závislost plynoucí z Dohody z Lomé^[8] z roku 1975 mezi EU a státy Afriky, Karibiku a Pacifiku (AKT), převážně bývalými koloniemi. Dohoda byla v roce 2000 nahrazena Dohodou z Cotonou a v roce 2023 i tato nahrazena Novou dohodou o partnerství mezi EU a OAKTS^[9] (Organizace afrických, karibských a tichomořských států - formalizace skupiny AKT). Dohody umožňovaly těmto státům bezcelní dovoz do EU pouze primárních komodit, tzn. produktů s žádnou nebo minimální přidanou hodnotou. Státy tak exportovaly primární komodity (ropu, uran, zlato apod.), přesto se ale ekonomicky nerozvíjely a nebohatly.^[2]

Současná klimatická změna a opatření proti ní jsou některými považovány za klimatický kolonialismus,^[10] neokolonialismus^[11] nebo ekoimperialismus.^[12] Environmentalismus pak může také sloužit ke kontrole a řízení rozvojového světa.^[13] Rozvojové země se brání vysokým platbám na boj proti klimatické změně a požadují, aby platby poskytovaly bohatší vyspělé země.^[14][15] Případně se některé státy se obracejí na Čínu nebo státy Perského zálivu, aby se podílely na financování, což však naráží na odpor.^[16] Tyto země jsou ekonomicky vyspělé, jsou ale stále formálně řazeny mezi rozvojové země. Tento stav se ale snaží udržet, protože jim umožňuje vyhnout se povinnostem a platbám bohatších států.^[16]

Vyvážení odpadu do těchto zemí je také nazýváno toxickým kolonialismem („toxic waste colonialism“).^[17]

Přestože země Sahelu a některé okolní státy jsou od Roku Afriky státy nezávislými, byly všechny koloniemi, převážně francouzskými. Ta v nich měla významný vliv ještě ve 20. letech 21. století^[2][18] a byly tam přítomny její vojenské jednotky.^[19]

V roce 2013 v rámci Operace Serval^[20] Francie intervenovala v Republice Mali, kdy v konfliktu s protivládními silami podpořila Francii loajální vládu.^[21] V sousedním Nigeru těžila francouzská společnost Areva uran a francouzské jednotky tak byly preventivně rozmístěny i v této zemi. V roce 2014 následovala Operace Barkhane s interferencí a rozmístěním jednotek v Čadu. Zasahování do vnitřních záležitostí těchto států, způsobovalo vzestup společenského napět v oblasti. V zemích Sahelu mají navíc bezpečnostní problémy tendenci se rychle přelévat mezi jednotlivými zeměmi.^[21] V bývalých francouzských koloniích se (zejména mezi mladou populací) rozrostla nenávist vůči Francii a její politice.^[20] Výhrady měly buď historický charakter (koloniální minulost) nebo se týkaly současnosti a uvedeného zasahování.

Od roku 2019 se udály v těchto zemích velmi podobné scénáře. Vojenské převraty odstranily hlavu státu loajální Francii^[22][18] a donutily francouzské^[23][22][4], ale i jiné (zejména americké)^[24][25] jednotky ze země odejít. Jednalo se o dominový efekt, kdy v průběhu několika let vojenské převraty svrhly režimy v sedmi afrických zemích. Jeden z posledních změnil vládu v Gabonu v červenci 2023. Velitelé bezpečnostních složek oznámili svržení prezidenta Ali Bonga, rozpuštění státních institucí a uzavření hranic.^[22] Gabon se tak stal po Guineji, Mali, Súdánu, Čadu, Burkině Faso a Nigeru dalším státem, kde od roku 2019 převzala moc armáda.^[22]

Pro Francii, ale i EU, byla významná zejména ztráta kontroly nad obchodem Nigeru po převratu v červenci 2023^[26], kdy byl sesazen Francii loajální prezident Mohamed Bazoum. Niger byl jedním z největších exportérů uranu na světě a čtvrtina uranu dováženého do EU pocházela právě z Nigeru. Samotný stát měl ale v těžařské společnosti jen malý podíl a v zemi zůstávalo z exportu uranu jen 5,5% jeho tržní ceny. Francie si tak dlouhodobě zajišťovala levné palivo pro své jaderné elektrárny.^[27][4] Po převratu zastavil Niger i vývoz zlata.^[28] Zemi byly následně donuceny opustit všechny jednotky francouzské a americké armády.^[23][24] Jelikož nebyla vyloučena možnost, že Francie v Nigeru vojenský zasáhne^[29] uzavřely Niger, Burkina Faso a Mali obrannou smlouvu. Invaze jakékoliv cizí armády do některého z těchto států by znamenala mobilizaci a vstup do války všech třech zemí.^[30][31]

Bývalé kolonie patří k nejchudším státům světa s nízkým indexem lidského rozvoje. Jsou si ale vědomy, že pro prosperitu a sociální smír v zemi, potřebují rozvíjet zahraniční obchod.^[32] Paradoxně se tak přiklánějí k jiným silným státům. Motivem je i hledání vojenské ochrany před svou bývalou koloniální mocností.^[33] Významný vliv v těchto státech tak získávají jiné mocnosti a to zejména Ruská federace^{[33][34][35][25][36]} a Čína.^{[37][38][39][32]}

• JOHNSTON, R., GREGORY, D., SMITH, D. M. (1994): The dictionary of human geography, Blackwell., Oxford, 958 s.

• Extraktivismus
• Imperialismus
• John Perkins
• Kolonialismus
• Postkolonialismus
• Teorie závislosti
• Výlučná ekonomická zóna