Nesporné řízení
Nesporné řízení je vedle řízení sporného druhou základní formou občanského soudního řízení. Jeho podstatným znakem je, že proti sobě nestojí žalobce a žalovaný, ale okruh účastníků řízení závisí na druhu řízení a může být značně různorodý. Soud tu nemá roli pouhého rozhodce jako v řízení sporném, ale musí být sám aktivní a jednat tak, aby bylo dosaženo účelu řízení a byl naplněn veřejný zájem.
Zásady
V nesporném řízení se uplatňují zčásti odlišné zásady řízení, než jsou zásady typické pro řízení sporné:
- Zásada oficiality (oproti zásadě dispositivní) znamená, že soud jedná z úřední povinnosti. Řízení musí zahájit i bez návrhu, jestliže se hodnověrně dozví, že vznikla jeho potřeba. „Pánem sporu“ (lat. dominus litis) není žádný z účastníků, ale soud musí v řízení pokračovat, dokud není dosaženo jeho účelu (např. souladu zápisu v obchodním rejstříku se skutečným stavem).
- Zásada vyšetřovací (také vyhledávací neboli zásada inkviziční, oproti zásadě projednací) znamená, že soud může provádět takové důkazy, které uzná za potřebné. Není při tom vázán návrhy účastníků.
- Zásada materiální pravdy (oproti zásadě formální pravdy) znamená, že soud se musí snažit o přesné a úplné zjištění skutkového stavu. Nesmí se spokojit s tvrzeními účastníků, byť by i byla shodná.
Druhy řízení
Typickým příkladem nesporného řízení je řízení o pozůstalosti, řízení o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, řízení o soudní úschově, o umoření listiny, o prohlášení za mrtvého nebo řízení ve věcech obchodního rejstříku.
Nesporná řízení jsou s účinností od 1. ledna 2014 upravena převážně v zákoně o zvláštních řízeních soudních (č. 292/2013 Sb.).
Související články
Externí odkazy
Encyklopedické heslo Nesporné řízení soudní v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
