Netunice (tvrz)
| Netunice | |
|---|---|
 | |
| Základní informace | |
| Sloh | gotický, barokní |
| Výstavba | 16. století |
| Přestavba | 1780 |
| Poloha | |
| Adresa | Netunice,  Česko |
| Souřadnice | 49°37′9,39″ s. š., 13°25′37,48″ v. d. |
  Netunice | |
| Další informace | |
| Rejstříkové číslo památky | 31913/4-395 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Netunice jsou tvrz ve stejnojmenné obci v okrese Plzeň-jih. Byla postavena neznámým stavebníkem nejspíše během šestnáctého století a jako panské sídlo sloužila až do poslední čtvrtiny sedmnáctého století. Poté tvrz chátrala a v roce 1780 byla přestavěna na barokní sýpku.[1] Budova tvrze je chráněná jako kulturní památka ČR.[2]
Historie
Panské sídlo v Netunicích existovalo snad již na konci dvanáctého století, kdy byl v letech 1192–1193 připomínán Jan z Netunic. Dochovaná tvrz byla vybudována neznámým stavebníkem nejspíše někdy po roce 1500, ale první písemná zmínka o ní pochází až z roku 1548,[3] kdy si ji bratři Jan a Hynek Netuničtí z Nebílov nechali zapsat do desk zemských i s poplužním dvorem a celou vesnicí, které zdědili po svém otci Jaroslavu Netunickém z Nebílov. Po Janově smrti se jediným vlastníkem stal Hynek Netunický, který panství odkázal manželce Markétě z Doupova a zároveň jí přiznal dluh ve výši 625 kop míšeňských grošů. Panství posléze zdědila Hynkova sestra Dorota z Nebílov, zatímco Markétiny pohledávky byly vyplaceny. Dorota z Nebílov zemřela roku 1575 a pochována byla v prusínském kostele svatého Jakuba.[4]
Písemné prameny o dalších majitelích se zachovaly až z konce šestnáctého století, kdy byl vlastníkem statku Josef Úlický z Plešnic. Jeho tři synové se rozdělili o rodový majetek tvořený Netunicemi, Úlicemi a Plešnicemi. Netunice získal Apolon Ladislav Úlický z Plešnic, který se roku 1615 psal „seděním na Netunicích“.[4] Apolon Ladislav zemřel koncem dvacátých let sedmnáctého století. Vdova Anna Apoléna panství roku 1630 prodala Petrovi z Hartenberka,[3] který v Netunicích žil do své smrti v roce 1634. Tvrz zdědil syn Jan z Hartenberka, který ji roku 1643 prodal se dvorem, vsí a podacím právem k prusínskému kostelu Mikuláši Mirabellovi z Treuhofu, plzeňskému měšťanovi a radnímu.[4]
Mikuláš Mirabella zůstal vlastníkem panství do roku 1666, kdy je prodal Janu Jindřichu Šeflingerovi z Röhrsdorfu a jeho manželce Dorotě Benigně. Manželé se špatným hospodařením zadlužili tak, že nedokázali splácet kupní cenu,[4] a roku 1670 se Mikuláš Mirabella stal opět úředním držitelem statku. Ten byl o dva roky nařízením soudu prodán Janu Bedřichu Vinklerovi z Heimfeldu. Dalším majitelem se stal svobodný pán Arnold Alois Engel z Engelflussu, který Netunice připojil k nebílovskému panství. Definitivně se Netunice staly součástí nebílovského panství až po roce 1685, kdy je získal hrabě Jan Jindřich z Kokořova.[3] Opuštěná tvrz začala chátrat a roku 1780 byla upravena na sýpku.[4] Od roku 1948 ji využívalo jednotné zemědělské družstvo, které budovu neudržovalo. Údržba neprobíhala ani po roce 1989, kdy ji získali potomci původních vlastníků, a tvrz se dostala do velmi špatného stavu. Zničeny byly omítky a zatékající voda poškodila stropy i obvodové zdivo.[3]
Stavební podoba
Polohu případného sídla ze dvanáctého století ani mladší tvrze z přelomu čtrnáctého a patnáctého století neznáme,[3] i když podle Památkového katalogu gotické jádro budovy stálo již v roce 1427.[5]
Původní budova tvrze byla trojkřídlá, ale jižní křídlo bylo nejpozději na počátku devatenáctého století zbořeno, takže půdorys dochované stavby má tvar písmena L.[5] Z omítek se dochoval jen malý fragment se sgrafitovými psaníčky na západní straně. Do interiéru se vstupovalo z průjezdu v současném jižním křídle. Tento vstup byl po přestavbě na sýpku zrušen a nový zřízen v západní zdi.[3] Vcházelo se do něj po vnějším schodišti, které bylo zanedbáním údržby těžce poškozeno.[5] V přízemí se dochovaly tři místnosti zaklenuté valenými klenbami s výsečemi, zatímco v prvním patře byly všechny příčky zbourány. Při přestavbě byla také zazděna nebo zmenšena okna s kamennými ostěními.[3]
Odkazy
Reference
- ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Západní Čechy. Příprava vydání Miloslav Bělohlávek. Svazek IV. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. Kapitola Netunice – tvrz, s. 231.
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2018-01-31]. Identifikátor záznamu 143460 : Tvrz. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].
- ↑ a b c d e f g ÚLOVEC, Jiří. Ohrožené hrady, zámky a tvrze Čech. N–Ž. Díl 2. Praha: Libri, 2005. 768 s. ISBN 80-7277-208-2. Kapitola Netunice, s. 55–61.
- ↑ a b c d e SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Plzeňsko a Loketsko. Svazek XIII. Praha: Jiří Čížek – ViGo agency, 2000. 250 s. Kapitola Tvrze v okolí šťáhlavském, s. 86–87.
- ↑ a b c Tvrz [online]. Národní památkový ústav [cit. 2018-01-31]. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Netunice na Wikimedia Commons
Média použitá na této stránce
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Autor: derivative work Виктор_В, Licence: CC BY-SA 3.0
Relief map of the Czech Republic
Autor: Sovicka169, Licence: CC BY-SA 4.0
Předmětem tohoto obrázku je kulturní památka České republiky evidovaná
v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem: