Nicolás Maduro

Nicolás Maduro
62. prezident Venezuely
Úřadující
Ve funkci od: 8. března 2013 Ve sporu s Juanem Guaidó od 10. 1. 2019 do 5. 1. 2023
Předchůdce	Hugo Chávez
Viceprezident Venezuely
Ve funkci: 13. října 2012 – 8. března 2013
Prezident	Hugo Chávez
Předchůdce	Elías Jaua
Nástupce	Jorge Arreaza
Ministr zahraničních věcí
Ve funkci: 9. srpna 2006 – 15. ledna 2013
30. generální tajemník Hnutí nezúčastněných zemí
Úřadující
Ve funkci od: 17. září 2016
Stranická příslušnost
Členství	Sjednocená socialistická strana Venezuely
Narození	23. listopadu 1962 (61 let) Caracas
Choť	Cilia Flores (od 2013)
Partner(ka)	Cilia Flores (Desetiletí od 1990 – 2013)
Děti	Nicolás Maduro Guerra
Profese	diplomat, politik, odborář a řidič autobusu
Náboženství	katolická církev
Ocenění	Corrupt Person of the Year (2016) Řád Augusta Césara Sandina Leninův řád Řád osvoboditele generála San Martína Řád Josého Martího … více na Wikidatech
Podpis
Webová stránka	www.nicolasmaduro.org.ve
Commons	Nicolás Maduro
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nicolás Maduro Moros (* 23. listopadu 1962 Caracas) je venezuelský politik, který se 8. března 2013 po smrti prezidenta Cháveze stal prozatímním a posléze řádně zvoleným prezidentem.

Původně pracoval jako řidič autobusu, poté se stal odborovým předákem. V politice je od roku 1999 – nejdříve jako poslanec, pak předseda parlamentu, ministr zahraničních věcí a nakonec jako viceprezident.^[1]

Někdejší viceprezident složil přísahu na mimořádném zasedání Národního shromáždění v Caracasu; opozice však schůzi bojkotovala. Prezidentem se stal na základě faktu, že zesnulý Hugo Chávez nepřísahal k 4. prezidentskému období, a proto z právního hlediska byla doba jeho smrti považována stále za 3. prezidentské období. V případě, že prezident zemře, nebo odstoupí během posledních dvou let svého mandátu, pozici prezidenta přejímá viceprezident, a to do svolání legitimních voleb. Po složení prezidentské přísahy oznámil, že požádal o okamžité vyhlášení prezidentských voleb. Ty se podle ústavy mají uskutečnit do 30 dnů po prezidentově smrti.^[2]

Maduro kandidoval v následných prezidentských volbách, konaných 14. dubna 2013. Socialisté chtěli využít odkazu masově oblíbeného Cháveze, který Madura v posledním veřejném vystoupení označil za svého nástupce.^[2] Na jeho stranu se navíc po Chávezově smrti postavila armáda, které ústava zakazuje hrát jakoukoli roli v politice.^[2] Maduro nakonec vyhrál velice těsně, získal 50,66 %. Jeho protivník Henrique Capriles Radonski výsledky prohlásil za zfalšované.^[3]

Od března 2017 čelil Maduro masovým demonstracím, stále však měl podporu armády. Protesty si vyžádaly několik mrtvých a desítky zraněných. Podnětem pro tuto vlnu demonstrací byl kromě hyperinflace, nedostatku potravin a vysoké zločinnosti pokus nejvyššího soudu (nakloněného Madurovi) převzít pravomoci parlamentu. Opozice pak Madura označila za diktátora.^[4] Během 48 hodin soud pod tlakem od svého rozhodnutí ustoupil.^[5]

I přes všechny problémy, kterým země za jeho prezidentování čelila a jež vedly k předčasným prezidentským volbám, dokázal Maduro 21. května 2018 svůj mandát obhájit, v předběžném součtu s 68 % odevzdaných hlasů.^[6] Řada opozičních stran se však nemohla voleb zúčastnit. Mnoho států i politiků bylo proto přesvědčeno, že Maduro nebyl zvolen legitimně^[7][8] a označili ho za diktátora.^[9]

Dne 5. ledna 2019 byl předsedou Národního shromáždění zvolen Juan Guaidó. Během svého projevu označil Madura za uzurpátora, pokud složí 10. ledna prezidentský slib.^[10]

Tak se také stalo, čímž začalo Madurovo šestileté funkční období.^[11] V lednu 2019 Národní shromáždění prohlásilo výsledky voleb za neplatné. Odvolalo se na klauzuli venezuelské ústavy z roku 1999 a do funkce úřadujícího prezidenta dosadilo Guaidóa. Madurovi příznivci odmítli tento krok uznat a Guaidó byl krátce zatčen.

Během desetitisícových demonstrací v Caracasu, které sám svolal, se Guaidó 23. ledna 2019 prohlásil prezidentem. Vzápětí ho dočasným prezidentem uznaly Spojené státy americké. Jeho prezidentství uznalo více než 60 států včetně Česka, postupně ale jeho podpora slábla jak doma, tak v zahraničí. V závěru roku 2022 sami opoziční politici rozhodli o rozpuštění tzv. prozatímní vlády, v jejímž čele stál. Rozhodli se ji nahradit komisí, která se bude soustředit na prezidentské volby v roce 2024.^[12]

V prezidentských volbách v červenci 2024 Maduro usiluje o zisk třetího prezidentského mandátu. Podle Nejvyšší volební rady, která je pod kontrolou jeho vlády, získal Maduro ve volbách 51 procent hlasů. Společný kandidát opozičních stran Edmundo González Urrutia, kterého favorizovaly průzkumy veřejného mínění, pak 44 procent. Venezuelská opozice odmítla Madurovo vítězství uznat.^[13]

V červenci 2013 si Maduro po dvacetiletém vztahu vzal generální prokurátorku Cilii Floresovou,^[14] která byla v dobách prezidentství Huga Cháveze dlouhou dobu ministryní zahraničí. Stala se také první ženou v zemi, která zastávala funkci předsedkyně venezuelského Národního shromáždění. V této funkci v srpnu 2006 nahradila právě Madura poté, co byl jmenován ministrem zahraničí.

Z předchozího manželství má Floresová tři děti, Maduro jedno.^[14]

• Řád osvoboditele generála San Martína – Argentina, udělen 8. května 2013,^[15][16] odebrán 11. srpna 2017^[17]
• velkokříž s řetězem Řádu andského kondora – Bolívie, 26. května 2013^[18]
• Řád palestinské hvězdy – Palestina, 16. května 2014^[19]
• Řád Augusta Césara Sandina – Nikaragua, 17. března 2015
• Řád José Martího – Kuba, 18. března 2016^[20][21]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nicolás Maduro na Wikimedia Commons
• Zpráva Venezuela má nového prezidenta ve Wikizprávách