Nicolas Bouvier

Nicolas Bouvier
photo©ErlingMandelmann.ch, CC BY-SA 3.0 Nicolas Bouvier (foto: Erling Mandelmann)
Narození	6. března 1929 Grand-Lancy, Švýcarsko Švýcarsko
Úmrtí	17. února 1998 (ve věku 68 let) Ženeva, Švýcarsko Švýcarsko
Místo pohřbení	New Cemetery of Cologny
Povolání	cestovatel–spisovatel, fotograf
Národnost	švýcarská
Ocenění	Rambertova cena, Grand prix C.F. Ramuz
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nicolas Bouvier (6. března 1929, Grand-Lancy – 17. února 1998, Ženeva) byl švýcarský cestovatel, spisovatel píšící francouzsky, novinář a fotograf.

Život

Narodil se jako nejmladší dítě v rodině univerzitně vzdělaného knihovníka Auguste Bouviera a jeho ženy Antoinette. Jeho dědečkem z matčiny strany byl švýcarský hudebník a skladatel Pierre Maurice. Otec byl specialista na literaturu, zabývající se třicetiletou válkou a jeho syn byl od mládí fascinován mapami cizích zemí a jejich barvami a snil o tom, že je navštíví.

První vzdělání získal na soukromé náboženské škole Brechbühl v Ženevě a pak na Collège Calvin. Prázdniny trávil na zámku des Coinsins, jehož majitelem byl dědeček z otcovy strany Bernard Bouvier. Tam také hodně četl a začal se zajímat o historii. Auguste Bouvier často cestoval a podporoval tento zájem i u svého syna. První samostatnou cestu do Burgundska uskutečnil mladý Nicolas ve svých 17 letech. Po návratu se zapsal na studia středověké historie, sanskrtu a práva na Univerzitě v Ženevě.

Cestovatel, spisovatel, novinář, fotograf

Po ukončení studií byl celý jeho další život neodmyslitelně spjatý s cestováním. V roce 1948 byl vyslán na reportáž do Finska pro deník Tribune de Genève a pak v roce 1950 cestoval po alžírské Sahaře pro Le Courrier. Následovala řada dlouhých cestovatelských výprav, které uskutečnil sám, nebo v doprovodu svého přítele, švýcarského malíře Thierry Verneta. Byl zastáncem „pomalého cestování“, k němuž řekl, že při cestování „ze všeho nejhorší je spěch; je třeba nechat věci přijít k sobě, nechat je na sebe působit“.^[1] Zážitky z cest literárně zpracoval ve svých cestopisech; některé z nich doprovodil kresbami Thierry Vernet. První cestovatelskou výpravu podnikl v roce 1951 spolu s Thierry Vernetem a Jacquesem Choisy. Cestovali z Benátek do Istanbulu a z této cesty vznikla útlá knížka Douze gravures de Thierry Vernet. Trois textes de Nicolas Bouvier.

Balkán, Írán, Pákistán

V roce 1953 se vydal s Thierry Vernetem autem Fiat Topolino přes Balkán a Írán do Pákistánu. První polovinu této cesty zachytil v netradičním cestopise L'Usage du monde (Návod k použití světa), který se stal brzy po zveřejnění bestsellerem. Kniha vyšla v roce 1963 spolu s 48 kresbami Thierryho Verneta.

Cejlon, Indie, Japonsko

Po roce a půl se cesty obou přátel rozdělily. Thierry Vernet se na Cejlonu připojil ke své přítelkyni a Nicolas Bouvier pokračoval v cestě do Indie sám. Na hranicích s Čínou ale musel cestu z politických důvodů přerušit a vrátil se na Cejlon. Tam nemocný a deprimovaný zůstal sedm měsíců. Svůj pobyt zde zachytil v knize Le Poisson-scorpion (Ryba-štír), kterou ale vydal až po více než dvacetipěti letech, v roce 1982. V říjnu 1955 se francouzskou lodí přepravil do Japonska, kde rok pracoval jako novinář a psal články pro japonské noviny a časopisy. Své zkušenosti z tohoto i dalších pobytů v Japonsku shrnul v knize z roku 1970 Chronique japonaise (Japonská kronika).

Manželství a další cesty

V roce 1958 se oženil s Éliane Petitpierreovou, dcerou švýcarského politika a advokáta Maxe Petitpierrea. Manželé se usadili ve švýcarské obci Cologny, poblíž Ženevy. V letech 1958 – 1963 pracoval pro Světovou zdravotnickou organizaci a pro Nouvelle Bibliothèque Illustrée des Sciences et des Inventions v umělecko–vědním oboru ikonografie. V letech 1964 – 1965 pobýval opět v Japonsku, tentokrát se ženou a jejich dvěma dětmi. Následovaly další cesty po Asii (Jižní Korea, Čína) i Evropě (Irsko, Aranské ostrovy). To už byl i známým fotografem a ze svých cest shromáždil bohaté osobní archivy skládající se z 30 000 dokumentů. V roce 1970 se zúčastnil spolu se švýcarskou delegací Světové výstavy v Ósace, kde uvedl čtyři svoje knihy, které k této události připravil.^[2] V roce 1990 vydal Journal d'Aran et d'autres lieux) (Deník z Aranu a jiných míst). V roce 1994 napsal předmluvu ke sbírce básní Vladimíra Holana Douleur (Bolest), která vyšla ve francouzském překladu Dominique Grandmontové v ženevském nakladatelství Metropolis.

Zemřel na rakovinu, v Ženevě 17. února 1998, ve věku 68 let. Je pohřben v Cologny.

Dílo

Bibliografie (výběr)

• 1963 L'Usage du monde, Libraire Droz, Ženeva (Éditions La Découverte, Paqříž, 1985)
• 1967 Japon, éditions Rencontre - L'Atlas des Voyages, Lausanne
• 1975 Chronique japonaise, (éditions Payot, Lausanne, 1989)
• 1982 Le Poisson-scorpion, éditions Gallimard, Paříž, (Folio, 1996)
• 1983 Les Boissonas, une dynastie de photographes, éditions Payot, Lausanne
• 1990 Journal d'Aran et d'autres lieu, éditions Payot, Lausanne
• 1991 L'Art populaire en Suisse
• 1993 Le Hibou et la baleine, éditions Zoé, Ženeva
• 1994 Les Chemins du Halla-San, éditions Zoé, Ženeva
• 1996 Comment va l'écriture ce matin?, éditions Slatkine, Ženeva
• 1998 La Chambre rouge et autres textes, éditions Métropolis, Ženeva
• 1998 Le Dehors et le dedans, éditions Zoé, Ženeva
• 1998 Une Orchidée qu'on appela vanille éditions Métropolis, Ženeva
• 1999 La Guerre à huit ans, éditions Mini Zoé, Ženeva
• 2000 L'Échappée belle, éloge de quelques pérégrins, éditions Métropolis, Ženeva
• 2001 Histoires d'une image, éditions Zoé, Ženeva
• 2001 L'Oeil du voyageur, éditions Hoëbeke
• 2004 Le Vide et le plein (Carnets du Japon, 1964-1970), éditions Hoëbeke
• 2005 Charles-Albert Cingria en roue libre, éditions Zoé, Ženeva
• 2010 Correspondance des routes croisées 1945-1964, (korespondence Nicolase Bouviera a Thierryho Verneta), éditions Zoé, Ženeva

Česky vyšlo

• 1996 Japonská kronika (Chronique japonaise), přeložila Růžena Steklačová, Praha : Tichá Byzanc, ISBN 80-902034-3-4
• 2001 Návod k použití světa (L'Usage du monde), spolu s 48 kresbami Thierryho Verneta, přeložila Hana Zahradníčková, Kutná Hora : Tichá Byzanc, ISBN 80-86359-04-2
• 2003 Ryba-štír (Le Poisson-scorpion), přeložila Hana Zahradníčková, Kutná Hora : Tichá Byzanc
• 2007 Deník z Aranu a jiných míst : zápisky z cest (Journal d'Aran et d'autres lieu), přeložila Hana Zahradníčková, Kutná Hora : Tichá Byzanc, ISBN 978-80-86359-16-8

Ocenění

• 1968 – Rambertova cena, (Japon)
• 1982 – Prix Alpes-Jura a Prix de la Critique (Le Poisson-Scorpion)
• 1986 – Prix des Belles-Lettres
• 1987 – Prix de la Ville de Genève
• 1995 – Grand prix C.F. Ramuz

Na festivalu Étonnants voyageurs ve městě Saint-Malo se každoročně uděluje cena Nicolase Bouviera za literární přínos cestovatelů–spisovatelů, navazující na jeho myšlenkový odkaz. Také jedna ulice (proti nádraží) tohoto města nese jméno Nicolase Bouviera.^[3]

Odkazy

Reference

Literatura

• RIDON, Jean-Xavier. Le Poisson-Scorpion de Nicolas Bouvier. Norwich: Bertrams, 2007. 106 s. ISBN 978-2881825972. (anglicky) 

• GUYADER, Hervé. Nicolas Bouvier, espace et écriture. Ženeva: Éditions Zoé, 2010. 270 s. ISBN 978-2881826801. (francouzsky) 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nicolas Bouvier na Wikimedia Commons
• Nicolas Bouvier (Historisches Lexikon des Schweiz, německy)