Nikita Pavlovič Šalaurov

Nikita Pavlovič Šalaurov
Narození	18. století Velikij Usťug Ruské carství
Úmrtí	1764 Čukotka Ruské impérium
Příčina úmrtí	kurděje
Národnost	ruská
Občanství	Ruské impérium
Povolání	kupec, objevitel
Nábož. vyznání	pravoslaví
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Nikita Pavlovič Šalaurov (rusky Никита Павлович Шалауров, ^? - zemřel 1764, Čukotka) byl ruský kupec z Velikého Usťugu, námořník a arktický průzkumník severní Sibiře.^[1]

O mládí Šalaurova se nic neví, není známo kdy se narodil, předpokládá se, že pocházel z města Velikij Usťug. V historických záznamech se poprvé objevuje v roce 1748, kdy byl již zkušeným sibiřským cestovatelem a obchodníkem. Uzavřel partnerství s obchodníky Afanasijem Bachovem a Ivanem Žilkinem, společně postavili na horním toku Anadyru galeotu Perkup i Zant s úmyslem doplout k ústí řeky a přes Ochotské a Bobří moře doplout na Kamčatku a lovit tam bobry. Nejednalo se o skutečné bobry, lovci tak říkali mořským vydrám. Na poslední chvíli se Žilkin rozhodl od ostatních oddělit a na Kamčatku se dostat po souši. Bachov s Šalaurovem a pěti druhy byli zahnáni bouří ke Komandorským ostrovům, kde ztroskotali. Po náročném přezimování na Měděném ostrově si z naplaveného dřeva postavili menší loď a konečně dopluli na Kamčatku.^[2]

Šalaurov byl fascinován informacemi o množství kožešin, mrožích klů a mamutích klů v severních oblastech, že se rozhodl uspořádat velkou výpravu, která by ze Severního ledového oceánu doplula do Tichého oceánu až k nedávno objeveným Aleutským ostrovům.^[3] Velkou výpravu spojenou s cílem najít cestu mezi oběma oceány začal Šalaurov chystat v roce 1754. Plavby Semjona Děžněva byly v té době zapomenuty. V dopise ruskému senátu Bachov a Šalaurov napsali, že v zájmu ruského státu chtějí vyplout od ústí Leny na východ, aby našli nové země a nové zdroje bohatství. Navrhli také průzkum pobřeží a otevřeného moře. Podporoval je sibiřský gubernátor Mjatlev. V roce 1755 jim ruský senát udělil povolení.^[2]

Oba obchodníci postavili v Jakutsku loď Víra, naděje, láska a od ruských úřadů dostali z Irkutska 3 děla, 10 liber střelného prachu a velký počet dělových koulí.^[3] V roce 1757 expedice vyplula, tvořilo ji celkem 73 členů, většinou lovců, vyhnanců a uprchlých vojáků. Po Leně vypluli k moři, ale podařilo se jim doplout pouze do místa, kde se řeka Viljuj vlévá do Leny. Zde byli nuceni přezimovat. Pro doplnění zásob potravin se Šalaurov musel vydat pěšky do Jakutska a zpět. V červenci 1758 rozmrzla Lena natolik, že výprava mohla pokračovat v plavbě dále, podařilo se jim doplout ale pouze k ústí Leny, kde byli nuceni strávit druhou zimu.^[4] V srpnu 1759 vypluli na moře, s obtížemi obepluli mys Buor-Chaja a dosáhli ústí řeky Jany, kde přezimovali. Následující rok zůstávali pouze u pobřeží, pluli na východ a jako první zmapovali Velký Ljachovský ostrov, který Šalaurov v lodním deníku popsal jako velkou zemi s horami se sedmi vrcholy. U ústí Kolymy byla výprava opět nucena přezimovat. I přes přijatá opatření byli postiženi kurdějemi. Objevily se velké spory mezi Bachovem a Šalaurovem. Šalaurov psal ruským úřadům ale i svému synovi do Archangelsku dopisy, kde Bachova obviňoval z opilství, uzurpace moci, neschopnosti, zbytečných průtahů expedice apod. Nedochoval se žádný dopis, kde by si naopak Bachov stěžoval na Šalaurova. Názory současných ruských badatelů, kdo se choval při vedení expedici správně a naopak neschopně, se různí. Podobně existují některé zdroje, které uvádí, že Bachov během přezimování u Kolymy zemřel, podle jiných se rozhádal s Šalaurovem natolik, že se s částí posádky od zbytku expedice oddělil a vydal se zpět do Jakutska. Každopádně od zimy 1760 se vedoucím expedice stal Nikita Šalaurov.^[2]

Během roku 1761 se pozemní cestou dostal k ostrovu Ajon, který zmapoval a pojmenoval ho jako Zavaděj. Až v červenci 1762 se jeho výprava vydala z ústí Kolymy východním směrem, dopluli do Čaunského zálivu a chtěli se dostat až k mysu Šelagsky, ale nepodařilo se jim tak daleko postoupit, tak se vrátili přezimovat zpět k ústí Kolymy. V roce 1763 se Šalaurov znovu pokusil doplout k mysu Šelagsky, ale unavení členové expedice požadovali návrat zpět, odmítali postupovat. Vrátili se proto zpět až k ústí Leny, kde se rozhodli výpravu ukončit. Jako první tak úspěšně zmapoval oblast od ústí Kolymy po Čaunský záliv.^[2]

Po neúspěchu výpravy Šalaurov odcestoval do Moskvy, kde se mu podařilo získat finance ze státní pokladny na další expedici. V roce 1764 se Šalaurov vydal na novou expedici na východ. Dosáhl konečně mysu Šelagsky a pokračoval dále. Zmizel i s celou svou výpravou.^[5]

První informace o místě Šalaurově smrti přinesl Joseph Billings, který v letech 1791-1792 cestoval po Čukotce. Billings si zapsal do svého deníku, že mu jeden čukčský náčelník řekl o existenci pozůstatků chatrče postavené Rusem, který utekl z velké lodi, na pobřeží východně od mysu Šelagsky. Před mnoha lety vstoupili Čukčové do chatrče a našli několik koster ohlodaných vlky a polárními liškami. O mnoho let později toto místo našel ruský polárník Fjodor Fjodorovič Matjuškin. Neexistuje žádný jasný důkaz, ale všechny okolnosti, místo a datum smrti přesvědčili i Matjuškina, že zde skončila Šalaurova výprava. Šalaurov byl jediným navigátorem, který v těch letech navštívil tuto část pobřeží, pravděpodobně ztroskotal u opuštěných břehů a v roce 1764 zemřel na kurděje spolu se všemi svými společníky.

Podle některých názorů, ale Šalaurov a jeho společníci byli zabiti Čukči, kteří na svou obhajobu následně vymysleli příběh o nalezených kostrách.^[6]

Po Šalaurovi je pojmenováno:

• Ostrov Šalaurov – ostrov východně od Čaunského zálivu, objeven a pojmenován v roce 1823 Ferdinandem Petrovičem Wrangelem.
• Mys Šalaurov – mys východně od Čaunského zalivu, pojmenován v roce 1823 Wrangelem.
• Mys Šalaurov a Šalaurova řeka – na jihovýchodě Velkého Ljachovského ostrova, poprvé se objevilo na mapě ruského polárníka Vollosoviče v roce 1906
• Útes Šalaurova – malý ostrov objevený v roce 2005 ve Východosibiřském moři.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Шалауров, Никита Павлович na ruské Wikipedii.