Nikolaj Vasiljevič Gogol

Nikolaj Vasiljevič Gogol
N. V. Gogol v roce 1841, malba od Fjodora Antonoviče Mollera
N. V. Gogol v roce 1841,
malba od Fjodora Antonoviče Mollera
Narození1. dubna 1809
Soročince
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium (dnes Ukrajina)
Úmrtí4. března 1852 (ve věku 42 let)
Moskva
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Místo pohřbeníMonastýr Danilov (do 1931)
Novoděvičí hřbitov (od 1931; 55°43′28″ s. š., 37°33′18″ v. d.)
PseudonymВ. Алов
Povolánídramatik, historik, literární kritik, učitel, básník, prozaik, publicista a spisovatel
Národnostukrajinská
Alma materImperátorská petrohradská univerzita
Žánrpróza a drama
Literární hnutíRomantismus (literatura)
Významná dílaVečery na samotě u Dikaňky,
Mirgorod,
Revizor
Hráči
Mrtvé duše
Ženitba,
Petrohradské povídky
RodičeVasyl Panasovych Gogol-Yanovsky a Mariia Hohol
VlivyJekatěrina Michajlovna Chomjakovová
Thomas de Quincey
Alexandr Sergejevič Puškin
E. T. A. Hoffmann
PodpisPodpis
„Proboha, smějte se častěji, je to jediný spolehlivý lék na všechny nemoci.“
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Plné texty děl na Projektu Gutenberg
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sergej Lvovič Levickij: Nikolaj Vasiljevič Gogol, 1849, daguerrotypie
Busta dramatika v Petrohradu

Nikolaj Vasiljevič Gogol (rusky Николай Васильевич Гоголь, ukrajinsky Мико́ла Васи́льович Го́голь – Mykola Vasyľovyč Hohoľ; 20. březnajul./ 1. dubna 1809greg., Soročynce, dnes Velyki Soročynci – 21. únorajul./ 4. března 1852greg., Moskva) byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu.[1][2][3][4][5][6][7][8] Byl představitelem ruského romantismu s velmi silnými prvky realismu, za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován.

Biografie

Pocházel z rodiny středních statkářů (Gogolovi měli asi 80 nevolníků). Jeho otec byl vášnivý milovník divadla, psal verše i komedie. Založil divadlo, v němž malý Gogol hrál – zásadně ženské role. Byl vychován v přesvědčení, že je geniální a zázračné dítě. Podle rodinné legendy pocházel ze starodávné ukrajinské kozácké rodiny a byl potomkem slavného kozáka Ostapa Gogola, který byl koncem 17. století hejtmanem na Ukrajině.[9]

V roce 1818 začal Gogol studovat na poltavské župní škole, po jejím absolvování ho doma vzdělával poltavský učitel Hryhorij Soročynskyj. V roce 1828, po absolvování nižynského gymnázia vyšších věd, odešel z Vasylivky do Petrohradu. V roce 1832 strávil tři letní měsíce ve Vasylivce. V různých letech pravidelně navštěvoval svá rodná místa. V roce 1851 strávil několik dní ve Veliké Obuchivce, odešel do Poltavy do správní rady, kde vyřešil otázku dluhů své matky.[10]

Po absolvování gymnázia odešel koncem roku 1828 do Petrohradu, kde byl přijat do divadla, ale nebyl úspěšný. Poté se pokusil vydat své básně a uspořádat výstavu svých obrazů, ale setkal se s velkou kritikou.

Jeho přátelům se podařilo uvést básníka na Petrohradské univerzitě na katedru profesorskou, v roce 1835 ale tuto pozici opustil. Gogol se nikdy nepovznesl nad způsob myšlení takzvaného zdravého rozumu, ani neměl palčivé touhy po hlubším vědění. Gogol se spokojil vzděláním, kterého se mu dostalo na tehdejším gymnáziu v provincii.[11]

Nakonec působil jako úředník. Léta 1836–1839 strávil většinou v Itálii, zčásti také v Paříži. Od smrti Alexandra Puškina v roce 1837, jíž byl hluboce zasažen, začal Gogol trpět depresemi, které se postupně zhoršovaly. Jejich součástí byl pocit vnitřního rozpolcení a pochybnostmi o smyslu své tvorby. Roku 1839 se vrátil do Ruska, aby vydal román Mrtvé duše. Po jeho vydání v roce 1842 pobýval v Německu, Belgii a Francii, trpěl stále se zhoršujícími depresemi, úzkostnými stavy a podléhal mystickým náladám. V této době publikoval Vybraná místa z korespondence s přáteli, knihu, v níž obhajoval pravoslavnou církev, panslavistické ideje, ruské samoděržaví, a dokonce i nevolnictví. U jeho přátel, pokrokových spisovatelů Sergeje Aksakova a Vissariona Bělinského, kniha vyvolala údiv a rozčarování.

Roku 1848 Gogol podnikl pouť do Jeruzaléma, od níž si marně sliboval mystické probuzení. Po jejím ukončení se vrátil do Ruska, nějakou dobu pobýval v Petrohradě a poté na Ukrajině u své matky. Poslední měsíce života strávil v Moskvě v domě svého přítele hraběte Alexandra Tolstého.

V této době se spřátelil se starcem (pravoslavným mnichem a duchovním učitelem) Matvejem Konstantinovským, který ho přesvědčil o hříšnosti jeho literární tvorby a probudil v něm strach z věčného zatracení. To mělo za následek vyhrocení Gogolových mystických a asketickch nálad a současně i depresí. Je pravděpodobné, že se jednalo o symptomy propukající schizofrenie. V noci 12. února se Gogol psychicky zhroutil, spálil téměř hotový rukopis druhého dílu Mrtvých duší a prohlásil, že celé Mrtvé duše byly omylem, jehož sepsání mu vnukl Ďábel. Gogol odmítal jídlo a po devíti dnech velkého psychického utrpení zemřel, bylo mu necelých 43 let.

Na Gogolovu tvorbu navazuje prakticky celá ruská literatura 2. poloviny 19. století. Za nejlepší z jeho díla jsou považovány povídky, kde plně využil své vypravěčské umění a schopnost spojovat reálné s fantastickým.

Hodnocení

Dle T. G. Masaryka

„Gogolův realismus je umělecky omezený: nedaří se mu žádný větší, složitější dílo, dovede jen reprodukovat, co spatřil; Mrtvé duše ani Revizor nejsou díla umělecká, jsou to jen jednotlivé perly charakteristiky, přířazené k sobě.[12]“
— Tomáš Garrigue Masaryk. Rusko a Evropa, sv. 3

Díla

  • Hans Küchelgarten (1829, Ганs Кюхeльгapтeн), poema, neúspěšná sentimentální idylka napsaná pod pseudonymem V. Alov, jejíž neprodaný náklad Gogol sám skoupil a zničil.
  • Večery na samotě u Dikaňky (1831–1832, Вечера на хуторе близ Диканьки), dvoudílný cyklus humorně i strašidelně laděných povídek a pohádek z Ukrajiny.
  • Několik slov o Puškinovi (1835, Несколько слов о Пушкине), literárně-kritická studie,
  • Arabesky (1835, Арабески), sborník statí a povídek, který obsahuje tři tzv. petrohradské povídky Něvská třída (Невский проспект), Bláznovy zápisky (Записки сумасшедшего) a Podobizna (Портрет).
  • Mirgorod (1835, Миргород), sbírka povídek a novel, zamýšlená jako pokračování Večerů na samotě u Dikanky, z nichž nejznámější jsou Taras Bulba a Vij.
  • Nos (1836, Нос), povídka zařazovaná do tzv. petrohradských povídek,
  • Kočár (1836, Коляска), povídka, která sice k petrohradským povídkám nepatří (její děj se odehrává v provinciálním městečku a zčásti na usedlosti hlavního hrdiny), ale svými základními rysy se k nim blíží, a proto k nim bývá přiřazována.
  • Řád sv. Vladimíra třetího stupně (1836–1842, Владимир третьей степени), první Gogolův dramatický pokus, nedokončená komedie, z níž Gogol publikoval úryvky a také samostatné scény ve formě jednoaktovek:
    • Úředníkovo ráno (1836, Утро делового человека),
    • Spor (1836, Тяжба),
    • Podlézavá (1839–1840, Лакейская),
    • Scény ze společenského života (1842, Сцены из светской жизни).
  • Revizor (1836, Ревизор), pětiaktová satirická komedie patřící k nejslavnějším dílům světové dramatické literatury.
  • Hráči (1842, Игроки), komedie o hře, o vášni ke hře, o podvodu a umění podvodu. Děj se odehrává v atraktivním prostředí falešných karetních hráčů, jejichž filozofie je jednoznačná: „bystrý vtip, jasný rozum a hlavně žádné ohledy.“
  • Mrtvé duše (1842–1846, Мертвые души), dvoudílný román s podtitulem poema v próze, satira na carskou byrokracii. Gogol toto dílo několikrát přepracovával, krátce před smrtí spálil část druhého dílu a pravděpodobně i celou poslední verzi.
  • Ženitba (1842, Женитьба), satirická komedie o dvou dějstvích, příběh starého mládence, jenž si stále pohrává s myšlenkou na manželství, téměř se skoro žení, ale těsně před svatbou včas uteče oknem, přičemž stárnoucí nevěsta ve snaze nepřijít o žádného z pěti nápadníků tak nakonec přijde o všechny. Podle komedie napsal roku 1952 český skladatel Bohuslav Martinů stejnojmennou operu.
  • Petrohradské povídky (1842, Петербургские повести), takto je v různých vydáních označován cyklus povídek vydaných v rámci čtyřsvazkových Gogolových sebraných spisů, který obsahuje již dříve publikované a nově přepracované povídky Něvská třída (Невский проспект), Bláznovy zápisky (Записки сумасшедшего), Podobizna (Портрет) a Nos ( Нос) a definitivní verzi nové povídky Plášť (Шинель), na které Gogol pracoval již od roku 1839.
  • Řím (1842, Рим), fragment nedokončeného románu vydaný v rámci čtyřsvazkových Gogolových sebraných spisů.
  • Na odchodu z divadla (1842, Театральный разъезд), jednoaktovka, ve které Gogol líčí dojmy po představení Revizora na různé společenské vrstvy a která obsahuje jeho myšlenky o významu divadla a umělecké pravdy.
  • Vybraná místa z korespondence s přáteli (1847, Выбранные места из переписки с друзьями), publicistická práce, která svědčí o tom, že v posledním letech svého života se Gogol výrazně rozcházel s pokrokovými proudy v Rusku.
  • Rozjímání o božské liturgii (1847, Размышления о Божественной Литургии), dílo, ve kterém Gogol svou osobitou formou zpřístupňuje mystérium východní liturgie, česky též jako Rozjímání o mši svaté.

Rozhlasové adaptace

Odkazy

Reference

  1. ↑ BOJANOWSKA, Edyta M. Nikolai Gogol: Between Ukrainian and Russian Nationalism. Cambridge, MA: Harvard University Press, 2007. ISBN 9780674022911. Kapitola Introduction, s. 1–13. 
  2. ↑ LAVRIN, Janko. Nikolay Gogol: Ukrainian-born writer [online]. Mar 27, 2021 [cit. 2019-08-31]. Dostupné online. 
  3. ↑ FANGER, Donald. The Creation of Nikolai Gogol. [s.l.]: Harvard University Press, 2009-06-30. Dostupné online. ISBN 9780674036697. S. 87–88. 
  4. ↑ FANGER, Donald. The Creation of Nikolai Gogol. [s.l.]: Harvard University Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-674-03669-7. S. 24. 
  5. ↑ VAAG, Irina. Gogol: russe et ukrainien en même temps [Interview with Vladimir Voropaev]. 2009-04-09 [cit. 2021-04-02]. Dostupné online. (francouzsky) 
  6. ↑ GIPPIUS, V. V. Gogol. Redakce Robert A. Maguire; překlad Robert A. Maguire. [s.l.]: Duke University Press, 1989. Dostupné online. ISBN 9780822309079. S. 7. 
  7. ↑ Joe Andrew. Writers and society during the rise of Russian realism. [s.l.]: The Macmillan Press LTD, 1995. Dostupné online. ISBN 9781349044214. S. 13, 76. 
  8. ↑ Amy C. Singleton. Noplace Like Home: The Literary Artist and Russia's Search for Cultural Identity. [s.l.]: SUNY Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-7914-3399-7. S. 65. 
  9. ↑ https://www.e-reading.club/bookreader.php/1037622/Boyanovska_-_Mikola_Gogol__mizh_ukrainskim_i_rosiyskim_nacionalizmom.html
  10. ↑ Найкращий прояв сили — народження митця: історія села Гоголеве - ipoltavets.com [online]. 2022-08-02 [cit. 2022-08-18]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  11. ↑ Masaryk 1996, s. 225.
  12. ↑ Masaryk 1996, s. 226.
  13. ↑ Vij (1995) [online]. Panáček v říši mluveného slova, 2005-08-24 [cit. 2024-03-31]. Dostupné online. 

Literatura

Související články

Externí odkazy

Online díla

Média použitá na této stránce

Flag of Russia.svg
Old flag of Russia from the Tsarist era. This variant is still used today.
GogolBustStPetersburg.jpg
Bust of Gogol in St. Petersburg.
NikolayGogol left.gif
Portrait of Nikolai Gogol clipped from the group daguerreotype taken by S.L. Levitsky in 1845
Nikolai Gogol Signature.svg
The signature of Nikolai Gogol.
N.Gogol by F.Moller (1840, Tretyakov gallery).jpg
The portrait exhibited in Tretyakov Gallery is author’s replica of the original portrait painted for the mother of Nikolai Gogol in 1841 in Rome.
The original portrait was kept in Vasilievka, Gogol’s estate, then it was at the house of A.V. Gogol, the sister of the writer. In 1919 S.N. Bykova, the grand-nephew of N. Gogol, transferred the original portrait to the collection of Poltava Museum of Local History, where the portrait was housed till 1941. It was lost during the German occupation of Ukraine.