Nikolaj Vasiljevič Gogol

Nikolaj Vasiljevič Gogol
N. V. Gogol v roce 1841, malba od Fjodora Antonoviče Mollera
Narození	1. dubna 1809 Soročince Ruské impérium Ruské impérium
Úmrtí	4. března 1852 (ve věku 42 let) Moskva Ruské impérium Ruské impérium
Místo pohřbení	Monastýr Danilov (do 1931) Novoděvičí hřbitov (od 1931; 55°43′28″ s. š., 37°33′18″ v. d.)
Pseudonym	В. Алов
Povolání	dramatik, historik, literární kritik, učitel, básník, prozaik, publicista a spisovatel
Národnost	ukrajinská
Alma mater	Petrohradská státní univerzita
Žánr	próza a drama
Literární hnutí	Romantismus (literatura)
Významná díla	Večery na samotě u Dikaňky, Mirgorod, Revizor Hráči Mrtvé duše Ženitba, Petrohradské povídky
Rodiče	Vasyl Panasovych Gogol-Yanovsky a Mariia Hohol
Vlivy	Jekatěrina Michajlovna Chomjakovová Thomas de Quincey Alexandr Sergejevič Puškin Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann
Podpis
„Proboha, smějte se častěji, je to jediný spolehlivý lék na všechny nemoci.“
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Plné texty děl na Projektu Gutenberg
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nikolaj Vasiljevič Gogol (rusky Николай Васильевич Гоголь, ukrajinsky Мико́ла Васи́льович Го́голь – Mykola Vasyľovyč Hohoľ; 20. března^jul./ 1. dubna 1809^greg., Soročynce, dnes Velyki Soročynci – 21. února^jul./ 4. března 1852^greg., Moskva) byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu.^{[1][2][3][4][5][6][7][8]} Byl představitelem ruského romantismu s velmi silnými prvky kritického realismu, za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován.

Biografie

Pocházel z rodiny středních statkářů (Gogolovi měli asi 80 nevolníků). Jeho otec byl vášnivý milovník divadla, psal verše i komedie. Založil divadlo, v němž malý Gogol hrál – zásadně ženské role. Byl vychován v přesvědčení, že je geniální a zázračné dítě. Podle rodinné legendy pocházel ze starodávné ukrajinské kozácké rodiny a byl potomkem slavného kozáka Ostapa Gogola, který byl koncem 17. století hejtmanem na Ukrajině.^[9]

V roce 1818 začal Gogol studovat na poltavské župní škole, po jejím absolvování ho doma vzdělával poltavský učitel Hryhorij Soročynskyj. V roce 1828, po absolvování nižynského gymnázia vyšších věd, odešel z Vasylivky do Petrohradu. V roce 1832 strávil tři letní měsíce ve Vasylivce. V různých letech pravidelně navštěvoval svá rodná místa. V roce 1851 strávil několik dní ve Veliké Obuchivce, odešel do Poltavy do správní rady, kde vyřešil otázku dluhů své matky.^[10]

Po absolvování gymnázia odešel koncem roku 1828 do Petrohradu, kde byl přijat do divadla, ale nebyl úspěšný. Poté se pokusil vydat své básně a uspořádat výstavu svých obrazů, ale setkal se s velkou kritikou.

Jeho přátelům se podařilo uvést básníka na Petrohradské univerzitě na katedru profesorskou, v roce 1835 ale tuto pozici opustil. Gogol se nikdy nepovznesl nad způsob myšlení takzvaného zdravého rozumu, ani neměl palčivé touhy po hlubším vědění. Gogol se spokojil vzděláním, kterého se mu dostalo na tehdejším gymnáziu v provincii.^[11]

Nakonec působil jako úředník. Léta 1836–1839 strávil většinou v Itálii, zčásti také v Paříži. Od smrti Alexandra Puškina v roce 1837, jíž byl hluboce zasažen, začal Gogol trpět depresemi, které se postupně zhoršovaly. Jejich součástí byl pocit vnitřního rozpolcení a pochybnostmi o smyslu své tvorby. Roku 1839 se vrátil do Ruska, aby vydal román Mrtvé duše. Po jeho vydání v roce 1842 pobýval v Německu, Belgii a Francii, trpěl stále se zhoršujícími depresemi, úzkostnými stavy a podléhal mystickým náladám. V této době publikoval Vybraná místa z korespondence s přáteli, knihu, v níž obhajoval pravoslavnou církev, panslavistické ideje, ruské samoděržaví, a dokonce i nevolnictví. U jeho přátel, pokrokových spisovatelů Sergeje Aksakova a Vissariona Bělinského, kniha vyvolala údiv a rozčarování.

Roku 1848 Gogol podnikl pouť do Jeruzaléma, od níž si marně sliboval mystické probuzení. Po jejím ukončení se vrátil do Ruska, nějakou dobu pobýval v Petrohradě a poté na Ukrajině u své matky. Poslední měsíce života strávil v Moskvě v domě svého přítele hraběte Alexandra Tolstého.

V této době se spřátelil se starcem (pravoslavným mnichem a duchovním učitelem) Matvejem Konstantinovským, který ho přesvědčil o hříšnosti jeho literární tvorby a probudil v něm strach z věčného zatracení. To mělo za následek vyhrocení Gogolových mystických a asketickch nálad a současně i depresí. Je pravděpodobné, že se jednalo o symptomy propukající schizofrenie. V noci 12. února se Gogol psychicky zhroutil, spálil téměř hotový rukopis druhého dílu Mrtvých duší a prohlásil, že celé Mrtvé duše byly omylem, jehož sepsání mu vnukl Ďábel. Gogol odmítal jídlo a po devíti dnech velkého psychického utrpení zemřel, bylo mu necelých 43 let.

Na Gogolovu tvorbu navazuje prakticky celá ruská literatura 2. poloviny 19. století. Za nejlepší z jeho díla jsou považovány povídky, kde plně využil své vypravěčské umění a schopnost spojovat reálné s fantastickým.

Hodnocení

Dle T. G. Masaryka

Díla

• Hans Küchelgarten (1829, Ганs Кюхeльгapтeн), poema, neúspěšná sentimentální idylka napsaná pod pseudonymem V. Alov, jejíž neprodaný náklad Gogol sám skoupil a zničil.
• Večery na samotě u Dikaňky (1831–1832, Вечера на хуторе близ Диканьки), dvoudílný cyklus humorně i strašidelně laděných povídek a pohádek z Ukrajiny.
• Několik slov o Puškinovi (1835, Несколько слов о Пушкине), literárně-kritická studie,
• Arabesky (1835, Арабески), sborník statí a povídek, který obsahuje tři tzv. petrohradské povídky Něvská třída (Невский проспект), Bláznovy zápisky (Записки сумасшедшего) a Podobizna (Портрет).
• Mirgorod (1835, Миргород), sbírka povídek a novel, zamýšlená jako pokračování Večerů na samotě u Dikanky, z nichž nejznámější jsou Taras Bulba a Vij.
• Nos (1836, Нос), povídka zařazovaná do tzv. petrohradských povídek,
• Kočár (1836, Коляска), povídka, která sice k petrohradským povídkám nepatří (její děj se odehrává v provinciálním městečku a zčásti na usedlosti hlavního hrdiny), ale svými základními rysy se k nim blíží, a proto k nim bývá přiřazována.
• Řád sv. Vladimíra třetího stupně (1836–1842, Владимир третьей степени), první Gogolův dramatický pokus, nedokončená komedie, z níž Gogol publikoval úryvky a také samostatné scény ve formě jednoaktovek:
  • Úředníkovo ráno (1836, Утро делового человека),
  • Spor (1836, Тяжба),
  • Podlézavá (1839–1840, Лакейская),
  • Scény ze společenského života (1842, Сцены из светской жизни).
• Revizor (1836, Ревизор), pětiaktová satirická komedie patřící k nejslavnějším dílům světové dramatické literatury.
• Hráči (1842, Игроки), komedie o hře, o vášni ke hře, o podvodu a umění podvodu. Děj se odehrává v atraktivním prostředí falešných karetních hráčů, jejichž filozofie je jednoznačná: „bystrý vtip, jasný rozum a hlavně žádné ohledy.“
• Mrtvé duše (1842–1846, Мертвые души), dvoudílný román s podtitulem poema v próze, satira na carskou byrokracii. Gogol toto dílo několikrát přepracovával, krátce před smrtí spálil část druhého dílu a pravděpodobně i celou poslední verzi.
• Ženitba (1842, Женитьба), satirická komedie o dvou dějstvích, příběh starého mládence, jenž si stále pohrává s myšlenkou na manželství, téměř se skoro žení, ale těsně před svatbou včas uteče oknem, přičemž stárnoucí nevěsta ve snaze nepřijít o žádného z pěti nápadníků tak nakonec přijde o všechny. Podle komedie napsal roku 1952 český skladatel Bohuslav Martinů stejnojmennou operu.
• Petrohradské povídky (1842, Петербургские повести), takto je v různých vydáních označován cyklus povídek vydaných v rámci čtyřsvazkových Gogolových sebraných spisů, který obsahuje již dříve publikované a nově přepracované povídky Něvská třída (Невский проспект), Bláznovy zápisky (Записки сумасшедшего), Podobizna (Портрет) a Nos ( Нос) a definitivní verzi nové povídky Plášť (Шинель), na které Gogol pracoval již od roku 1839.
• Řím (1842, Рим), fragment nedokončeného románu vydaný v rámci čtyřsvazkových Gogolových sebraných spisů.
• Na odchodu z divadla (1842, Театральный разъезд), jednoaktovka, ve které Gogol líčí dojmy po představení Revizora na různé společenské vrstvy a která obsahuje jeho myšlenky o významu divadla a umělecké pravdy.
• Vybraná místa z korespondence s přáteli (1847, Выбранные места из переписки с друзьями), publicistická práce, která svědčí o tom, že v posledním letech svého života se Gogol výrazně rozcházel s pokrokovými proudy v Rusku.
• Rozjímání o božské liturgii (1847, Размышления о Божественной Литургии), dílo, ve kterém Gogol svou osobitou formou zpřístupňuje mystérium východní liturgie, česky též jako Rozjímání o mši svaté.

Rozhlasové adaptace

• Vij Volně na motivy stejnojmenné povídky v překladu Jana Reye napsal Ivan Hejna, hudba Petr Mandel, dramaturgie Eva Košlerová, režie Karel Weinlich. Hrají: Ivan Trojan, Ivan Gübel, Hana Doulová-Krobotová, Yvetta Blanarovičová, Petr Pelzer, Jaroslav Kepka, Jiří Schwarz, Jiří Holý, Antonín Hardt, Jarmila Kasalá, Karel Weinlich a Lenka Vintrová. Natočeno v roce 1995^{[13][nedostupný zdroj]}

Odkazy

Reference

Literatura

• MASARYK, Tomáš Garrigue, 1996. Rusko a Evropa: studie o duchovních proudech v Rusku. Svazek 3. Praha: Ústav Tomáše Garrigua Masaryka. 495 s. (Spisy T. G. Masaryka; sv. 13). ISBN 80-901971-7-5. Kapitola III:3:VI "N. V. Gogol", s. 225–233. Kniha vychází s finanční podporou Grantové agentury České republiky. 
• ZADRAŽIL, Ladislav. heslo Gogol, Nikolaj Vasiljevič. In: Milan Hrala a kol. Slovník spisovatelů, Sovětský svaz,. Praha: Odeon, 1978. Svazek I (A-K). S. 413–416.

Související články

• Seznam ruských spisovatelů

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nikolaj Vasiljevič Gogol na Wikimedia Commons
• Osoba Nikolaj Vasiljevič Gogol ve Wikicitátech
• Autor Nikolaj Vasiljevič Gogol ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Nikolaj Vasiljevič Gogol
• (rusky) https://web.archive.org/web/20080307135729/http://gogol.boom.ru/
• (rusky) http://az.lib.ru/g/gogolx_n_w/
• (anglicky) https://web.archive.org/web/20080820010905/http://www.kirjasto.sci.fi/gogol.htm
• Volně dostupná díla N.V.Gogola v digitální knihovně Kramerius NK ČR

Online díla

• GOGOL, Nikolaj Vasiljevič. Revizor, aneb: "Nehněvej se na zrcadlo, máš-li křivou hubu". Překlad Josef Mikuláš Boleslavský. Praha: Mikuláš a Knapp, 1867. Dostupné online. 
• GOGOL, Nikolaj Vasiljevič. Rozjímání o mši svaté. Stará Říše na Moravě: Dobré Dílo, 1936. Dostupné online. 
• GOGOL, Nikolaj Vasiljevič. Gogol mládeži : výbor z děl. Překlad František Serafínský Procházka. Praha: J.R. Vilímek, 1921. 255 s. Dostupné online. 
• GOGOL, Nikolaj Vasiljevič. Taras Bulba: obraz starého Kozáctwa na Ukrajině. Překlad Karel Vladislav Zap. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1846. 202 s. Dostupné online.