Nikolaus Szécsen

Nikolaus hrabě Szécsen de Temerin
Nikolaus Szécsen jako velvyslanec ve Vatikánu s rodinou (1902)
Nejvyšší maršálek Uherského království
Ve funkci: 1916 – 1918
Panovník	Karel I.
Předchůdce	Mikuláš Antonín Pálffy
Nástupce	zánik Rakousko-Uherské monarchie
Člen uherské Sněmovny magnátů
Ve funkci: 1916 – ?
Panovník	Karel I.
Rakousko-uherský velvyslanec ve Francii
Ve funkci: 1911 – 1914
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Rudolf Khevenhüller-Metsch
Nástupce	přerušení diplomatických styků
Rakousko-uherský velvyslanec ve Vatikánu
Ve funkci: 1901 – 1911
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Friedrich Revertera
Nástupce	Johann Schönburg-Hartenstein
První sekční šéf rakousko-uherského ministerstva zahraničí
Ve funkci: 1900 – 1901
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Rudolf Welsersheimb
Nástupce	Jindřich Lützow
Narození	26. listopadu 1857 Temerin Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	18. května 1926 (ve věku 68 let) Gyöngyösszentkereszt Maďarsko Maďarsko
Titul	hrabě
Rodiče	Antal Szécsen (1819–1896) a Ernestina Lambergová
Profese	diplomat a politik
Ocenění	rytíř Řádu zlatého rouna
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nikolaus (Miklós) hrabě Szécsen (Nikolaus Anton Franz Graf Szécsen von Temerin / Miklós Antal Ferenc gróf Szécsen de Temerin; 26. listopadu 1857 Temerin, dnes Srbsko – 18. května 1926 Gyöngyösszentkereszt, Maďarsko) byl rakousko-uherský diplomat. Od roku 1880 působil v diplomatických službách, později byl rakousko-uherským velvyslancem ve Vatikánu (1901–1911) a Francii (1911–1914). Své veřejné působení zakončil před zánikem monarchie jako nejvyšší maršálek Uherského království (1916–1918). Byl rytířem Řádu zlatého rouna.

Životopis

Pocházel z uherské šlechtické rodiny chorvatského původu (hraběcí titul 1798), byl jediným synem uherského politika a nejvyššího dvorského maršálka hraběte Antala Szécsena (1819–1896), po matce Ernestině byl potomkem rodu Lambergů. Studoval práva a v roce 1880 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí. Na nižších diplomatických postech působil v Bělehradě, Istanbulu, Římě, Paříži, Bukurešti a Drážďanech. Od roku 1895 pracoval ve Vídni na ministerstvu zahraničí,^{[pozn. 1]} kde byl v letech 1900–1901 prvním sekčním šéfem. V letech 1901–1911 byl rakousko-uherským velvyslancem ve Vatikánu a nakonec velvyslancem ve Francii (1911–1914), kde jeho mise skončila v srpnu 1914 přerušním diplomatických styků na začátku první světové války. Po návratu do Vídně ještě působil na ministerstvu zahraničí, ale v roce 1916 požádal o uvolnění do penze. V roce 1916 byl jmenován členem uherské Sněmovny magnátů a v letech 1916–1918 zastával funkci nejvyššího maršálka Uherského království. Byl též c. k. tajným radou a komořím. Během své kariéry získal Řád železné koruny I. třídy (1900), velkokříž Leopoldova řádu (1906) a nakonec se stal rytířem Řádu zlatého rouna (1908).

Rodina

V roce 1896 se oženil s hraběnkou Johannou Mikesovou de Zabola (1. 4. 1866 Kluž – 28. 12. 1930 Vídeň), s níž měl dvě dcery a syna:

• 1. Ernestína Johanna (5. 9. 1897 Szentlászló Baranya – 1. 11. 1984 Baden)
• 2. Miklós Antal (26. 11. 1899 Vídeň – 18. 3. 1945 Mór), manž. 1940 Alice Marie Esterházyová z Galanty (11. 2. 1910 Prešpurk – 18. 3. 1945 Mór), spolu s manželkou zavražděn ruskými vojáky^[1]
• 3. Johanna (16. 3. 1902 Řím – 1. 1. 1987 Baden)

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

• KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012, 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1