Nizozemská východní Indie

Nizozemská východní Indie Nederlands-Indië Hindia-Belanda ↓ 1800–1811 1816–1949 ↓ vlajka znak
Hymna: Wilhelmus
geografie Nizozemská východní Indie
hlavní město:	Batavia (dnešní Jakarta)
rozloha:	1 919 440 km²
obyvatelstvo
počet obyvatel:	60 700 000 v roce 1930
národnostní složení:	Nizozemci, Indonésané
jazyky:	nizozemština (úřední), malajština (lingua franca), javánština, domorodé jazyky
náboženství:	islámské, křesťanské, hinduistické, buddhistické
státní útvar
státní zřízení:	kolonie
mateřská země:	Nizozemí / Nizozemská koloniální říše
měna:	Nizozemsko-indický gulden
vznik:	kolem roku 1800 – převzetí vlády nad nizozemskými koloniemi od Nizozemské východoindické společnosti nizozemskou vládou
zánik:	1949 – získání nezávislosti na Nizozemí
státní útvary a území
předcházející: Nizozemská východoindická společnost Britský Bencoolen Sultanát Aceh balijská království Republika Lanfang Bulunganský sultanát Suluský sultanát Banjarský sultanát následující: Průlivové osady japonská okupace Nizozemské východní Indie Spojené státy indonéské Nizozemská Nová Guinea

Nizozemská či Holandská východní Indie (nizozemsky Nederlands-Indië, indonésky Hindia-Belanda) byl název kolonie zřízené nizozemskou Východoindickou společností na území dnešní Indonésie, která se během 19. století stala nizozemskou královskou kolonií. Centrem kolonie byl ostrov Jáva, zatímco ostatní ostrovy tvořily tzv. Buitengewesten (~ vnější kolonie).

Historie

Pronikání Evropanů do Indonésie

Průzkumy oblasti na konci 16. století vedené Janem Huyghen van Linschotenem roku 1582 a výzkumy Cornelise de Houtmana o deset let později vydláždily cestu Houtmanově plavbě do Bantenu (hlavního přístavu na Jávě) v letech 1595–1597, která vynesla jen velmi malý zisk. Nizozemské pronikání do Východní Indie (což častý je termín používaný pro oblast jihovýchodní Asie, naproti tomu výrazem „Západní Indie“ byla chápána oblast Karibiku) bylo relativně pomalé.

Nizozemská Východoindická společnost

Nizozemská Východoindická společnost (nizozemsky Verenigde Oost-Indische Compagnie, VOC) roku 1602 soustředila do svých rukou veškeré obchodní úsilí Nizozemců pro oblast Asie. V roce 1605 ozbrojené nizozemské obchodní lodě dobyly portugalský přístav Ambonia na Moluckých ostrovech, který se stal bezpečnou základnou pro nizozemskou Východoindickou společnost. Následný „Dvacetiletý mír“ podepsaný roku 1609 v Antverpách znamenal ukončení válečného stavu mezi Španělskem, které ovládalo portugalské území a tím i jeho kolonie v zámoří, a Republikou spojených nizozemských provincií. Na severozápadním pobřeží Jávy byla v roce 1619 založena Batavia, dnešní hlavní město Indonésie Jakarta, jako centrum nizozemské koloniální moci v oblasti, ze kterého byl kontrolován nizozemský obchod v Asii. Pro indonéskou historii je důležité, že Nizozemská východní Indie byla založena spíše pro obchodní účely než jako důsledek nizozemské národní expanze.^[1]

Po zbytek 17. století převzali Nizozemci velké obchodní přístavy ve Východní Indii: Malakku roku 1641, původní království Achem (Aceh) roku 1667, Makassar o dva roky později a Bantam roku 1682. V téže době se v přístavech v Indii plošně pěstovala bavlna, kterou Nizozemci vyměňovali za pepř, což byl základ obchodu s kořením.

Jak poznamenal Fernand Braudel, největší zdroj bohatství ve Východní Indii byl obchod v rámci indonéského souostroví, což Nizozemci nazývali inlandse handel, kde jeden druh zboží byl vyměňován za jiný, se ziskem na každý obrat, například se stříbrem z Ameriky, které bylo na východě žádanější než v Evropě.

Vznikem monopolního postavení Nizozemska v obchodu s kořením začali Nizozemci na svých územích podporovat monokulturu: Ambonii využili k pěstování hřebíčku, Timor k pěstování vonných dřev santálu, Bandaské ostrovy pro muškátový oříšek a Cejlon pro skořici.

Převzetí impéria nizozemskou vládou

(c) Clockwork Orange na projektu Wikipedie v jazyce nizozemština, CC BY-SA 3.0

Kolem roku 1700 se nizozemská Východoindická společnost rozrostla na stát ve státě a představovala dominantní sílu v indonéském souostroví.

1. ledna 1800, poté co byla zkrachovalá nizozemská Východoindická společnost zlikvidována, převzala nizozemská vláda zámořská území jako královskou kolonii. Malakka a Malajský poloostrov byly britsko-nizozemskou smlouvou z Londýna z roku 1824 postoupeny Britům. Povstání javánského obyvatelstva bylo tvrdě potlačeno v Jávské válce v letech 1825–1830

Po roce 1830 byla na Jávě zavedena přísná politika označovaná jako cultuurstelsel, podle které musela být určitá část zemědělské produkce vyvezena a která vynesla Nizozemcům i jejich indonéským spojencům velké bohatství. Tento systém byl zrušen během liberálnějších let roku 1870.

Kolem roku 1898, kdy nastoupila na nizozemský trůn královna Wilhelmina, čítala javánská populace dvacet osm milionů obyvatel a dalších sedm milionů žilo na ostatních indonéských ostrovech (ačkoliv ne všichni byli zcela pod nizozemskou vládou).^[2] Roku 1901 nizozemská koloniální vláda přijala takzvanou etickou politiku, která zahrnovala zvýšení investic do domorodého vzdělání a moderní politické reformy, týkala se období mandátu generálního guvernéra J. B. van Heutsze.

(c) Clockwork Orange na projektu Wikipedie v jazyce nizozemština, CC BY-SA 3.0

Rozšířením přímé koloniální vlády nad Nizozemskou východní Indií byly položeny základy dnešního indonéského státu.^[3]

Během nizozemské vlády bylo podepsáno několik dalších důležitých smluv, mezi nimi také dohoda o stanovení hranic, které jsou v současnosti indonéské. Britsko-nizozemská dohoda z roku 1824 také načrtla hranice budoucí Britské Malajsie a Nizozemské východní Indie. Nad zbytkem Indonésie si nizozemská vláda podržela kontrolu – s výjimkou japonské okupace v letech 1942–1945 – až do Indonéské národní revoluce, při které byla v roce 1949 vyhlášena nezávislost Republiky Indonésie. Hlavním městem nového státu se stala Batavia, dnes známá jako Jakarta.

Poválečná indonéská nezávislost

Po kapitulaci Japonska, kterou skončila druhá světová válka v Tichomoří, vyhlásila skupina indonéských nacionalistů nezávislost. Mezi nimi byli i první budoucí prezident Indonésie Sukarno a viceprezident Mohammad Hatta. Tímto krokem byl rozpoután ozbrojený konflikt, ve kterém se Nizozemci pokoušeli nad regionem získat zpět kontrolu. Nizozemci byli jako první schopni obsadit Jakartu, a proto se hlavní město vzbouřenců muselo přesunout do Yogyakarty. Během druhé nizozemské ofenzivy byla dobyta i Yogyakarta, a tak se hlavní město znovu stěhovalo, tentokrát na západní Sumatru. Nicméně Nizozemsko nátlak z Austrálie a i z nově nezávislé Indie si prostřednictvím Spojených států vynutil v roce 1949 zasednutí k jednacímu stolu, kde Nizozemsko potvrdilo suverenitu Indonésie kromě oblasti Západní Papua.

Nová indonéská vláda pod vedením prezidenta Sukarna nakonec převzala nad Západní Papuou kontrolu vojensky v letech 1961–1962, v roce 1962 se krátce angažovalo také námořnictvo. Spojené státy zatlačily na Nizozemsko, aby se území Západní Papuy vzdalo ve prospěch Indonésie podle uzavřené Dohody z New Yorku. Mezitím změnila svůj názor australská vláda a začala také podporovat indonéskou stranu. Západní Papua dodnes zůstává pod indonéskou kontrolou, byť v různých odlehlejších částech regionu odpor proti indonéské centrální vládě pokračuje.

Generální guvernér Nizozemské východní Indie

Generální guvernér reprezentoval nizozemskou koloniální moc v Nizozemské východní Indii od roku 1610 až do vyhlášení nezávislosti Indonésie v roce 1949. Prvního generálního guvernéra jmenovala nizozemská Východoindická společnost. Poté, co byla v roce 1796 nizozemská Východoindická společnost zrušena, zůstalo jmenování generálních guvernérů na nizozemské vládě. Během doby, kdy oblast ovládali Britové (1811–1816), nahradil funkci nizozemského generálního guvernéra anglický Lieutenant-Governor, z nichž nejvýznačnější byl Thomas Stamford Raffles. Během let 1942–1945 (zatímco byl do funkce jmenován Hubertus Johannes van Mook) byla oblast pod japonskou kontrolou a byla spravována ze dvou míst, Jávy a Sumatry. Po roce 1948, během vyjednávání o nezávislosti, se funkce nizozemského zástupce v oblasti nazývala Vysoký komisař Koruny v Nizozemské východní Indii.

Seznam generálních guvernérů

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Dutch East Indies na anglické Wikipedii a Governor-General of the Dutch East Indies na anglické Wikipedii.

Literatura

• Braudel, Fernand, The perspective of the World, vol III in Civilization and Capitalism, 1984
• Het Rijk van Insulinde. Opkomst en ondergang van een Nederlandse kolonie, door Wim van den Doel, 1e druk 1996, Uitgeverij Prometheus te Amsterdam, ISBN 90-5333-374-6
• H.W. van den Doel, 2000, Afscheid van Indië. De val van het Nederlandse imperium in Azië, Prometheus Amsterdam (2e en 3e herziene druk: 2001), ISBN 90-446-0044-3 geb, ISBN 90-446-0043-5 pbk
• De waaier van het fortuin. Van handelscompagnie tot koloniaal imperium. De Nederlanders in Azië en de Indonesische Archipel 1595–1950. J.J.P. de Jong. SDU Uitgevers, Den Haag: 1998. ISBN 90-12-08643-4

Související články

• Nizozemí
• Indonésie
• Nizozemská koloniální říše
• Nizozemská Východoindická společnost
• Francouzská Indočína
• Britská Indie

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nizozemská východní Indie na Wikimedia Commons
• List of The Governors-Generals of The Dutch East Indies
• Indonesia List of Authority